Vampýrská Akademie, 10. kapitola

30. prosince 2012 v 4:20 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Promiňte, profesore Nagy, ale nemůžu se soustředit, když si tady Lissa s Rose neustále posílají vzkazy."
Mia se pokoušela odvést pozornost od toho, že nedokáže profesorovi správně odpovědět na otázku. Úplně mi to po­kazilo den, který začal celkem slibně. Sice ještě kolovaly řeči o lišce, ale mnohem víc lidí teď rozebíralo, jak Christian napadl Ralfa. Pořád ještě jsem nebyla tak docela přesvědčená, že tu lišku nezabil Christian - je dost velký psychopat, aby to udělal kvůli Lisse -, ale ať už byly jeho motivy jakékoli, po­dařilo se mu, že Lissa teď nebyla středem pozornosti, přesně, jak řekl.
Profesor Nagy, legendárně proslulý svou schopností po­nižovat studenty tím, že nahlas četl jejich psaníčka, se k nám přiřítil jako neřízená střela. Popadl papírek a celá třída nadše­ně očekávala, co přečte. Potlačila jsem zaúpění a snažila se vy­padat tak bezvýrazně a nezaujatě, jak jen to bylo možné. Lissa vedle mě vypadala, jako by se každou chvíli chystala umřít.
"Páni," prohlásil, když přelétl vzkaz. "Kdyby se tak stu­denti takhle rozepisovali při esejích. Jedna z vás má podstatně horší rukopis, takže mi odpusťte, jestli něco přečtu špatně." Odkašlal si. ",Tak jsem se včera v noci sešla s J.' začíná osoba s tím příšerným rukopisem, na což ta druhá odpovídá: ,Co se stalo' a za tím nejméně pět otazníků. Pochopitelně, protože jeden otazník nebo čtyři by tolik nevystihovaly naléha­vost otázky." Celá třída se rozesmála a Mia po mně střelila obzvlášť zlým úsměvem. "První dívka odpovídá: ,Co myslíš, že se stalo? Zalezli jsme si do jedný prázdný společenský místnosti.'"
Profesor Nagy vzhlédl když uslyšel další chichotání. Jeho britský přízvuk jen přidával celé situaci na komičnosti.
"Podle téhle reakce soudím, že ,zalézt si někam' je současným označením řekněme pohlavní aktivity. To je nějaký nový výraz, který se teď používá?"
Mezi studenty se ozvaly další salvy smíchu. Narovnala jsem se a drze prohlásila: "Ano, pane profesore. Tak je to správně." Několik lidí vyprsklo smíchy.
"Děkuji za potvrzení, slečno Hathawayová. Tak, kde jsem skončil? Aha, druhá dívka se ptá: 'Jaký to bylo?' Odpověď zní: ,Dobrý,' a následuje šmajlík, aby pisatelka zdůraznila, jak moc dobré to bylo. Nu, předpokládám, že ta chvála patří záhadnému neznámému J., hmmm? ,A jak daleko jste se dostali?' Ach, dámy," pravil profesor Nagy, "jen doufám, že to nepřekročí všechny meze. ,Moc ne. Byli jsme přistiženi.' A opět se nám zde prezentuje vážnost celé situace, tentokrát použitím ne­šťastného šmajlíka. ,Co se stalo?' ,Přišel Dimitrij. Vyhodil Jesse a mě sprdnul.'"
Třída byla vzhůru nohama. Jednak proto, že všichni slyše­li, jak profesor Nagy řekl "sprdnul", a jednak taky proto, že konečně zaznělo konkrétní jméno.
"Pane Zeklosi, jste oním zmiňovaným J.? To vy jste si vy­sloužil šmajlíka od pisatelky s příšerným rukopisem?" Jesse byl celý rudý, ale netvářil se, že by mu bylo dvakrát nepříjem­né, že se kamarádi dozvěděli o jeho pozoruhodném výkonu. On si všechno, co se stalo, nechal pro sebe - včetně našeho hovoru o krvi -, protože jsem předpokládala, že ho Dimitrij pěkně vyděsil. "Tleskám této nešťastné náhodě, jak jen může tleskat profesor, jehož čas přišel naprosto nazmar. V budouc­nu prosím připomeňte svým ,kamarádům', že moje hodiny nejsou chatovací místnosti." Hodil papírek zpátky na Lissinu lavici. "Slečno Hathawayová, zdá se, že neexistuje vhodný způsob, jak vás potrestat, jelikož už máte postihů až až. Tudíž vy, slečno Dragomirová, namísto jedné hodiny zůstanete po škole hned dvě, to za vaši kamarádku. Po zvonění tady zůstaňte prosím."
Po hodině za mnou hned přiběhl Jesse a tvářil se dost roz­čileně. "Hele, to s tím vzkazem..., já s tím nemám nic společnýho. Jestli na to Belikov přijde..., řekneš mu to? Myslím, jestli mu řekneš, že nic nebylo a..."
"Jo, jo," přerušila jsem ho. "V klídku, nic ti nehrozí."
Lissa, která stála vedle mě, ho sledovala, jak odchází z učebny. Když jsem pomyslela na to, jak ho Dimitrij včera vyhodil - a jak se teď Jesse chová jako zbabělec -, nemohla jsem se ubránit poznámce. "Víš, Jesse už mi najednou nepřipadá tak sexy jako dřív."
Jen se zasmála. "Radši bys měla jít. Musím mejt lavice."
Opustila jsem ji a zamířila na svou kolej. Před budovou postávalo několik hloučků studentů. Toužebně jsem na ně koukala a přála si, abych měla chvilku času na společenské vyžití.
"Ne, je to pravda," zaslechla jsem sebejistý hlas. Camille Contová. Krásná a oblíbená, z jedné z nejprestižnějších rodin z klanu Contů. Před naším útěkem s ní Lissa tak trochu ka­marádila, ale bylo to, jako když na sebe narazí dvě silné jed­notky které se vzájemně neustále sledují. "Oni jako uklízejí záchody nebo tak."
"Ach, můj bože," povzdechla jedna její kamarádka. "Kdybych byla Miou, umřela bych."
Usmála jsem se. Jesse už evidentně rozšířil historky, které jsem mu včera v noci povyprávěla. Následující rozhovor ale bohužel mým vítězstvím otřásl.
"... slyšel, že byla pořád živá. Svíjela se jí na posteli."
"To je drsný. Proč by ji tam někdo nechával?"
"Netuším. Hlavně proč ji vůbec zabili?"
Myslíš, že má Ralf pravdu? Že to udělala ona a Rose, aby je vykopli..."
Všimli si mě a zmlkli. Zamračila jsem se a obešla ten hlouček. Pořád živá. Pořád živá.
Odmítala jsem se s Lissou bavit o tom, co má společného incident s liškou a to, co se přihodilo před dvěma roky. Nevěřila jsem, že to má nějakou spojitost, a nechtěla jsem, aby tomu věřila ona.
Přesto jsem na to ale nedokázala přestat myslet, nejen proto, že to bylo hrůzostrašné, ale i proto, že mi to dost připomínalo to, co se teď stalo v jejím pokoji.
Tehdy v noci jsme utekly z poslední hodiny a vyrazily jsme do lesa u kampusu. Zrovna jsem vyměnila s Abby Badicovou pěkné kožené sandály za flašku broskvové vodky - zoufalý počin, ale v Montaně děláte to, co je nutné. Lissa jen nesou­hlasně vrtěla hlavou, když jsem navrhla, že s sebou vezmeme broušené skleničky, ale stejně šla se mnou. Jako vždycky.
Usadily jsme se na starém padlém kmenu u odporně ze­leného močálu. Svítil půlměsíc, což stačilo vampýrům i polovampýrům, aby krásně viděli. Podávaly jsme si láhev a já se rozhodla Lissu trochu podusit kvůli Aaronovi. Vyklopila mi totiž, že se spolu minulý víkend vyspali. A já najednou začala nesmyslně žárlit, že ona měla sex jako první.
"Tak jaký to bylo?"
Pokrčila rameny a napila se. "Nevím. Bylo to nijaký."
"Co tím myslíš, že to bylo nijaký? Země se nepohnula, pla­nety se neseřadily jinak nebo tak něco?"
"Ne," odpověděla a dusila se smíchy. "Jasně, že ne."
Moc mi nedocházelo, proč by to měla být taková sranda, ale bylo mi jasné, že se jí o tom moc mluvit nechce. Bylo to v době, kdy se naše pouto teprve formovalo, a mě čas od času vyděsily její emoce, které jsem začínala cítit. Pozvedla jsem láhev a zadívala se na ni.
"Tahle věc teda moc nefunguje."
"Protože v tom není skoro žádný alkohol..."
Nedaleko nás se z křoví ozval zvuk, jako by se tam něco hýbalo. Okamžitě jsem vyskočila a stoupla si mezi Lissu a ten zvuk.
"To je jen zvíře," uklidňovala mě, když jsme tam tiše stály asi minutu.
To ovšem neznamenalo, že nemůže být nebezpečné. Školní ochranka chránila Akademii před Strigoji, ale často se stávalo, že se do okrajových částí kampusu zatoulala nějaká divoká zvířata, která byla také hrozbou. Medvědi. Pumy.
"Pojď," zašeptala jsem. "Vrátíme se zpátky."
Nedošly jsme moc daleko, když jsem znovu uslyšela zvuky a někdo nám zastoupil cestu. "Dobrý večer, dámy."
Profesorka Karpová.
Strnuly jsme. Schopnost rychle reagovat, jakou jsem před chvilkou projevila u močálu, mě rychle opustila, jelikož mi trvalo hodnou chvíli, než se mi podařilo schovat láhev za zády.
Polovičaté se usmála a natáhla ruku.
Jako blbec jsem jí flašku podala a ona si ji strčila pod paži. Bez jediného slova se otočila a my ji následovaly. Bylo nám jasné, že tohle se neobejde bez následků.
"Myslely jste, že si nikdo nevšimne, když půlka třídy zmi­zí?" zeptala se po chvíli.
"Půlka třídy?"
"Několik z vás se dneska zjevně rozhodlo jít za školu. To bude asi tím pěkným počasím. Jarní horečka."
Lissa a já jsme se vlekly vedle sebe. Od té doby, co mi profesorka Karpová uzdravila ruce, jsem se v její přítomnosti necítila zrovna nejlíp. Její podivínské paranoidní chování mi připadalo dost zvláštní - zvláštnější než předtím. Dokonce děsivé. A pokaždé, když jsem se na ni podívala, všímala jsem si těch škrábanců na jejím čele. Obvykle je měla schované pod tmavozrzavými vlasy, ale ne vždy se jí to povedlo. Někdy tam měla nové šrámy, jindy ty staré téměř vybledly.
Zprava jsem zaslechla podivné zvuky. Všechny tři jsme se zastavily.
"Asi další váš spolužák," zamumlala profesorka Karpová a otočila se za tím zvukem.
Když jsme na to místo došly, spatřily jsme velkého černého ptáka, jak leží na zemi. Ptáci - a většina zvířat - se mnou nic nedělali, ale tentokrát jsem musela obdivovat jeho lesklé peří a nelítostný zobák. S tím by nejspíš někomu vykloval oči za třicet vteřin - pokud by zrovna neumíral. Pták sebou škubl a nakonec znehybněl.
,,Co je to? Je to vrána?" zeptala jsem se.
"Na vránu je to moc velké," objasnila profesorka. "Tohle je havran."
"Je mrtvý?" dotázala se Lissa.
Zírala jsem na něj. ,,Jo. Jasně, že je mrtvej. Nesahej na něj."
"Pravděpodobně ho napadl jiný pták," usoudila profesorka Karpová. "Občas bojují o teritorium a zdroje potravy."
Lissa poklekla a tvářila se velmi soucitně. Nepřekvapovalo mě to, protože měla zvířata moc ráda. Po tom, co jsem vypro­vokovala slavný zápas křečka s krabem, jsem celé dny po­slouchala její kázáni. Já na ten zápas pohlížela jako na souboj kvalitních protivníků, kdežto Lissa v tom spatřovala jen kruté zacházeni se zvířaty.
Natáhla ruku k havranovi.
"Liss!" vykřikla jsem zděšeně. "Třeba má nějakou nemoc."
Ale její ruka pokračovala v pohybu, jako by mě vůbec ne­slyšela. Profesorka Karpová tam stála jako socha a s bílým obličejem vypadala Na to ti seru jako duch. Lissa pohladila havrana po křídlech.
"Liss," okřikla jsem ji znovu a přistoupila k ní, abych ji mohla odtáhnout pryč. Najednou mě zaplavil podivný pocit - bylo to sladké, krásné a plné života. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se musela zastavit.
A pak se ten havran pohnul.
Lissa krátce vyjekla a odtáhla ruku. Obě jsme na to zíraly s vytřeštěnýma očima.
Havran zamávalMa křídly, pomalu se narovnal a vstal. Otočil se k nám a podíval se na Lissu pohledem, který na ptáka působil až příliš inteligentně.Díval se jí do očí a já vycítila její reakci skrze naše pouto. Po dost dlouhé chvíli toho havran nechal a vznesl se do vzduchu, jeho silná křídla ho odnesla pryč.
Jediným zvukem, který tu teď bylo slyšet bylo třepotání listů ve větru.
"Můj bože," vydechla Lissa. "Co se to stalo?"
"Sakra, to kdybych věděla," odpověděla jsem a snažila se skrýt svoje zděšení.
Profesorka Karpová došla k nám, popadla Lissu za paži a otočila ji k sobě. Mžiku jsem byla těsně u nich, připravená zasáhnout, kdyby se bláznivá Karpová o něco pokusila, ačkoli jsem měla obavy z toho, že bych napadla profesorku.
"Nic se nestalo," řekla Karpová naléhavě a s divokým pohledem. "Slyšíš mě? Nic. A ty nesmíš nikomu - opravdu nikomu - povědět, co se stalo. Ani ty. Slibte mi to. Slibte mi, že už o tom nebudete nikdy mluvit."
Vyměnily jsme si s Lissou nervózní pohledy. "Dobře," vypravila ze sebe.
Profesorčin stisk trochu povolil. "A už to nikdy nedělej. Jestli to uděláš, oni to zjistí. A pokusí se tě najít." Obrátila se ke mně. "Nesmíš jí dovolit, aby to udělala znovu. Už nikdy."
Na nádvoří před naší kolejí někdo vykřikoval moje jméno.
"Hej Rose! Volal jsem na tebe nejmíň stokrát."
Pustila jsem z hlavy profesorku Karpovou i havrana a zadívala se na Masona, který se zjevně chystal se mnou na kolej, zatímco jsem byla myšlenkami mimo.
"Promiň," zadrmolila jsem. "Jsem trochu mimo. Prostě jsem…utahaná."
"Včera v noci se toho stalo až moc, co?"
Přimhouřila jsem na něj oči. "Nic, s čím bych si nedokázala poradit."
"To asi jo," zasmál se, ale neznělo to příliš pobaveně. "Ale Jesse si s tím asi poradit nedokáže."
"Zvládl to."
"Když to říkáš. Ale osobně si myslím, že nemáš dobrej vkus."
Zastavila jsem se. "A myslím, že ti do toho nic není."
Vztekle sklopil zrak. "Udělala jsi z toho záležitost celý třídy."
"Hele, já to neudělala schválně."
"Stejně by se to provalilo. Jesse všechno rozkecá."
"Nerozkecal by to."
"Jasně," přitakal Mason. "Jen proto, že je tak oblíbenej a pochází z významný rodiny."
"Přestaň bejt takovej idiot," vyštěkla jsem. "A proč se o to vůbec staráš? Žárlíš, že jsem nebyla s tebou?"
Zrudl až ke kořínkům zrzavých vlasů. "Jen se mi nelíbí, když o tobě lidi vykládají bludy, toť vše. Koluje tady hafo sprostejch vtípků. Říkají o tobě, že jsi děvka."
"Je mi fuk, co o mně říkají."
"No jasně. Ty jsi fakt drsná. Ty nikoho nepotřebuješ."
Zarazila jsem se, "Nepotřebuju. Patřím k nejlepším novi­cům na tyhle posraný škole. Nestojím o to, abys byl galantní a bránil mě. Nechovej se ke mně, jako bych byla jen bezmocná holka."
Otočila jsem se a šla dál, ale rychle mě dohnal.
"Počkej... Nechtěl jsem tě vytočit. Jenom mám o tebe strach." Krutě jsem se zasmála.
"Myslím to vážně. Počkej...," začal "Já jsem totiž pro tebe něco udělal. Tak trochu. Včera v noci jsem šel do knihovny a hledal jsem něco o svatým Vladimírovi."
Znovu jsem se zastavila. "Vážně?"
"Jo, ale o Anně se nikde moc nepíše. Všechny knihy jsou většinou o uzdravování lidí a o tom, jak málem umřeli, ale nakonec je někdo zázračně přivedl zpátky k životu."
Tohle mě zaujalo.
"Bylo... bylo tam něco dalšího?" vykoktala jsem.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Nejspíš bys potřebovala nějaký primární zdroje, ale tady žádný nemáme."
"Primární co?"
Ušklíbl se, ale pak se usmál. "Děláš při vyučování taky něco jinýho, než posíláš vzkazy? Bavili jsme se o nich tuhle na Andrewově hodině. Jsou to knihy, co byly napsaný v tý době, kterou chceš studovat. Sekundární zdroje napsali lidi, co žijou v současnosti. Když najdeš něco, co ten chlap sám napsal, budeš mít lepší informace. Nebo knihu, kterou napsal někdo, kdo ho znal."
"Aha, jasně. A ty jsi teď jako nějakej génius nebo co?"
Mason mě trochu šťouchl do ramene. "Jenom dávám po­zor, to je všechno. Ty nedáváš pozor. Spousta věcí ti uniká." Nervózně se usmál. "A podívej..., fakt mě mrzí, co jsem řekl. Jenom jsem..."
Žárlí, uvědomila jsem si. Viděla jsem mu to na očích. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? Byl do mě blázen. Asi jsem vážně nedávala pozor.
"To je v pořádku, Mase. Zapomeň na to." Usmála jsem se. "A díky, žes po tom zapátral."
Taky se na mě usmál a já vešla dovnitř. Bylo mi líto, že k němu necítím to, co on ke mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama