Vampýrská Akademie, 17. kapitola (2/2)

31. prosince 2012 v 0:54 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Máš tři tlustý košile a mikinu s kapucí," informovala mě a dál se probírala štosem složených džin značky BCBG. "To je na mě moc velká nuda."
"Hele, nevšimla jsem si, že bys kupovala topy jak pro děvku."
"Já je nenosím."
"No díky."
"Víš, co tím myslím Ty dokonce nosíš i vlasy vyčesaný nahoru."
To byla pravda. Zařídila jsem se podle Dimitrijovy rady a splétala si vlasy vysoko do uzlu, čímž jsem si od něj vysloužila úsměv, kdykoli mě uviděl. Kdybych měla molnijské znaky, byly by vidět.
Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nás nikdo z ostat­ních nezaslechne. Pocity, které ke mně přicházely poutem, byly ustarané.
"Tys věděla o profesorce Karpový."
"Jo. Doslechla jsem se o tom asi měsíc poté, co odešla."
Lissa si hodila přes ruku dvoje vyšívané džíny, na mé se ani nepodívala. "Proč jsi mi to neřekla?"
"Nepotřebovalas to vědět."
"Nemyslelas, že se s tím nevyrovnám?"
Dařilo se mi udržet nečitelný výraz. Jak jsem se na ni teď dívala, mysl se mi zatoulala zpět do doby před dvěma léty. Právě jsem si odpykávala druhý den svého vyloučení za údaj­né zničení Wadeova pokoje, když se ve škole konal královský večírek. Směla jsem se recepce zúčastnit, ale byla jsem pod přísným dozorem pro případ, že bych se "o něco pokusila".
Do jídelny mě eskortovali dva strážci, kteří si spolu celou cestu tiše povídali.
"Zabila doktora, co k němu šla, a málem sejmula i polovi­nu pacientů a sester, na které narazila."
"Mají tušení, kam šla?"
"Ne, pořád ji hledají..., ale víš, jak to chodí."
"Nikdy bych nečekal, že by udělala něco takového. Ne­připadala mi jako ten typ."
"Ale jo, Soňa byla blázen. Všiml sis, jak se ke konci chovala násilnicky? Ta byla schopná čehokoli."
Zoufale jsem se vlekla před nimi, ale při téhle poslední poznámce jsem zbystřila.
"Soňa? Myslíte profesorku Karpovou?" zeptala jsem se. "Ona někoho zabila?"
Oba strážci si vyměnili pohledy. Nakonec jeden z nichvážně pronesl: "Stala se Strigojkou, Rose."
Zastavila jsem se a jenom zírala. "Profesorka Karpová? Ne..., ona by neměla..."
"Obávám se, že ano," odvětil ten druhý. "Ale... měla by sis to nechat pro sebe. Je to tragédie. Neudělej z toho další školní drb."
Zbytek noci jsem byla jako omráčená. Profesorka Karpová. Bláznivá Karpová. Zabila někoho, aby se stala Strigojkou. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Když recepce skončila, vyplížila jsem se od svých strážců, abych mohla ukrást chvilku vzácného času s Lissou. Naše pouto bylo v tu dobu už dost silné, takže jsem ji ani nemusela vidět, abych poznala, jak je na tom bídně.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí. Stály jsme v rohu chodby hned před jídelnou.
Oči měla bezvýrazné. Cítila jsem, že ji bolí hlava; ta bolest se přelévala i do mě. "Já... já nevím. Prostě se cítím divně. Jako kdyby mě někdo sledoval, jako kdybych si měla dávat pozor."
Nevěděla jsem, co na to říct. Nemyslela jsem, že ji někdo sleduje, jenže profesorka Karpová říkala totéž. Vždycky byla paranoidní. "Nejspíš o nic nejde," snažila jsem se ji uklidnit.
"Nejspíš," připustila. Pak ale najednou přimhouřila oči. "Máme problém s Wadem. Nezavře hubu a všude vykládá, co se stalo. Nevěřila bys, co o tobě povídá."
Ale věřila, jenže mě to ani v nejmenším nezajímalo. "Za­pomeň na něj. On je nicka."
"Nenávidím ho," prohlásila. Hlas měla nepřirozeně břitký. "Jsem s ním ve výboru na získávání finančních prostředků a nemůžu se na něj ani podívat, jak pořád něco mele a flirtuje se vším ženskýho rodu, co projde kolem. Nemělas být potrestaná za to, co udělal on. Musí za to zaplatit."
V puse mi vyschlo. "To je v pohodě... Je mi to fuk. Uklidni se, Liss."
"Mně to není fuk," vyštěkla na mě vztekle. "Kéž by tak existoval způsob, jak mu to vrátit. Ublížit mu tak, jako ublížil on tobě." Dala si ruce za záda a začala přecházet sem a tam, naštvaně a tvrdě.
Nenávist a hněv v ní jen vřely. Cítila jsem to i skrze pouto. Bylo to jako bouře a pěkně mě to děsilo. Pod tím vším ale byla nejistota a nestabilita, která prozrazovala, že Lissa by zoufa­le chtěla něco udělat. Cokoli. Vzpomněla jsem si na tu noc s baseballovou pálkou. A pak jsem pomyslela na profesorku Karpovou. Stala se Strigojkou, Rose.
Byl to ten nejděsivější okamžik mého života. Děsivější, než když jsem Lissu viděla ve Wadeově pokoji. Děsivější, než když jsem ji viděla uzdravit havrana. Děsivější, než bylo moje dopadení strážci. Protože v tu chvíli jsem nepoznávala svou nejlepší kamarádku. Netušila jsem, čeho všeho je schopná. Ještě před rokem bych se smála každému, kdo by mi řekl, že se chce Lissa stát Strigojkou. Ale před rokem bych se smála i tomu, kdo by mi řekl, že si pořeže zápěstí nebo že bude chtít, aby někdo za něco "zaplatil".
V té chvíli jsem věřila, že je schopná udělat nemožné. A já musela zajistit, aby to neudělala. Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou.
"Odcházíme," řekla jsem, vzala ji za předloktí a vedla ji chodbou. "Hned."
Její vztek vystřídalo zmatení. "Co tím myslíš? Chceš jít do lesa nebo tak?"
Neodpověděla jsem. Něco z mého postoje nebo slov ji muselo vyvést z míry, protože už se mě přestala vyptávat. Vyšly jsme z jídelny a přes kampus jsme zamířily k parkovišti pro návštěvníky Akademie. Bylo plné aut účastníků dnešní oslavy. Stál tam taky velký lincoln, který právě startoval jeho šofér.
"Někdo odjíždí brzo," poznamenala jsem a pozorovala ho zpoza křoví. Ohlédla jsem se a nic jsem neviděla. "Zřejmě tu budou každou chvíli."
Lisse to došlo. "Když jsi řekla, že odcházíme, myslela…Ne. Rose, nemůžeme zdrhnout z Akademie. Nikdy bychom se nedostaly přes ochranku a kontrolní stanoviště."
"Nemusíme," řekla jsem rozhodným hlasem. "On se přes ně dostane."
"Ale jak nám to pomůže?"
Zhluboka jsem se nadechla a litovala toho, co budu nucena říct, ale považovala jsem to za menší ze dvou zel. "Víš, jak jsi přiměla Wadea udělat všechny ty věci?"
Trhla sebou, ale kývla.
"Teď potřebuju, abys udělala to samý. Běž za tím týpkem a poruč mu, ať nás schová v kufru."
Přetékala šokem a obavami. Nechápala to a byla vyděšená. Extrémně vyděšená. Byla vlastně vyděšená už celé týdny, od toho uzdravení a incidentu s Wadem. Byla tak křehká a navíc na pokraji něčeho, čemu ani jedna z nás nerozuměla. Ale přes to všechno mi věřila. Věřila, že se postarám o její bezpečí.
"Dobře," souhlasila. Udělala pár kroků směrem k němu a pak se ohlédla. "Proč? Proč to děláme?"
Uvažovala jsem o jejím vzteku, o její touze udělat cokoli, aby se Wadeovi pomstila. A taky jsem uvažovala o profesorce Karpové - pěkně nevyrovnané profesorce Karpové - která se stala Strigojkou. "Starám se o tebe," oznámila jsem jí. "Nic dalšího vědět nepotřebuješ."
V nákupním centru v Missoule se Lissa, stojící mezi regály značkového oblečení, zeptala zase: "Proč jsi mi to neřekla?"
"Nepotřebovalas to vědět," zopakovala jsem.
Zamířila ke kabince a zašeptala: "Bojíš se, že se mi to vymkne z rukou? Bojíš se, že budu taky Strigojka?"
"Ne. V žádným případě. To udělala ona. Ty bys to nikdy neudělala.
"I kdyby mi hráblo?"
"Ne," odvětila jsem a pokusila se o vtip. "Jen by sis oholila hlavu a bydlela s třiceti kočkami."
Lissy pocity potemněly, ale nic dalšího neřekla. Před kabinkou se ještě zastavila a vytáhla z věšáku černé šaty. To ji trochu rozveselilo..
"Pro tyhle šaty ses narodila. A je mi jedno, že teď nejsou zrovna praktický."
Šaty byly bez ramínek, vyrobeny z hedvábné černé lesklé látky a splývaly asi ke kolenům. Přestože měly trochu zdobený dolní lem, rozhodně bych v nich vypadala, jako když jdu rovnou do vážné akce. Super sexy. Možná dokonce až moc sexy do školy.
"To jsou šaty pro mě," uznala jsem. Dál jsem se na ně dí­vala a toužila po nich tak, až mě rozbolelo v hrudníku. Tohle byl ten druh šatů, které mění svět. Druh šatů, který zakládá náboženství.
Lissa vytáhla moji velikost. "Vyzkoušej si je."
Zavrtěla jsem hlavou a začala cpát šaty zpátky. "Nemůžu. Ohrozilo by tě to. Jedny šaty nestojí za tvoji strašlivou smrt."
"Tak je prostě koupíme, aniž by sis je zkusila." A koupi­la je.
Tak odpoledne postupovalo, byla jsem čím dál unavenější. Neustále sledovat okolí a být ve střehu už přestávala být zá­bava. Když jsme se dostaly k naší poslední zastávce, k obcho­du se šperky, byla jsem ráda.
"To je teda něco," řekla Lissa a ukázala na jednu skříňku. "Ten náhrdelník se bude přesně hodit k těm tvým šatům."
Podívala jsem se. Byl to tenký zlatý řetízek s přívěskem v tvaru růže ze zlata a s diamantem. Diamant byl zvýrazněn.
"Nesnáším věci s růžema."
Lissa mi vždycky ráda dávala věci s růžemi - asi proto, aby viděla mou reakci. Když se ale podívala na cen náhrdelníku, její úsměv zmizel.
"No vidíš. I ty máš svoje omezení," utahovala jsem " Tvoje šílený utrácení konečně skončilo."
Čekaly jsme na Viktora a Natálii, až skončí s nákupy. Zjevně jí něco kupoval a ona vypadala, jako by jí narosila křídla a chystala se samým štěstím odletět. Těšilo mě to. Umírala touhou po jeho pozornosti. Naštěstí jí asi kupoval něco hodně drahého, aby jí všechno vynahradil.
Domů jsme se vraceli unavení a zamlklí, tím denním výletem jsme si úplně rozházeli navyklý spánkový režim. Seděla jsem vedle Dimitrije. Opřela jsem se a zívla, při čemž jsem si dobře uvědomovala, že se naše paže dotýkají. Ten pocit blízkosti a spojení nás spaloval.
"Takže už si nikdy nemůžu zkoušet oblečení?" zeptala jsem se tiše, protože jsem nechtěla probudit ostatní. Viktor a strážci byli vzhůru, ale holky usnuly.
"Když nejsi ve službě, tak můžeš. Můžeš to dělat ve svém volnu."
"Nikdy nechci volno. Chci se pořád starat o Lissu." Znovu jsem zívla. "Viděl jsi ty šaty?"
"Viděl."
"Líbí se ti?"
Neodpověděl. Považovala jsem to za souhlas. "Ohrozím svoji pověst, když si je vezmu na tu tanco­vačku?"
Když promluvil, sotva jsem ho slyšela. "Ohrozíš celou školu."
Usmála jsem se a usnula.
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že se hlavou opírám o jeho rameno. Jeho dlouhý kabát jsem přes sebe měla přeho­zený jako deku. Dodávka zastavila; byli jsme zpátky ve škole. Vylezla jsem zpod kabátu a vystoupila, náhle jsem si připadala úplně bdělá a šťastná.. Škoda, že moje svoboda se už chýlila ke konci.
"Zpátky do vězení." povzdechla jsem a kráčela vedle Lissy k jídelně. "Možná kdybys předstírala infarkt na chvilku bych měla pauzu."
"A co tvoje hadry?" Podala mi tašku, kterou jsem nadšeně přijala. "Nemůžu se dočkat, až ty šaty uvidím."
"To já taky. Pokud mě ovšem pustí. Kirová pořád neví, jestli jsem byla dost hodná."
"Ukaž jí ty nudný košile, co sis koupila. Z toho ji omejou. A mě taky."
Zasmála jsem se a vyskočila na dřevěnou lavičku a přeběhla po ní. Na konci jsem zase seskočila. "Nejsou tak nudný."
"Nějak nevím, co si myslet o týhle nový, zodpovědný Rose."
Skočila jsem na další lavičku. "Nejsem tak zodpovědná."
"Hej!" křikl Spiridon. On a zbytek naší skupinky šli za námi. "Pořád jsi ve službě. Tak žádná zábava tady."
"Žádná zábava tady," zakřičela jsem na něj, protože jsem z jeho hlasu slyšela smích. "Přísahám - do prdele!"
Už jsem byla na třetí lavičce a blížila se k jejímu konci. Napjala jsem svaly, připravená seskočit. Když jsem se o to ale pokusila, moje noha mě neposlechla. Dřevo, které vypa­dalo tvrdé a pevné, najednou jako by bylo z papíru. Rozpadlo se. Noha mi projela lavičkou, kotník se mi zachytil v té díře, zatímco zbytek mého těla pokračoval jiným směrem. Spadla jsem na zem, když lavička stále ještě věznila moji nohu. Kotník se mi ohnul nepřirozeným směrem. Narazila jsem. Uslyšela jsem prasknutí a nebylo to dřevo. Tělem mi projela ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila.
A pak jsem ztratila vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama