Vampýrská Akademie, 2. kapitola(1/2)

30. prosince 2012 v 3:52 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
Nicméně jsem musela uznat, že ten Dimitrij jakžesejmenuje je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do soukromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili.
"Nenechejte, aby spolu mluvily," upozornil strážce, který mě eskortoval do zadní části letadla. "Stačí, aby byly pět mi­nut pohromadě, a hned budou mít plán na útěk."
Střelila jsem po něm zpupným pohledem a proběhla ulič­kou v letadle. Měl pravdu, že jsme skutečně plánovaly útěk.
Jenže zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypa­dalo dobře. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu, naše šance na únik ještě poklesly. I kdyby se stal zázrak a my se zbavily všech deseti strážců, stejně bychom měly tak trochu problém dostat se z letadla. Napadlo mě, zda by někde na palubě nemohly být padáky, jenže s těmi bychom stejně neuměly za­cházet. A vzhledem k tomu, že nejspíš přistaneme někde ve Skalistých horách, byla šance na přežití seskoku dost mizivá.
Ne, z tohohle letadla se nemůžeme dostat dřív, než přista­ne někde v lesích v Montaně. Do té doby budu muset něco vymyslet, něco, jak si poradit s mágy z Akademie a desetiná­sobkem strážců. Jasné. Žádný problém.
Ačkoli Lissa seděla s tím Rusem v přední částí letadla, cíti­la jsem její strach, tepal mi v hlavě jako kladivo. Bála jsem se o ni, což jen zvyšovalo můj vztek. Nemůžou ji tam přece od­vézt zpátky, ne na to místo. Uvažovala jsem, jestli by Dimitrij zaváhal, kdyby cítil to, co jsem cítila já, a kdyby věděl, co vím já. Pravděpodobně ne. Bylo by mu to jedno.
Lissiny emoce na chvilku zesílily natolik, že jsem z toho získala matoucí pocit, jako bych seděla na jejím sedadle, a do­konce byla v její kůži. Občas se to stávalo, úplně bez varování, prostě mě zatáhla přímo do své hlavy. Vedle mě seděl vyso­ký Dimitrij a rukou - její rukou - jsem svírala láhev vody. Sehnul se, aby něco sebral, čímž odhalil šest maličkých sym­bolů, které měl vytetované zezadu na krku: molnijské značky. Vypadaly jako dva blesky překřížené do tvaru písmene X. Jeden za každého Strigoje, kterého zabil. Nad nimi měl zvl­něnou čáru, která trochu připomínala hada. To bylo označení strážců. Znak jejich slibu.
Zamrkala jsem a s trochou úsilí se mi podařilo dostat se zpět do své hlavy. Zašklebila jsem se. Nesnášela jsem, když se mi tohle stávalo. Cítit Lissiny pocity byla jedna věc, ale vklouznout do ní, to bylo něco, čím jsme obě opovrhovaly. Ona v tom spatřovala útok na svoje soukromí, takže jsem jí obvykle neříkala, že k tomu došlo. Stejné to ani jedna z nás nedokázala ovládat Byl to jen další účinek našeho psychické­ho pouta, jemuž ani jedna z nás pořádně nerozuměla. Existují legendy o psychickém propojení mezi strážci a jejich Moroji, ale žádný z příběhů se nikdy nezmiňoval o ničem takovém. Zvládaly jsme to, jak jen jsme mohly.
Ke konci letu se Dimitrij zvedl, přišel ke mně a usadil se na místě, na němž předtím seděl jiný strážce. Schválně jsem se odvrátila a nepřítomně zírala z okna.
Chvíli bylo ticho. Nakonec promluvil. "Opravdu jsi nás všechny chtěla napadnout?"
Neodpověděla jsem.
"Něco takového..takhle ji chránit.., to bylo velice sta­tečné." Odmlčel se. "Hloupé, a přesto statečné. Proč ses o to vůbec pokoušela?"
Pohlédla jsem na něj a odhrnula si vlasy z obličeje. "Protože jsem její strážce." Znovu jsem se otočila k oknu.
Po chvíli mlčení se zvedl a vrátil se do přední části letadla. Po přistání jsme s Lissou neměly jinou možnost než se ne­chat od našich únosců naložit do auta a odvézt k Akademii. Auto zastavilo u brány, kde náš řidič promluvil s ochrankou, která ověřila, že nejsme Strigojové, kteří by tu začali se svým vražedným běsněním. Asi po minutě nás nechali projet až na­horu k samotné Akademii. Slunce právě zapadalo - začátek dne pro vampýry - a celý kampus se utápěl ve stínech.
Nejspíš to tu vypadalo pořád stejně, rozlehle a goticky. Morojové lpěli na svých tradicích, nic se tu nezměnilo. Tahle škola sice nebyla tak stará jako ty v Evropě, ale byla postavena ve stejném stylu. Propracované budovy se tyčily do výše a téměř připomínaly kostely s vysokými věžičkami a kameny s ryti­nami. Tepané železné brány tu a tam uzavíraly malé zahra­dy a vchody. Teprve po bydlení ve středoškolském kampusu jsem dokázala pořádně ocenit, jak moc toto místo připomíná spíš univerzitu než typickou střední školu.
Nacházeli jsme se v kampusu druhého stupně, který byl dále rozdělen na nižší a vyšší školy. Každá byla postavena kolem velkého otevřeného čtvercového nádvoří s kamennými cestičkami a ohromnými, několik staletí starými stromy. Mířili jsme k nádvoří vyšší školy, kde na jedné straně stály budovy Akademie, zatímco na druhé se nacházela kolej pro dhampýry a tělocvična. Kolej pro Moroje stála na druhém konci a na­proti ní administrativní budovy, které sloužily i nižší škole. Mladší studenti bydleli v kampusu pro nižší stupeň, který se nacházel západněji.
Kolem všech kampusu byl prostor, prostor a ještě víc pro­storu. Koneckonců jsme byli v Montaně, na míle daleko od nějakého opravdového města. Vzduch byl chladný a voněl borovicemi a vlhkým tlejícím listím. Celou Akademii lemovaly vzrostlé lesy a za denního světla jste mohli vidět v dálce hory.
Když jsme vešli do hlavní části vyšší školy, utekla jsem svému strážci a popoběhla k Dimitrijovi.
"Hej, soudruhu."
Kráčel dál, ani se na mě nepodíval. "Ted už chceš mluvit?" "Vedete nás za Kirovou?"
"Za paní ředitelkou Kirovou," opravil mě. Lissa, která krá­čela po jeho druhém boku, po mně jen střelila pohledem, kte­rý vyjadřoval jediné: Nezačínej s ničím.
"Ředitelka. To je fuk. Beztak bere spravedlnost do svejch rukou, je stará a trochu..."
Moje promluva utichla, jelikož nás strážci vedli několika dveřmi, přímo k jídelně. Povzdechla jsem. Cožpak jsou tihle lidé tak krutí? Existuje nejmíň dvanáct cest, kudy se dostat do kanceláře ředitelky Kirové, a oni nás vedou přímo přes místa, kde se schází tolik lidí.
A zrovna byl čas jídla.
Strážci novicové - dhampýři jako já - a Morojové seděli pohromadě, jedli a bavili se, oči jim zářily nad nejnovějšími drby, které se šířily Akademií. Jakmile jsme vstoupili do míst­nosti, veškerá konverzace náhle utichla, jako by někdo otočil vypínačem. Upřely se na nás stovky očí.
Zaregistrovala jsem několik svých bývalých spolužáků. Líně jsem se na ně usmála a snažila se z nich vycítit, jestli se něco změnilo. Nic. Nezdálo se. Camille Contová pořád vypa­dala jako upjatá, dokonale upravená mrcha, jakou jsem pa­matovala. Sama sebe ustanovila vůdkyní party královských Morojů na Akademii. Vedle jsem zahlédla Lissinu trapnou skorosestřenici Natálii, která nás pozorovala rozšířenýma oči­ma, stejně nevinnýma a naivníma jako dřív.
A na druhém konci jídelny..., no, to bylo zajímavé. Aaron. Chudáček Aaron, kterému bezpochyby zlomilo srdce, že Lissa odešla. Pořád vypadal stejně roztomile jako vždycky - teď možná ještě víc - s těma svýma zlatavýma očima, které tak vý­tečně doplňovaly Lissiny oči. Sledoval každý její pohyb. Ano. Rozhodně se z toho ještě nedostal. Bylo to smutné, oprav­du, protože Lissa do něj nikdy takhle blázen nebyla. Myslím, že s ním chodila jen proto, že se to od ní tak nějak očekávalo.
Nejzajímavější mi na tom ale připadalo, že Aaron si zjev­ně našel způsob, jak přežít bez Lissy. Vedle něj seděla morojská holka, která ho držela za ruku a vypadala tak na jedenáct let. Ale musela být starší, ledaže by se z Aarona během naší nepřítomnosti stal pedofil. Se svými naducanými tvářička­mi a blonďatými lokýnkami vypadala jako porcelánová pa­nenka. Strašně naštvaná a zlá porcelánová panenka. Sevřela jeho ruku pevněji a střelila po Lisse tak nenávistným a pla­menným pohledem, že mě to zasáhlo. Co se tady sakra děje? Nikdy dřív jsem ji tu neviděla. Tipovala bych ji nejspíš na normální žárlivou přítelkyni. Taky by mě vytočilo, kdyby můj kluk takhle zíral na jinou.
Náš ostudný průvod milosrdně skončil, ale bylo nám jasné, že ani v kanceláři ředitelky Kirové nás nečeká nic dobrého. Ta stará bába vypadala přesně stejně, jak jsem si ji pamatovala, měla ostrý nos a šedé vlasy. Byla vysoká a hubená jako většina Morojek a vždycky mi tak trochu připomínala supa. Znala jsem ji dobře, jelikož jsem v je jí kanceláři trávila spoustu času.
Většina našeho doprovodu nás opustila, jakmile nás tam s Lissou usadili. Už jsem se aspoň tolik necítila jako vězeň. Zůstala jen Alberta, která je kapitánkou školních strážců, a Dimitrij. Zaujali pozice u zdi a tvářili se klidně a výhružně, jak vyžadovala jejich práce.
Kirová na nás upřela rozzuřený pohled a otevřela pusu, bezpochyby aby předvedla, jaká je mrcha. Zarazil ji ale hlu­boký jemný hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama