Vampýrská Akademie, 2. kapitola(2/2)

30. prosince 2012 v 3:52 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Vasiliso."
S údivem jsem zjistila, že je s námi v místnosti ještě ně­kdo. Vůbec jsem si ho nevšimla. To bylo neopatrné na strážce, i když jen na novice.
Viktor Daškov se s nemalým úsilím zvedl z křesla v rohu. Princ Viktor Daškov. Lissa se k němu okamžitě rozběhla a ob­jala jeho křehké tělo.
"Strejdo," zašeptala. Znělo to, jako by jí do očí vhrkly slzy a měla sevřené hrdlo.
S nepatrným úsměvem ji lehce poplácal po zádech. "Nemáš tušení, jak rád tě zase vidím v bezpečí, Vasiliso." Pohlédl na mě. "A tebe taky, Rose."
Kývla jsem na pozdrav a snažila se nedat najevo, jak mě pohled na něj děsí. Když jsme odtud tehdy utíkaly, byl ne­mocný, ale tohle - tohle bylo úděsné. Byl otcem Natálie a bylo mu něco kolem čtyřiceti, ale teď vypadal, že je dvakrát tak starý. Byl bledý. Bílý. Třásly se mu ruce. Srdce mě bolelo, jen jsem se na něj dívala. Svět je plný hnusných lidí a mně nepři­padalo fér, že zrovna tenhle chlap onemocněl chorobou, která ho zabije v poměrně mladém věku a zabrání mu, aby se stal králem.
Přestože Viktor nebyl Lissiným opravdovým strýčkem -Morojové používají rodinná oslovení velmi volně, obzvlášť pak v královských kruzích byl blízkým přítelem Lissiny rodiny a poté, co její rodiče zemřeli, hodně jí pomáhal. Měla jsem ho ráda; on byl prvním člověkem, kterého jsem tu ráda viděla.
Kirová jim dopřála ještě chviličku a pak strnule usadila Lissu zase na židli.
Čas na přednášku.
Tahle byla dobrá - jedna z nejlepších, jaké kdy Kirová svedla, dokonce tím i něco sdělila. Uměla to. Přísahala bych, že právě z tohohle důvodu se uchýlila k práci ve Školství, protože jsem na ní nikdy neviděla jedinou známku toho, že by měla ráda děcka. Její kecy se týkaly obvyklých témat: spo­lehlivosti, nezodpovědného chování, sebestředností... Bléé. Okamžitě jsem byla myšlenkami mimo a v duchu jsem zva­žovala možnosti útěku oknem její kanceláře.
Když se ale její slovní výlev zaměřil na mě, radši jsem toho nechala.
"Vy, slečno Hathawayová, jste porušila ten nejposvátnější slib našeho druhu: slib strážce, že bude chránit Moroje. To je ohromná důvěra. Důvěra, kterou jste otřásla, když jste zcela sobecky unesla princeznu. Strigojové by moc rádi skoncovali s Dragomiry a vy jste jim k tomu málem dopomohla."
"Rose mě neunesla." Lissa promluvila dřív, než jsem se zmohla na slovo. Z jejího hlasu i výrazu vyzařoval klid, přes­tože její pocity byly dost znepokojující. "Chtěla jsem odejít. Neobviňujte z toho ji."
Ředitelka Kirová na nás obě sykla a s rukama za zády pře­cházela sem a tam po kanceláři.
"Slečno Dragomirová, klidně jste mohla celý plán útěku zorganizovat vy, ale ona pořád byla zodpovědná za to, aby zajistila, že ten plán neuskutečníte. Kdyby řádně plnila své povinnosti, měla to někomu oznámit a vás udržet v bezpečí." Pukala jsem vzteky.
"Já plnila své povinnosti!" vykřikla jsem a vyskočila ze židle. Dimitrij i Alberta sebou škubli, ale jelikož viděli, že se nechystám nikoho praštit, nechali mě na pokoji. Zatím. "Já ji udržela v bezpečí! Udržela jsem ji v bezpečí, když to nikdo z vás...," rozmáchle jsem ukázala po všech přítomných, "ne­dokázal. Odvedla jsem jí odtud, abych ji ochránila. Udělala jsem, co jsem musela. To vy byste jistě neudělali."
Přes pouto jsem cítila, jak se mi Lissa snaží posílat uklidňu­jící vzkazy a naléhá na mě, abych se moc nevytočila. Snažila jsem se, ale už bylo pozdě.
Kirová na mě zírala a obličej měla úplně bílý. "Slečno Hathawayová, odpusťte mi, že nespatřuji žádnou logiku v tom, jak ji mohlo ochránit, že opustila dobře střežené a magicky zabezpečené prostředí. Nebo je tu ještě něco, co jste nám neřekla?"
Skousla jsem si ret.
"Aha. Nu tedy dobrá. Podle mě jediným důvodem vašeho útěku - krom toho, že to pro vás bylo něco nového - bylo to, abyste se vyhnula následkům toho strašlivého destruktivního činu, který se udál těsně před vaším zmizením."
"Ne, to ne..."
"A pouze to činí mé rozhodnutí snadnějším. Princezna jakožto Morojka musí už pro vlastní bezpečí pokračovat ve studiu zde na Akademii. K vám ale žádné podobné závazky nemáme. Pošleme vás pryč hned, jakmile to bude možné."
Moje drzost rázem vzala za své. "Já... cože?"
Lissa vedle mě vstala. "To nemůžete udělat! Ona je moje strážkyně."
"Nic takového není, zejména proto, že ona není vůbec žád­nou strážkyní. Pořád ještě je novicka."
"Ale moji rodiče..."
"Vím, co si přáli vaši rodiče, Bůh dej klid jejich duším, ale věci se změnily. Slečna Hathawayová je nahraditelná. Nezaslouží si být strážkyní, a tudíž odejde."
Zírala jsem na ředitelku a vůbec jsem nemohla uvěřit to­mu, co jsem právě slyšela. "Kam mě chcete poslat? K mojí mámě do Nepálu? Ví vůbec, že jsem odtud odešla? Nebo mě pošlete k otci?"
Přimhouřila oči nad zatrpklostí, která zazněla z toho po­sledního slova. Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak chladný, že jsem ho sotva poznávala.
"Nebo se mě pokusíte poslat pryč, abych dělala krvavou děvku. Jen to zkuste, a než se setmí, budeme obě pryč."
"Slečno Hathawayová," zasyčela, "vaše poznámky jsou nemístné."
"Mají pouto," vložil se do napjaté situace Dimitrij svým hlubokým hlasem se slyšitelným přízvukem. Všichni jsme se obrátili k němu. Myslím, že Kirová úplně zapomněla, že je Dimitrij tady, ale já ne. Jeho přítomnost byla příliš silná na to, aby se dala ignorovat. Pořád postával opřený o zeď a v tom svém nemožně dlouhém kabátu vypadal jako nějaký praštěný kovboj. Díval se na mě, ne na Lissu, a jeho tmavé oči mě úplně propalovaly. "Rose ví, co Vasilisa cítí. Že jo?"
Alespoň se mi dostalo jakéhosi zadostiučinění při pohle­du na Kirovou, která těkala očima mezi mnou a Dimitrijem, evidentně vyvedená z míry. "Ne..., to není možné. K něčemu takovému nedošlo už celá staletí."
"Je to zjevné." prohlásil. "Pojal jsem to podezření, jakmile jsem je začal pozorovat."
Odvrátila jsem od něj zrak. Ani já, ani Lissa jsme nic neříkaly.
"To je dar," zamumlal Viktor z rohu. "Je to vzácná a nád­herná věc."
"Ti nejlepší strážci vždy měli tohle pouto," dodal Dimitrij.
"V příbězích."
Kirová se opět rozzuřila. "V příbězích, které jsou stovky let staré," vyjekla. "Jistě mi tady nenavrhujete, že bychom ji měli nechat na Akademii, po tom všem, co provedla?"
Pokrčil rameny. "Možná je vzteklá a nemá k nikomu úctu, ale pokud má potenciál..."
"Jsem vzteklá a nemám úctu?" přerušila jsem jej. "Kdo k čertu vůbec jste? Najatá výpomoc?"
"Strážce Belikov je nyní princezniným strážcem," oznámi­la Kirová. "Jejím schváleným strážcem."
"Najala jste laciného cizince, aby chránil Lissu?"
To bylo ode mě pěkně zlé, že jsem tohle řekla - obzvláště proto, že většina Morojů a jejich strážců má ruské nebo ru­munské předky -, ale ta poznámka se mi zdála v tu chvíli chytřejší, než opravdu byla. Zrovna já bych tak měla co říkat. Sice jsem vyrůstala ve Státech, ale oba moji rodiče se narodili v zahraničí. Moje dhampýrská matka je Skotka - rusovláska se směšným přízvukem - a o mém morojském otci mi bylo řečeno, že je Turek. Díky téhle genetické kombinaci mám pleť barvy mandlí a ráda si myslím, že vypadám jako trochu exotická pouštní princezna s velkýma tmavýma očima a s vlasy tak tmavě hnědými, že obvykle působí spíš černě. Nevadilo by mi, kdybych zdědila zrzavé vlasy, ale musíme brát to, co je nám dáno.
Kirová zoufale rozhodila rukama a otočila se k němu. ,,Vidíte? Nemá absolutně žádnou disciplínu! To nemůže vy­nahradit ani sebelepší psychické pouto, ani velice syrový potenciál. Strážce bez disciplíny je horší než vůbec žádný strážce."
,,No tak ji naučte disciplíně. Školní rok právě začal. Vezměte ji zase zpátky a začněte ji trénovat."
,,Nemožné. Stejně by beznadějně zaostávala za svými spo­lužáky."
"Ne, nebudu," oponovala jsem jí. Nikdo mě neposlouchal.
"Pak jí tedy dejte hodiny navíc," navrhl.
Pokračovali dál, zatímco my ostatní jsme tu jejich slovní přestřelku pozorovali jako pingpongový míček. Dimitrij za­sadil těžkou ránu mé hrdosti, když nás dostal, jenže teď to vypadalo, že by mě mohl udržet tady s Lissou. Lepší zůstat v téhle jámě pekelné než být bez Lissy. Skrz naše pouto jsem cítila její záchvěv naděje.
,,A kdo ji bude doučovat?" chtěla vědět Kirová. "Vy?"
Dimitrijovi zjevně došly argumenty. ,,No, to jsem zrovna ne..."
Kirová si s uspokojením založila ruce. "Ano. To jsem si myslela."
Prohrával na celé čáře, zamračil se. Pohlédl na Lissu, pak na mě a já uvažovala, co asi vidí. Dvě ubohé holky, které na něj hledí velkýma škemrajícíma očima? Nebo dvě holky na útěku, které se dostaly z dobře střežené střední školy a ještě k tomu ukradly půlku Lissina dědictví?
"Ano," prohlásil nakonec, "Můžu Rose učit. Kromě normálních hodin jí můžu dát hodiny navíc."
"A potom co?" opáčila Kirová vztekle. "Zůstane nepotrestaná?"
"Najděte jiný způsob, jak ji potrestat, odvětil Dimitrij. "Strážců stále ubývá a nemůžeme si dovolit riskovat, že ztratíme dalšího. A zvláště pak dívku."
Při jeho nevyřčených slovech jsem se zachvěla. Připomnělo mi to moje dřívější prohlášení o krvavých děvkách. Jen málo dhampýrek se stává strážkyněmi.
Viktor najednou promluvil ze svého kouta. "Přikláním se k souhlasu se strážcem Belikovem. Poslat Rose pryč by byla škoda, mrhání talentem."
Ředitelka Kirová civěla z okna. Venku bylo úplně černo. Vzhledem k nočnímu rozvrhu na Akademii ráno a odpoledne byly jen relativní termíny. Navíc všude byla tónovaná skla v oknech aby se dovnitř nedostalo příliš mnoho světla.
Když se ředitelka otočila zase k nám, Lissa jí pohlédla do očí. "Prosím, paní ředitelko, dovolte Rose zůstat."
Ach, Lisso, pomyslela jsem si. Buď opatrná. Použití nátlaku na jiného Moroje je nebezpečné - a zejména před svědky. Lissa ale použila nátlak jen v nepatrné míře. Zkrátka jsme využily každé dostupné pomoci. Naštěstí se nezdálo, že by si někdo všiml, co se děje.
Dokonce ani nevím, jestli ten nátlak něco změnil. Nakonec ale Kirová povzdechla.
"Pokud slečna Hathawayová zůstane, bude to takhle." Obrátila se ke mně. "Budete dál studovat u svatého Vladimíra, ale jen podmínečně. Jedinkrát něco pokazíte a poletíte. Budete navštěvovat všechny hodiny a tréninky, které jsou přede­psané pro novice vašeho věku. V každé volné chvíli - před vyučováním a po něm - budete taktéž trénovat se strážcem Belikovem. Jinak jste vyloučena ze všech společenských akti­vit kromě společného jídla. Budete se zdržovat na své koleji. Něco z toho nesplníte a pošlu vás... pryč."
Trhaně jsem se zasmála. "Vyloučena ze všech společen­ských aktivit? Snažíte se nás udržet od sebe?" Kývla jsem hlavou směrem k Lisse. "Bojíte se, že zase utečeme?"
"Dělám jen předběžná opatření. Jistě si vybavujete, že jste nikdy nebyla řádně potrestána za ničení školního majetku. Máte co dělat, abyste to napravila." Úzké rty semkla do rovné linky. "Nabídla jsem vám nesmírně velkorysou dohodu. Doporučuji vám, abyste ji neohrožovala svým postojem."
Začala jsem namítat, že to ani v nejmenším není velkorysá dohoda, ale pak jsem zachytila Dimitrijův pohled. Těžko se z něj dalo něco vyčíst. Možná se mi snažil sdělit, že ve mě věří. Možná se mi snažil sdělit, že jsem idiot, když se dál há­dám s Kirovou. Nevím.
Sklopila jsem zrak a zírala na podlahu. Uvědomovala jsem si že je Lissa vedle mě a že mě naším poutem povzbuzuje. Po delší chvíli jsem vydechla a upřela oči na ředitelku. "Fajn. Přijímám."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama