Vampýrská Akademie, 23. kapitola (2/2)

31. prosince 2012 v 1:04 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Rose..." začal po několika nepříjemných okamžicích. "Musíš nahlásit, co se stalo. S námi."
Dlouho jsem čekala, až si s ním promluvím, ale zrovna takovou konverzaci jsem si nepředstavovala.
"To nemůžu udělat. Vyhodí tě. Nebo něco horšího."
"Měli by mě vyhodit. To, co jsem udělal, bylo špatné."
"Nemohls tomu zabránit. Bylo to kouzlo..."
"Na tom nesejde. Bylo to špatné. A hloupé."
Špatné? Hloupé? Skousla jsem si ret a do očí se mi začaly drát slzy. Rychle jsem se pokusila o sebeovládání. "Podívej, o nic nejde."
"Ale jde! Zneužil jsem tě."
"Ne," namítla jsem vyrovnaně. "Tos neudělal."
Z mého hlasu muselo zaznívat něco víc, protože se mi s hlubokou vážností zadíval do očí.
"Rose, jsem o sedm let starší než ty. Za deset let to nebude znamenat tolik, ale teď je ten rozdíl obrovský. Jsem dospělý. Ty jsi dítě."
Au. Trhla jsem sebou. Kdyby mě praštil, bylo by to jedno­dušší.
"Nepřišlo mi, že si myslíš, že jsem dítě, když jsme spolu byli v posteli."
Teď sebou trhl on. "To jenom proto, že tvoje tělo... Fajn, ale to z tebe nedělá dospělou. Žijeme ve dvou rozdílných světech. Žil jsem sám, protloukal jsem se světem. Rose, zabíjel jsem lidi, ne zvířata. A ty... ty právě začínáš. Tvůj život se točí ko­lem domácích úkolů a oblečení a tancovaček."
"Myslíš, že to je všechno, o co se zajímám?"
"Ne, jistěže ne. Ne úplně. Ale to všechno je součástí tvého světa. Pořád ještě rosteš a přicházíš na to, kdo vlastně jsi a co je pro tebe důležité. Musíš v tom pokračovat. Musíš být s klu­ky tvého věku."
Nestála jsem o kluky svého věku. Ale to jsem neřekla. Neřekla jsem nic.
"I když se rozhodneš to neoznámit, musíš pochopit, že to byla chyba. A už se to nikdy nestane," dodal.
"Protože jsi pro mě moc starý? Protože je to nezodpověd­nost?"
Jeho výraz byl dokonale nicneříkající "Ne. Protože se o te­be tímhle způsobem nezajímám."
Zírala jsem. To odmítnutí bylo hlasité a jasné. Všechno z té noci, všechno, o čem jsem věřila, že je krásné a významné, se teď obrátilo v prach přímo před mýma očima.
"Stalo se to jedině kvůli tomu kouzlu. Rozumíš?"
Ponížená a naštvaná už jsem ze sebe nechtěla dělat vola a hádat se nebo škemrat. Jen jsem pokrčila rameny. "Jo. Ro­zumím."
Zbytek dne jsem měla mizernou náladu. Lissiny a Maso­novy pokusy vytáhnout mě z mého pokoje jsem nebrala na vědomí. Byla to ironie, že jsem chtěla zůstat uvnitř. Na Kirovou udělal můj výkon v záchranné akci takový dojem, že mi zrušila domácí vězení.
Následující den před vyučováním jsem zašla tam, kde drželi Viktora. Na Akademii byly celkem milosrdně zamří­žované cely, které na chodbě hlídali dva strážci. Musela jsem je tak trochu oblafnout, aby mě pustili dovnitř a dovolili mi promluvit s Viktorem. Ani Natálie s ním nesměla mluvit. Ale jeden ze strážců byl ten, co s námi jel v teréňáku, a viděl mě, jak jsem vypadala během Lissina mučení. Řekla jsem mu, že se musím Viktora zeptat, co Lisse provedl. Byla to lež, nicmé­ně strážci mi na to skočili a litovali mě. Dali mi pět minut na rozhovor a diskrétně vycouvali do takové vzdálenosti, aby nás viděli, ale neslyšeli.
Jak jsem tak stála před Viktorovou celou, nemohla jsem uvěřit, že jsem ho kdy mohla litovat. Pohled na jeho nové a zdravé tělo mě popuzoval. S překříženýma nohama seděl na úzké posteli a četl si. Když uslyšel, že se blížím, vzhlédl.
"Rose, to je ale milé překvapení. Tvoje vynalézavost mě nikdy nepřestane udivovat. Nemyslel jsem, že by mi povolili nějakou návštěvu."
Založila jsem si ruce a snažila se působit jako strážce v to­tálním nasazení. "Chci, abys zrušil to kouzlo. Skonči to."
"Co tím myslíš?"
"Kouzlo, který jsi uvrhl na mě a na Dimitrije."
"To kouzlo už skončilo. Samo se vyčerpalo."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Pořád na něj myslím. Pořád chci..."
Když jsem nedokončila větu, vědoucně se usmál. "Má drahá, to už v tobě bylo dávno před tím, než jsem to kouzlo použil."
"Nebylo to takový. Ne tak strašný."
"Možná sis to neuvědomovala. Ale všechno ostatní..., ta přitažlivost - fyzická i duševní -, už byla v tobě. A v něm taky. Jinak by to nezabralo. To kouzlo nepřineslo nic nového - pouze odstranilo zábrany a posílilo city, které jste k sobě chovali i tak."
"Lžeš. Řekl, že ke mně nic necítí."
"Lže. Můžu ti říct, že v opačném případě by to kouzlo ne­fungovalo. A upřímně - on by to měl dobře vědět. Neměl prá­vo dovolit si cítit něco takového. U tebe se to ještě dá omluvit, vždyť jsi teprve studentka. Ale on? Měl se víc ovládat a skrý­vat svoje city. Natálie to viděla a hned mi to pověděla. Párkrát jsem vás spolu pozoroval i já sám a taky mi to bylo jasné. To mi dalo dokonalou možnost, jak vás oba zabavit něčím jiným.
Vložil jsem do náhrdelníku kouzlo na vás oba a vy jste udělali zbytek."
"Jseš úchylnej bastard, žes mi to provedl a jemu taky. A Lisse."
"Nelituju ničeho, co jsem s ní udělal," prohlásil a opřel se o zeď. "Udělal bych to znovu, kdybych mohl. Věř si, čemu chceš, ale svoje lidi mám rád. To, co jsem chtěl udělat, bylo v jejich nejlepším zájmu. A teď? Těžko říct. Nemají žádné­ho vůdce, žádného opravdového vůdce. Nikdo za to nestojí." Naklonil ke mně hlavu a uvažoval. "Vasilisa by klidně mohla být dobrou vládkyní - pokud by dokázala něčemu opravdu věřit a vymanila by se z vlivu éteru. ]e to ironie, vážně. Éter dokáže někoho zformovat, aby se z něj stal vůdce, ale záro­veň ničí osobnost dotyčného. Ten strach, deprese a nejistota jsou tak silné, že drží její skutečnou sílu ukrytou hluboko v ní. Pořád má v sobě ale krev Dragomirů, což není nic bez­významného. A samozřejmě má také tebe, svou stínem polí­benou strážkyni. Kdoví? Možná nás jednou překvapí."
"Stínem políbená?" A bylo to tu zas, stejně mě nazvala i profesorka Karpová.
"Byla jsi políbená stíny. Vstoupila jsi do Smrti, přešla jsi na druhou stranu a vrátila se. Myslíš, že něco takového nezane­chá na tvé duši stopy? Máš lepší smysl pro život a svět - mno­hem větší, než mám já -, i když si to neuvědomuješ. Mělas být mrtvá. Vasilisa se dotkla Smrti, aby tě přivedla zpátky, a navždy tě připoutala k sobě. Vlastně jsi byla v objetí Smrti a v hloubi duše si to budeš vždycky pamatovat, budeš lnout k životu a ke všemu, co nabízí. Proto jsi tak nezodpovědná v tom, co děláš. Nepotlačuješ svoje pocity, vášeň, vztek. To z tebe dělá pozoruhodnou osobnost. A také tě to činí nebez­pečnou."
Nevěděla jsem, co na to říct. Nezmohla jsem se na slovo a zdálo se, že jeho to těší.
"To také vytvořilo vaše pouto. Její pocity se z ní vždycky draly ven, do jiných lidí. Většina z těch lidí je ale nedokáže vstřebat, jedině když Vasilisa směruje své myšlenky přímo k nim a provádí nátlak. Ty máš ale mysl výjimečně citlivou na mimosmyslové vnímání - konkrétně na ni." Povzdechl, té­měř až šťastně, a já si vzpomněla, jak jsem četla, že Vladimír zachránil Annu před smrtí. To muselo vytvořit jejich pouto. "Ano, tahle směšná Akademie nemá ani tušení, co je ve vás. Udělal bych z tebe součást své královské stráže, až bys byla starší."
"Nikdy bys neměl královské strážce. Nemyslíš že by se všichni nemálo podivovali nad tím tvým zázračným uzdravením? I kdyby nikdo nepřišel na to, jak to bylo s Lissou, Taťána by tě nikdy nejmenovala králem."
"Možná máš pravdu, ale na tom už stejně nezáleží. Občas je nezbytné vyjít ven a vyšlapat cesty. Myslíš, že Kenneth je jediný Moroj, který mě následuje? Ty největší a nejúčinnější revoluce často začínají velice tiše, skryté ve stínech." Probodl mě pohledem. "Pamatuj na to."
Od vchodu do vazby se ozvaly podivné zvuky a já se zadívala směrem, jakým jsem sem vešla. Strážci, kteří mě pustili dovnitř, byli pryč. Zpoza rohu jsem slyšela rachot a dupání. Zamračila jsem se a otočila, abych měla lepší výhled.
Viktor se postavil. "Konečně."
Strach mi projel páteří - aspoň do té doby, než zpoza rohu vyšla Natálie.
Pocítila jsem směs soucitu a vzteku, ale přinutila jsem se k přívětivému úsměvu. Nejspíš svého otce už nikdy neuvidí až ho odvedou. Ať už to byl jakýkoli bídák, měli by jim dovolit, aby se spolu rozloučili.
"Ahoj," pozdravila jsem ji a sledovala, jak kráčí ke mně. V jejích pohybech bylo cosi neobvyklého, co jako by mi našep­távalo, že se děje něco nekalého. "Nepředpokládala jsem, že tě sem pustí." Pochopitelně sem neměli pustit ani mě.
Došla až ke mně a - nepřeháním - odhodila mě až ke vzdálené zdi. Těžce jsem do ní narazila, až se mi před očima zatmělo.
"Co...?" Přejela jsem si rukou po čele a pokusila se vstát.
Natálie už se o mě dál nestarala a odemkla Viktorovu celu svazkem klíčů, který jsem zahlédla u pásku jednoho ze stráž­ců. Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se k ní.
"Co to děláš?"
Podívala se na mě a vtom jsem to uviděla. Nepatrné čer­vené kroužky kolem jejích zorniček. Pleť měla strašně bledou, dokonce na Morojku. Kolem pusy měla rozmazanou krev. Ze všeho nejvíc o ní ale vypovídal její pohled. Byl tak chladný a zlý, že se mi z toho málem zastavilo srdce. Ten pohled jasně říkal, že už nepatří mezi živé - teď patřila ke Strigojům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama