Vampýrská Akademie, 4. kapitola(1/2)

30. prosince 2012 v 4:04 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
Díkybohu se na nás tentokrát neupřela pozornost všech, jen několik lidí procházejících kolem se zastavilo a zíralo na nás.
"Co si sakra myslíš, že děláš?" vyjekla ta panenka v holčičím vydání a divoce rozšířené modré oči jí plály vztekem. Teď, když jsem byla blíž, mohla jsem si ji pořádně prohléd­nout. Byla stejně štíhlá jako většina Morojů, ale nebyla tak vysoká, což částečně přispívalo k tomu, že působila mladší. Purpurové šatičky, které měla na sobě, byly nádherné a při­pomněly mi, že já mám na sobě laciné oblečení. Při bližším pohledu na její šaty mi ale došlo, že to není žádný kousek od módního návrháře.
Založila jsem si ruce. "Ztratila ses, holčičko? Základní ško­la je za západním kampusem."
Tváře jí okamžitě zrůžověly. "Už na mě nikdy nesahej. Vyjebala jsi se mnou a já ti to vrátím."
No páni, to teda bylo uvítání! Lissino nepatrné zavrtění hlavou mě ale odradilo od toho, abych předvedla parádní comeback. Raději jsem se rozhodla veškerou svou brutalitu vložit do řeči.
"Jestli ještě jednou na některou z nás něco zkusíš, roztrhnu tě vejpůl. Jestli mi nevěříš, zeptej se Dawn Yarrowové, co jsem v devítce udělala s její rukou. Ale tou dobou jsi byla nejspíš ještě mimino."
Incidentem s Dawn jsem se nikdy zrovna nechlubila. Ne­čekala jsem, že jí zlomím kost, když jsem ji přirazila ke stro­mu. Každopádně jsem si díky téhle události vysloužila po­věst nebezpečné dívky. Ta historka se pomalu stala legendou a já si ráda představovala, jak si ji vyprávějí studenti v noci u ohňů v kampusu. Vzhledem k tomu, jak se ta holka tvářila, to tak asi opravdu bylo.
Jeden z personálu, co měl dozor, právě prošel kolem naší skupinky a zpražil nás podezřívavým pohledem. Panenka vycouvala a chytila Aarona za ruku. "Jdeme," pobídla ho.
"Čau, Aarone," pozdravila jsem radostně, jako by mi až teď došlo, že je tady taky. "Ráda tě zase vidím."
Rychle mi kývl na pozdrav a rozpačitě se usmál, ale to už ho ta holka táhla pryč. Aaron byl pořád stejný. Příjemný a milý, ale rozhodně ne agresivní.
Otočila jsem se k Lisse. "V pohodě?" Přikývla. "Tušíš, kdo je ta holka, co jsem ji chtěla zmlátit?"
"To netuším." Chtěla jsem ji odvést do fronty na oběd, ale ona zavrtěla hlavou. "Půjdu se podívat, jestli nenajdu někoho, z koho bych se mohla napít"
Zmocnil se mě zvláštní pocit. Už jsem si tak zvykla, že jsem pro ni hlavním zdrojem krve, že mi pomyšlení na to, že se Lissa vrátí k obvyklým způsobům Morojů, zdálo div­né. Vlastně mě to vždycky štvalo. A nemělo by. Každodenní krmení bylo součástí života Morojů. Když jsme žily na vlastní pěst, tohle jsem jí nemohla nabídnout. Byla to bezvýchodná situace -já byla slabá ve dnech, kdy se krmila, a ona byla sla­bá po všechny dny mezitím. Měla bych být šťastná, že se teď vrátí k normálním způsobům. Přinutila jsem se k úsměvu. "Jasně."
Vešly jsme do jídelny pro vampýry, která se nacházela hned vedle kavárny. Místnost byla rozčleněna do malých kójí, které poskytovaly určité soukromí. U vchodu nás pozdravila tmavovlasá Morojka, která hned začala listovat svými doku­menty v deskách. Jakmile našla, co hledala, napsala si pár po­známek a naznačila Lisse, aby ji následovala. Mně věnovala jen rozpačitý pohled, ale vstoupit mi nezabránila.
Vedla nás k jedné z kójí, kde seděla přitloustlá žena střed­ních let, která listovala v časopisu. Vzhlédla a usmála se na nás. Měla ten zasněný skelný pohled, jaký má většina dárců. Dneska už nejspíš překročila svou denní normu. To jsem usu­zovala z toho, že vypadala jako sjetá.
Jakmile poznala Lissu, usmála se ještě víc. "Vítejte zpátky, princezno."
Uvaděčka nás opustila a Lissa usedla na židli vedle té ženy. Vycítila jsem z Lissy nepříjemné pocity, které byly tro­chu jiné než ty moje. Pro ni to taky bylo divné; bylo to už dlouho. Dárkyně ale žádný problém neměla. V obličeji se jí mihl nedočkavý výraz - jako když feťák kouká na svou dáv­ku, kterou si už už chce dát.
Znechutilo mě to. Byl to starý instinkt, který se vyvíjel celé roky. Dárci byli nezbytnou součástí života Morojů. Byli to lidé, kteří se dobrovolně rozhodli být zdrojem krve, lidé na okraji společnosti, kteří zasvětili své životy utajenému světu Morojů. Bylo o ně dobře postaráno a požívali veške­rých výhod, kterých se jim zachtělo. Ve skutečnosti to ale byli narkomani závislí na morojských slinách a na rauši, který ty­hle sliny vyvolávaly při každém kousnutí. Morojové i jejich strážci na tuhle závislost vždycky pohlíželi spatra, přestože by Morojové jinak nepřežili, leda by používali na své oběti násilí. Pokrytectví největší.
Dárkyně naklonila hlavu na stranu, aby měla Lissa dobrý přístup k jejímu hrdlu. Kůži na krku měla plnou jizev za léta každodenních kousání. Na mně se Lissa nekrmila nijak čas­to a kousance se mi vždycky zahojily tak za den, takže jsem měla krk čistý.
Lissa se naklonila dopředu a zabořila tesáky do tučného masa dárkyně. Žena zavřela oči a tiše vydechla rozkoší. Polkla jsem a sledovala Lissu, jak pije. Neviděla jsem žádnou krev, ale dovedla jsem si to představit. Vzedmula se ve mně vlna pocitů: Touha. Žárlivost. Odvrátila jsem zrak a zadívala se na podlahu. V duchu jsem si nadávala.
Co je s tebou? Proč by ti to mělo chybět? Dělalas to jen jednou za den. Nejsi závislá, ne takhle. A nechceš být závislá.
Ale nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem cítit nic jiného, když jsem si vybavila to blaho, tu rozkoš z upířího kousnutí.
Když Lissa skončila, vrátily jsme se do jídelny a stouply si do fronty. Byla krátká, protože zbývala už poslední čtvrthodina. Postupovala jsem dál a začala si na talíř nakládat hranolky a nějaké kulaté věci tak na jedno kousnutí, které neurčitě připomínaly kuřecí nugety. Lissa si vzala jen jogurt. Morojové potřebují jídlo stejně jako dhampýři a lidi, ale po pití krve na něj nemívají chuť. "Tak jak to jde na vyučování?" zeptala jsem se.
Pokrčila rameny. V obličeji už měla zdravou barvu a vypa­dala plná života. "V pohodě. Jen všichni čumí. Strašně čumí. Furt se vyptávají, kde jsme byly. Šeptají si."
"Totéž," přisvědčila jsem. Obsluha si nás odškrtla a my se vydaly ke stolu. Po straně jsem na Lissu dlouze pohlédla. Jsi s tím srovnaná? Neopruzujou tě, nebo jo?"
"Ne - je to fajn." Pocity, které jsem z ní vycítila přes naše pouto, ale jejím slovům odporovaly. Jelikož věděla, že to mů­žu cítit, pokusila se změnit téma a podala mi svůj rozvrh. Podívala jsem se na něj.
1. hodina: Ruština 2
2. hodina: Americká koloniální literatura
3. hodina: Základy ovládání živlů
4. hodina: Stará poezie
- Oběd -
5. hodina: Chování a fyziologie zvířat
6. hodina: Rozšířené výpočetní metody
7. hodina: Morojská kultura 4
8. hodina: Slovanské umění
"Ty vole," prohlásila jsem. "Jestli máš tu samou blbou ma­tiku jako já, máme stejný odpolední rozvrh." Zastavila jsem se. "Proč chodíš na základy ovládání živlů? To je až pro druháky."
Probodla mě pohledem. "Protože pokročilí mají speciali­zovaný předměty."
Nato jsme umlkly. Všichni Morojové ovládají živlovou magii. To je jedna z věcí, která odděluje živé vampýry od Strigojů, mrtvých vampýrů. Morojové považují magii za dar. Je součástí jejich duše a spojuje je se světem.
Před dávnými dobami používali magii zcela veřejně, aby zabránili přírodním katastrofám nebo získali víc jídla a vody. To už sice dělat nemusejí, nicméně magii mají pořád v krvi. Spaluje je nutkání magii použít a ovládat své schopnosti. Akademie, jako je tato, pomáhají Morojům pracovat s jejich magickými schopnostmi a učí je, jak ty schopnosti dále rozši­řovat. Studenti se také musejí naučit nezbytná magická pra­vidla, která platila po staletí a byla přísně vyžadována.
Všichni Morojové mají u jednotlivých živlů jen malé schopnosti. Studenti v našem věku se "specializují", až když jim ovládání některého živlu začne jít lépe než ovládání ostat­ních: země, vody, ohně nebo vzduchu. Nespecializovat se na nic je jako neprojít si pubertou.
A Lissa..., no, Lissa se zatím ještě nespecializovala.
"Učí to pořád profesorka Carmacková? Co říkala?"
"Říkala, že se toho neobává. Myslí, že to přijde."
"Pověděla... Povědělas jí o..."
Lissa zavrtěla hlavou. "Ne. Jasně, že ne."
Nechaly jsme to téma plavat. Bylo to něco, o čem jsme hodně přemýšlely, ale moc jsme o tom nemluvily.
Znovu jsme se daly do pohybu a hledaly jsme stůl, kam si sednout. Několik párů očí na nás civělo s nestydatou zvěda­vostí.
"Lisso!" ozval se poblíž hlas. Podívaly jsme se tím směrem a spatřily Natálii, jak na nás mává. Viktor byl její otec, ale my jsme s ní zas tolik nekamarádily.
Lissa jen pokrčila rameny a zamířila k ní. "Proč ne?"
Neochotně jsem ji následovala. Natálie byla příjemná, ale taky byla jednou z nejnezajímavějších osob, jaké jsem kdy potkala. Většina příslušníků královských rodů na škole tu postavení jako nějaké celebrity, ale Natálie v tomhle nesplynula s davem. Byla moc jednoduchá, nezajímala se o školní politiku a naprosto netušila, jak manipulovat s lidmi.
Nataliini kamarádi nás sledovali s tichou zvědavostí, aleona ne. Rozpřáhla paže a obě nás objala. Stejně jako Lissa měla i ona zelené oči jako z nefritu, ale vlasy měla smolně černé, jako Viktor, než mu je jeho choroba obarvila na šedo.
"Jste zpátky! Já věděla, že se vrátíte! Všichni říkali, že už se nikdy nevrátíte, ale já tomu nevěřila. Věděla jsem, že ne­můžete zůstat pryč. Proč jste odešly? Tady koluje tolik verzí o důvodu vašeho útěku!" Vyměnily jsme si s Lissou zoufa­lé pohledy a Natálie řečnila dál. "Camille povídala, že jedna z vás byla v tom a musela jít na potrat, ale já vím, že to není pravda. Někdo zas říkal, že jste se nakvartýrovaly k Rosině mámě, ale domyslela jsem si, že paní ředitelka Kirová a taťka by nebyli tak naštvaní, kdyby to bylo takhle. Víš, že bychom spolu mohly bydlet? Mluvila jsem s..."
Kecala pořád dál a přitom, se jí občas zaleskly tesáky. Zdvořile jsem se usmívala a nechala Lissu, aby se s tím nápo­rem vypořádala sama. Jenže pak Natálie položila nebezpečný dotaz.
"Jak jsi sháněla krev, Lisso?"
Všichni u stolu na nás tázavě pohlédli. Lissa strnula, ale já se do toho vložila. Ta lež vyšla z mých rtů zcela přirozeně.
"Ale, to je brnkačka. Spousta lidí to chce zkusit."
"Vážně?" dotázal se jeden z Nataliiných kamarádů s vykulenýma očima.
"Jo. Najdeš je na večírcích a tak. Všichni se chtějí něčím sjet a vůbec jím nedochází, že to můžou i z upířího kousnutí, Stejně je většina z nich tak mimo, že si to pak ani nepamatujou." Už jsem nevěděla, co přidat za další podrobnosti, a tak jsem jen spokojeně drsňácky pokrčila rameny. Nezdálo se, že by o tom někdo z nich věděl něco bližšího. "Jak říkám, je to brnkačka. Skoro jednodušší než tady ti dárci."
Natálie to vzala a pak se zaměřila na jiné téma. Lissa mě obdařila vděčným pohledem.
Konverzaci už jsem nevnímala a místo toho jsem se rozhlí­žela po známých tvářích a snažila se přijít na to, kdo s kým to teď táhne a kdo je teď nejuznávanější. Mason seděl se skupin­kou noviců, a jakmile mě zaregistroval, usmála jsem se na něj. Vedle seděla skupinka královských Morojů, která se něčemu hlasitě smála. Seděl s nimi i Aaron s tou blondýnou.
"Hele, Natálie," skočila jsem jí do řeči. Nevypadala, že by jí to vadilo. "Kdo je ta Aaronova nová holka?"
"Co? Aha. Mia Rinaldiová." Když viděla můj nechápavý pohled, zeptala se: "Ty si na ni nepamatuješ?"
"Měla bych? Byla tady, než jsme odešly?"
"Byla tady vždycky," objasnila Natálie. "Je jen o rok mlad­ší než my."
Tázavě jsem se podívala na Lissu, která jen pokrčila ra­meny.
"Proč je na nás tak naštvaná?" dotázala jsem se. "Vůbec ji neznáme."
"Nevím," odvětila Natálie. "Možná jenom žárlí. Když jste odešly, nebyla nikdo. Pak se stala fakt populární a bylo to fakt rychle. Není z královskýho rodu ani nic podobnýho, ale jak­mile začala chodit s Aaronem, tak..."
"Dobře, dík," přerušila jsem ji. "Na tom vlastně ani..."
Odtrhla jsem pohled od Natálie a zadívala se na Jesse Zeklose, který právě procházel kolem našeho stolu. Ach, Jesse. Úplně jsem na něj zapomněla. Ráda jsem flirtovala s Masonem a dalšími novici, ale Jesse - to byla úplně jiná ka­tegorie. S ostatními kluky flirtujete prostě proto, že vám dělá dobře flirtování samotné. S Jessem flirtujete proto, že doufáte, že se s ním někde ocitnete polonahé. Byl to Moroj z královského rodu, tak sexy, že by na sobě měl nosit nápis Varování, hořlavina. Setkal se s mým pohledem a zazubil se.
"Ahoj, Rose, vítej zpátky. Pořád ještě lámeš srdce?"
"Hlásíš se dobrovolně?"
Jeho úsměv se rozšířil. "Tak se někdy sejdem a uvidíme, jestli to zvládneš."
Šel dál a já ho provázela obdivným pohledem. Natalie a její kámoši na mě zděšeně zírali. Možná jsem nebyla bůh, jako Dimitrij, ale v téhle skupině jsme s Lissou obě byly bohyně - nebo aspoň bývalé bohyně.
"Ty vado," vyjekla jedna holka. Nevybavovala jsem si její jméno. "To byl Jesse."
"Ano," přitakala jsem s úsměvem. "Rozhodně to byl on."
"Kéž bych vypadala jako ty," povzdechla.
Prohlížela si mě. Technicky vzato jsem byla napůl Morojka ale vypadala jsem spíš jako člověk. Když jsme byly s Lissou na útěku, zapadla jsem mezi lidi tak, že jsem ani moc nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Tady mezi štíhlými nevyvinu­tými Morojkami vyčnívaly určité moje rysy - myslím větší prsa a kulatější boky. Věděla jsem, že jsem hezká, ale morojským klukům moje tělo připadalo víc než jen hezké: sexy, ale riskantním způsobem. Dhampýrky představovaly exotickou kořist, novotu, jakou chtěli "zkusit" všichni morojští kluci.
Bylo ironií, že dhampýrky tady byly tak přitažlivé, pro­tože hubené Morojky se mnohem víc podobaly vychrtlým modelkám, ve světě lidí tak populárním. Většina lidí nikdy nedosáhne téhle "ideální" vychrtlosti, stejně jako Morojky ne­budou nikdy vypadat jako já. Každý chce to, co mít nemůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama