Vampýrská Akademie, 6. kapitola(2/2)

30. prosince 2012 v 4:13 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Tak kdy si kočky vyškrábou oči?"
Mason na mě čekal před naší kolejí, kam jsem došla hned, jak jsem se rozloučila s Lissou. Vypadal roztomile, jak se tak ležérně se založenýma rukama opíral o zeď a pozoroval mě.
"Netuším, o čem to mluvíš."
Spustil ruce a vešel za mnou do budovy. Podal mi svůj ka­bát, jelikož v tom mém odešla Lissa. "Viděl jsem, jak jste se do sebe pustily před kostelem. Nemáte úctu k Božímu domu?"
Chrochtavě jsem se zasmála. "Ty k němu máš asi stejnou úctu jako já, neznabohu. Ani jsi nebyl na mši. A navíc, jak jsi řekl, byly jsme venku."
"A tys mi pořád neodpověděla na otázku."
Jen jsem se zazubila a vklouzla do jeho kabátu. Postávali jsme ve společenských prostorách naší koleje, což byla dobře sledovaná místnost se studovnou, kde spolu mohli pobývat holky i kluci a dokonce i morojští hosté. Teď v neděli byla místnost pěkně narvaná studenty, kteří si dělali úkoly na zítra. Zaregistrovala jsem jeden prázdny stolek, a tak jsem popadla Masona za předloktí a táhla ho tam.
"Neměla bys jít rovnou do svýho pokoje?"
Skrčila jsem se do křesla a obezřetně se rozhlédla kolem. "Dneska je tady tolik lidí, že jim bude chvilku trvat, než si mě všimnou. Bože, už je mi z toho blbě, že jsem furt zavřená na pokoji. A to uplynul teprve týden."
"Taky je mi z toho blbě. Včera večer jsme tě postrádali. Pár si nás šlo zahrát kulečník do rekreační místnosti. Eddie dostal na frak."
Zaúpěla jsem. "To mi neříkej. Nechci nic slyšet o tvým fascinujícím společenským životě."
"Dobře." Dal si loket na stůl a podepřel si bradu. "Tak mi řekni o Mie. Jednou se prostě neudržíš a praštíš ji, že jo? Vybavuju si, žes to udělala už nejmíň desetkrát, když tě někdo naštval."
"Jsem nová, úplně změněná Rose," prohlásila jsem co nejvážnějším tónem. Ale moc mi to nevyšlo. Mason začal vydá­vat zvuky, že jsem nevěděla, jestli se dusí, nebo směje. "Navíc kdybych to udělala, porušila bych podmínku, co mi dala Kirová. Musím se teď držet."
"Jinak řečeno, potřebuješ najít způsob, jak dát Mie co pro­to, a to tak, abys z toho neměla průšvih."
Cítila jsem, jak se mi koutky rtů zvedly do úsměvu. "Víš, co se mi na tobě líbí, Mase? Uvažuješ přesně jako já."
"Ukrutná představa," opáčil suše. "Tak mi řekni, co si myslíš o tomhle: možná, že o ní něco vím, ale nejspíš bych i to neměl vyzradit..."
Naklonila jsem se dopředu. "Fajn, už jsi mě upozornil. Teď mi to už musíš říct."
"To by nebylo správný," utahoval si ze mě. "Jak můžu vě­dět, že tu informaci použiješ pro dobrou věc, a ne pro zlou?"
Zamrkala jsem řasami. "Dokážeš odolat tomuhle obličeji?"
Chvíli si mě prohlížel. "Ne. To nedokážu. Dobře, tak tady to máš: Mia není z královskýho rodu."
Shrbila jsem se v křesle. "Děláš si srandu? Tohle vím už dávno. Už od dvou let vím, kdo je z královskýho rodu."
"Jo, ale je toho ještě víc. Její rodiče pracujou pro lorda Drozdova." Netrpělivě jsem mávla rukou. Spousta Morojů pracuje v lidském světě, ačkoli v morojské společnosti je plno práce pro bytosti jejich druhu. Někdo tu práci dělat musí. "Uklízejí. Prakticky jsou to sluhové. Její fotr seká trávu a mat­ka je služka."
Obdivovala jsem lidi, co celý den dřou, bez ohledu na to, jakou práci vykonávají. Snad všude musejí lidi dělat blbou práci, aby se uživili. Ale stejně jako oblečení z Targetu tohle byla další věc, která dokazovala, že se Mia snaží vydávat za někoho lepšího. Za ten týden, co jsem tu strávila, už jsem po­znala, jak zoufale se Mia snaží zapadnout mezi školní elitu.
"A nikdo to neví," poznamenala jsem zamyšleně.
"A ona samozřejmě nechce, aby se to někdo dověděl. Znáš královský." Zarazil se. "Kromě Lissy, pochopitelně. Dali by to Mie pořádně sežrat."
"Jak ses to vůbec dověděl?"
"Můj strejda dělá strážce pro Drozdovovy."
"A ty sis tohle tajemství nechával pro sebe?"
"Dokud jsi ho ze mě nedostala. Tak jakou cestou se vydáš: cestou dobra, nebo cestou zla?"
"Nejspíš jí dám milost..."
"Slečno Hathawayová, uvědomujete si, že byste tady ne­měla být?"
Jedna z vychovatelek stála nad námi a tvářila se dost nesouhlasně.
Nedělala jsem si legraci když jsem Masonovi řekla, že uvažuje úplně stejně jako já. Dokázal stejně jako já balamutit lidí. "Musíme udělat skupinový projekt na hodinu literatury. Jak to asi máme provést, když je Rose v izolaci?0
Vychovatelka přimhouřila oči. "Nevypadáte, že pracujete."Nenápadně jsem otevřela knihu od kněze, kterou jsem hodila na stůl hned, jak jsme si sedli. "No... my totiž…pracujeme na tomhle.
Pořád se tvářila podezíravě. "Máte hodinu. Dám vám ještě hodinu tady, a ať vás vidím pracovat."
"Ano, madam," ozval se Mason s vážnou tváří. "Rozhodně." Odkráčela, ale pořád nás sledovala. "Ty můj hrdino," pochválila jsem ho.
Ukázal na knihu. "Co to je?"
"To mi dal kněz. Ptala jsem se ho na něco, o čem mluvil na mši."
Zíral na mě s nelíčeným ohromením.
"Nech toho a tvař se, že tě to zajímá." Přelétla jsem obsah. "Snažím se najít ženskou jménem Anna."
Mason si posunul svoji židli, takže teď seděl těsně vedle mě. "Dobře, jdem studovat."
Našla jsem si číslo stránky, ale na ní byly jen kecy o svatém Vladimírovi, což mě nijak nepřekvapilo. Prokousávali jsme se tou kapitolou a hledali zmínku o Anně. Když jsme ji konečně našli, pochopili jsme, že autor knihy toho o ní neměl moc co sdělit. Zahrnul do své knihy výňatek z jiné knihy, kterou napsal nějaký chlápek, co zjevně žil ve stejné době jako svatý Vladimír:
A s Vladimírem vždy pobývala Anna, dcera Fjodorova. Jejich láska byla tak čistá a nevinná jako láska mezi bratr a sestrou. Anna jej mnohokráte bránila před Strigoni, kteří dychtili zničit Vladimíra i jeho svatost. Stejně tak to byla ona, kdo jej utěšoval, když už nemohl dále snášet tíhu ducha a Satanova temnota ho dusila a oslabovala jeho zdraví i tělo. Před tím ho rovněž ochraňovala, jelikož spolu byli spoutáni od té doby, co jí jako dítěti zachránil život. Je znamením Božím, že poslal požehnanému Vladimírovi takového stráž­ce, jakým byla ona, stínem políbená, a vždy poznala, co má Vladimír v srdci i v mysli.
"A máš to," poznamenal Mason. "Byla jeho strážkyní."
"Ale nikde se tam nepíše, co to znamená ,stínem políbená'." "Nejspíš to nic neznamená."
Tomu jsem nevěřila. Přečetla jsem si to znovu a snažila se z toho starodávného slohu vyčíst smysl. Mason mě zvědavě pozoroval a tvářil se, že by mi rád pomohl.
"Možná spolu chodili," navrhl.
Zasmála jsem se. "Byl přece svatej."
"No a? Svatý mají asi taky rádi sex. Ty kecy o bratrovi a sestře jsou patrně jenom zástěrka." Ukázal na jeden řádek. "Vidíš? Byli spoutáni." Mrkl na mě. "To je kód."
Spoutáni. Bylo to podivně řečeno, ale nemuselo to nutně znamenat, že Anna s Vladimírem ze sebe vzájemně servali šaty, kdykoli se uviděli.
"To mi nepřijde. Prostě k sobě měli blízko. Kluci a holky spolu můžou jen kamarádit," poukázala jsem a on mě obdařil skeptickým pohledem.
"Jo? My jsme kámoši, ale já stejně nevím, co máš ,v srd­ci a v mysli'." Nasadil předstíraný výraz filozofa. "Jasně, že by někdo mohl namítnout, že jeden nikdy neví, co má žena v srdci.."
"Ale, drž hubu." zabručela jsem a bouchla ho do paže.
"Protože jsou to podivná a záhadná stvoření," pokračo­val rádoby učeným tónem, "a muž musí umět číst myšlenky, když je chce učinit šťastnými."
Začala jsem se neovladatelně chechtat, že budu nejspíš zase v průšvihu. "Fajn, tak mi zkus přečíst myšlenky a přestaň už..."
Smích mě náhle přešel, když mi oči padly znovu na ten text.
Byli spoutáni a vždycky poznala, co má v srdci i v mysli.
Měli pouto. Došlo mi to. Vsadila bych na to všechno, co mám - což teda není moc. Ten objev byl ohromující. Existuje fůra nejasných historek a mýtů o tom, jak Morénové mívali se svými strážci pouta. Ale tohle bylo poprvé, co jsem slyšela o někom konkrétním, kdo pouto měl.
Masonovi neunikla moje překvapená reakce "Jsi v pořádku? Vypadáš, že jsi trochu mimo."
Setřásla jsem to. "Jo, je mi fajn."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama