Vampýrská Akademie, 9. kapitola(2/2)

30. prosince 2012 v 4:19 | Richelle Mead |  Vampýrská akademie (VA1)
"Jak se jmenuješ?" vyštěkl Dimitrij.
"J-Jesse, pane. Jesse Zeklos, pane."
"Pane Zeklosi, máte dovoleno zdržovat se v této části koleje?"
"Ne, pane."
"Znáte pravidla styku chlapců a dívek na Akademii?
"Ano, pane."
"Pak vám doporučuju, abyste odtud co nejrychleji vypadl, jinak vás předám někomu, kdo vás řádně potrestá. A jestli vás ještě někdy načapu takhle," - Dimitrij ukázal na pohovku kde jsem se krčila polonahá - "potrestám vás . A bude to bolet. Hodně. Rozumíte?"
Jesse vyvalil oči a polkl. Ten statečný frajer, co ho ze sebe vždycky dělal, byl rázem pryč. Nebylo divu, když ho pevně držel fakt vysoký a fakt naštvaný Rus. "Ano, pane!"
"Tak běž." Dimitrij ho pustil, a pokud je to vůbec možné, Jesse vystřelil z místnosti snad ještě rychleji, než tam Dimitrij vpadl. Potom se můj instruktor otočil ke mně a oči mu nebez­pečně plály. Neřekl ani slovo, ale jeho rozzuřený, nesouhlas­ný výraz mluvil jasně.
A pak se všechno změnilo.
Jako by si mě předtím Dimitrij vůbec nevšiml a až teď mě poprvé zaregistroval. Kdyby to byl jakýkoli jiný chlap, řekla bych, že na mě čumí. Rozhodně si mě prohlížel. Prohlížel si můj obličej i moje tělo. Najednou jsem si uvědomila, že mám na sobě jen džíny a podprsenku - ještě ke všemu černou pod­prsenku. Dobře jsem si uvědomovala, že na téhle škole není zrovna moc holek, které by v podprsence vypadaly tak dobře jako já. Dokonce i někdo, jako je Dimitrij, člověk zaměřený jen na povinnosti a trénování, to ocenil.
Nakonec jsem ucítila, jak se mi po těle rozlévá teplo a do­šlo mi, že Dimitrijův pohled se mnou dělá víc než Jesseovy polibky. Dimitrij byl občas tichý a odtažitý, ale taky byl tak obětavý a odhodlaný, že tohle jsem u žádného jiného člověka neviděla. Uvažovala jsem, jak by se asi tahle moc a síla mohla projevit…v sexu. Napadlo mě, jaké by to pro něj bylo, kdyby se mě dotýkal…Sakra!
Na co jsem to myslela? Zbláznila jsem se? Zahanbeně jsem se rozhodla překrýt své pocity sebejistým chováním.
"Vidíš něco, co se ti líbí?" zeptala jsem se.
"Obleč se."
Pevně semkl rty a cokoli, co pociťoval, bylo rázem pryč. Vystřízlivěla jsem z té divočiny a pustila z hlavy svoji stupid­ní reakci. Hned jsem si natáhla košili a bylo mi dost nepříjem­né, že tam pořád postává.
"Jak jsi mě našel? Sleduješ mě, abys měl jistotu, že nezdrhnu?"
"Buď zticha," vyštěkl a sklonil se ke mně, takže jsme se ocitli tváří v tvář. "Školník tě viděl a nahlásil to. Máš vůbec ponětí, jaká to byla pitomost?"
"Já vím, já vím, jsem pořád v podmínce, že jo?"
"Nejde jenom o to. Mluvím o tom, že je pitomost vůbec se dostat do takovéhle situace."
"Do takovýchhle situací se dostávám pořád, soudruhu. O nic nejde." Můj strach vystřídal vztek. Nelíbí se mi, když se mnou někdo zachází jako s dítětem.
"Neříkej mi tak. Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš."
"Jasně, že jo. Minulý rok jsem psala referát o RSSR."
"SSSR. A o něco rozhodně jde. Morojové se zapletou s dhampýrkami jen proto, aby se tím pak mohli chlubit."
"No a?"
"No a?" Zatvářil se znechuceně. "Copak nemáš žádnou sebeúctu? Pomysli na Lissu. Takhle působíš dost lacině. Děláš přesně to, co si většina lidí myslí, že dhampýrky dělají, a to pak vrhá špatné světlo i na Lissu. A na mě."
"Aha. Tak o tomhle to je. Zraňuju tvou velkou mužskou pýchu? Bojíš se, že zničím tvoji pověst?"
"Svou pověst už mám, Rose. Určil jsem si svoje hodnoty a podle nich žiju, už dlouho. Jaké hodnoty máš ty, to jsme právě viděli." Hlas mu zněl zase o něco tvrději. "Teď se vrať do svého pokoje - teda pokud to zvládneš, aniž by ses vrhla na někoho dalšího."
"Snažíš se mi naznačit že jsem děvka?"
"Slyšel jsem, co o tobě kluci povídají. Slyšel jsem toho o tobě spoustu."
Au. Nejradši bych na něj zařvala, že mu nic není do toho, co dělám se svým tělem, ale jeho vztek a zklamání mě od toho odradily. Nevěděla jsem, proč to vnímám takhle. "Zklamat" někoho, jako je třeba Kirová, bylo normální, ale zklamat Dimitrije? Vybavovala jsem si, jak jsem na sebe byla hrdá, když mě posledně při tréninku párkrát pochválil. A teď, když jsem viděla, jak jsem ho zklamala..., najednou jsem si připadala stejně laciná, jako to o mně tvrdil.
Něco se ve mně zlomilo. Zamrkala jsem, abych rozehnaly slzy. "Proč je tak špatný, že... že se bavím? Je mi sedmnáct. Co bych si nemohla užívat?"
"Je ti sedmnáct a ani ne za rok bude něčí život záviset jen na tobě." Jeho hlas zněl pořád pevně, ale už se do něj vloudila i starostlivost "Kdybys byla člověk nebo Morojka, mohla by ses bavit. Mohla bys dělat všechno, co dělají ostatní holky."
"Ale ty říkáš, že nemůžu."
Odhlédl se a jeho tmavé oči se upřely do prázdna. Myslel na něco vzdáleného. "Když mi bylo sedmnáct, potkal jsem Ivana Zeklose. Nebyli jsme jako ty a Lissa, ale stali se z nás kamarádi. A když jsem odmaturoval, požádal mě, abych mu dělal strážce. Patřil jsem k nejlepším studentům na škole. Při vyučování jsem dával pozor, ale nakonec jsem pochopil, že to nestačí. Tak to už v životě chodí. Jedno uklouznutí, jedno rozptýlení..." Povzdechl. "A najednou je pozdě."
V krku jsem měla knedlík, když jsem si pomyslela, jak by jedno uklouznutí mohlo stát Lissu život.
"Jesse je taky Zeklos," řekla jsem, když mi došlo, že Dimitrij právě vyhodil příbuzného svého kamaráda a svěřence.
"Já vím."
"Trápí tě to? Připomíná ti Ivana?"
"Nezáleží na tom, jak se cítím. Nezáleží na tom, jak se kdokoli z nás cítí."
"Ale trápí tě to." Najednou mi to bylo úplně jasné. Viděla jsem jeho bolest, i když se ji přede mnou snažil skrýt. "Trápíš se. Každý den, že jo? Chybí ti."
Dimitrij na mě překvapeně pohlédl, jako by nechtěl, abych zrovna tohle věděla, jako bych právě odhalila nějaké jeho ta­jemství. Myslela jsem si o něm, že je rezervovaný a nespolečenský, ale možná to byla jen jeho obrana, jak si udržet odstup od ostatních lidí, takže v případě, že by někoho ztratil, vůbec by ho to nebolelo. Ivanova smrt na něm rozhodně nechala stopy.
Uvažovala jsem, jestli je Dimitrij osamělý.
Jeho překvapený pohled zmizel a vystřídal jej jeho obvyk­lý vážný výraz. "Nezáleží na tom, jak se cítím. Oni jsou na prvním místě. Musíme je chránit."
Znovu jsem pomyslela na Lissu. "Jo, to musíme."
Zavládlo dlouhé mlčení, než promluvil znovu.
"Říkala jsi mi, že chceš bojovat, opravdu bojovat. Platí to pořád?"
"Ano. Rozhodně."
"Rose..., můžu tě učit, ale musím nejdřív uvěřit, že jsi tomu opravdu oddaná. Nemůžeš se nechat takhle rozptylo­vat." Ukázal na pohovku. "Můžu ti věřit?"
Znovu mi bylo do pláče, když se na mě takhle díval a žá­dal po mně tak závažnou věc. Nechápala jsem, jak na mě ten chlap může mít takový účinek. Nikdy jsem se moc nestarala o to, co si o mně kdo myslí. "Ano, slibuju."
"Dobře. Budu tě učit, ale musíš být silná. Vím, že nesnášíš běhání, ale je to vážně nutné. Nemáš ponětí, jací jsou Strigojové. Škola se tě na to snaží připravit, ale dokud sama neuvidíš, jak jsou silní a rychlí.., to si zkrátka ani nedovedeš představit. Takže nemůžete přestat s běháním a udržováním kondičky. Jestli se chceš naučit bojovat, musíme přidat další trénink. Zabere ti to víc času. Na domácí úkoly ani na nic dalšího už ti pak příliš mnoho času nezbyde. Budeš utahaná. Hodně."
Přemýšlela jsem o tom, přemýšlela jsem o něm, přemýšlela jsem o Lisse. "To je jedno. Když říkáš, abych to dělala, tak to budu dělat."
Pečlivě se mě prohlížel, jako by pořád zvažoval, jestli mi může věřit. Nakonec jen spokojeně kývl. "Začneme zítra."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama