VA2-Mrazivý polibek 1/3

5. ledna 2013 v 7:01 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
NENAPADLO MĚ, ŽE BY SE DEN MOHL VYVÍJET JEŠTĚ HŮŘ,
dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi
zblázní. Zase.
"Co… Cos to řekla?"
Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla
jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které
mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula
a nestihla se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny
platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy,
visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě
sledovala.
"Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají."
Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. "Co to
znamená?" zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta
Morojů, kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři.
"Začaly…" Ztišila jsem hlas. "Začaly se ti vracet tvoje
schopnosti?"
Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti.
"Ne… Připadám si magii blíž, ale pořád ji nemůžu používat.
Spíš se mi vracejí ty další věci, víš… Pořád mám depky. Ale
ani se to neblíží tomu, jaké to bývalo dřív," dodala rychle, když
viděla, jak se tvářím. Než začala Lissa užívat ty léky, byla na
tom tak bídně, že se někdy i sama pořezala. "Jenom je toho víc
než předtím."
"A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?"
Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak vážně jako já.
"Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii."
Vlastně jsem je opravdu četla. "Jenom mám o tebe strach.
Jestli si myslíš, že ty prášky už nezabírají, měly bychom o tom
někomu říct."
13
"Ne, ne," ujistila mě okamžitě. "Je mi fajn. Vážně. Pořád
zabírají…, jenom už ne tolik. Zatím není důvod k panice.
A hlavně ty bys dneska neměla panikařit."
Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se
dověděla, že mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouška -
nebo spíš pohovor -, kterého se musejí zúčastnit všichni strážci
novicové z nižších ročníků. Jelikož jsme loni byly s Lissou na
útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít
k nějakému strážci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, že
jste si mě všimli, kluci.
"O mě se neboj," uklidňovala mě Lissa s úsměvem. "Dám ti
vědět, jestli se to zhorší."
"Jasně," odpověděla jsem neochotně.
Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila
si prožít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu.
Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti.
Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity.
Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky deprese
a vzteku, kterým dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se mi
to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí dál
do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, když vtom se mě
zmocnil podivný pocit, že se mě něco dotklo. Udělalo se mi
z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi
projely menší otřesy.
"Jsi v pohodě?" dotázala se Lissa se zamračeným výrazem.
"Najednou vypadáš, že je ti blbě."
"To jenom… Jsem nervózní kvůli tý zkoušce," zalhala
jsem. Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta
temnota úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Možná, že
nakonec ty její prášky vážně zabírají. "Jsem v pohodě."
Ukázala na hodiny. "Ale nebudeš, jestli sebou okamžitě
nehodíš."
"Sakra," zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji
objala. "Tak zatím!"
"Hodně štěstí!" zakřičela na mě.
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele
Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková
nuda! Nečekala jsem sice, že bychom se po horských silnicích
14
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama