VA2-Mrazivý polibek,10.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 1:08 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
VÝLET NA LYŽE NEMOHL PŘIJÍT V PŘÍHODNĚJŠÍ DOBU.
Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu, ale při balení
věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity,
ale jen pětadevadesát.
Na rozptýlení jsem měla i jiné věci. Akademie přistupovala
ke studentům až příliš ochranitelsky - a právem - a občas to
bylo celkem fajn. Například Akademie vlastní několik
soukromých letadel. To znamená, že nás žádný Strigoj nemůže
napadnout na letišti, a navíc budeme cestovat stylově. Všechna
letadla byla menší než normální, ale sedadla v nich byla
pohodlná a bylo tam dost místa na nohy. Taky se dala sklopit
natolik, že jste mohli prakticky ulehnout ke spánku. Při
dlouhých letech jsme mohli sledovat i televizi a někdy nám
nosili výborná jídla. Ale vsadím se, že tenhle let bude příliš
krátký na televizi i na jídlo.
Odjížděli jsme šestadvacátého. Jakmile jsem nastoupila do
letadla, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lissu, protože jsem
s ní chtěla mluvit. Od toho vánočního mejdanu jsme spolu moc
nemluvily. Ani mě nepřekvapilo, když jsem ji uviděla sedět
vedle Christiana. Vypadali, že nechtějí být rušeni. Neslyšela
jsem, o čem se baví. Objímal ji a tvářil se spokojeně. Pořád
jsem byla přesvědčená, že Christian se o ni nedokáže postarat
tak dobře jako já, ale zjevně ji dokázal učinit šťastnou. Nasadila
jsem úsměv a kývla jim na pozdrav, když jsem kolem nich
procházela uličkou k Masonovi, který už na mě zběsile mával.
Taky jsem musela projít kolem Dimitrije s Tašou, kteří
pochopitelně seděli vedle sebe. Schválně jsem je okázale
ignorovala.
"Čus," pozdravila jsem a usadila se vedle Masona.
Usmál se na mě. "Čau. Tak co? Připravená mi to natřít na
lyžích?"
V
95
"Kdykoli."
"Neboj," uklidňoval mě. "Půjdu na tebe pomalu."
Zamračila jsem se a opřela se do sedadla. "Jseš magor."
"Duševně zdraví kluci jsou nudný."
K mému údivu položil ruku na moji. Jeho ruka byla teplá
a já se při tom doteku zachvěla. Překvapilo mě to. Byla jsem
přesvědčená, že takhle dokážu reagovat jenom na Dimitrije.
Je načase pohnout se dál, pomyslela jsem si. Dimitrij už to
zjevně udělal. A tys to taky měla udělat už dávno.
Propletla jsem si s Masonem prsty, což ho dost vykolejilo.
"Jasně. Tohle bude sranda."
A byla.
Snažila jsem se mít neustále na paměti, že jsme tu vlastně
kvůli tragédii, ke které došlo. Že na nás taky můžou zaútočit
Strigojové i lidi. Nikdo jiný to ale na paměti neměl a musela
jsem uznat, že jsem s tím sama měla problémy.
Rekreační středisko bylo nádherné. Budova byla postavena
z klád, ale do obyčejné dřevěné chaty by se nevešly stovky lidí
ani by nenabízela tak luxusní ubytování. Mezi vysokými
borovicemi stála budova sestávající z tří pater z nalakovaného
světlého dřeva. Okna byla vysoká a oblouková, s tónovanými
skly kvůli morojským zvyklostem. U všech vchodů svítily
lucerny, které byly elektrické, ale tvářily se jako historické.
Celému domu dodávaly lesk.
Všude kolem čněly hory, jejichž obrysy jsem v noční tmě
sotva dokázala rozeznat. Vsadila bych se, že za světla bude ten
výhled ohromující. Jedna část přilehlých pozemků vedla
k lyžařskému svahu s vleky. Na druhé straně se nacházelo
kluziště, což mě potěšilo. Chtěla jsem bruslit už od toho dne
u chatky v Akademii. Poblíž byly i kopce na sáňkování.
A to bylo jenom okolí.
Uvnitř bylo vše, aby byly zajištěny veškeré potřeby Morojů.
Po ruce byli dárci, připravení posloužit kdykoli, po čtyřiadvacet
hodin denně. Žilo se tu víceméně v noci. Kolem celého areálu
neustále kroužili strážci. Bylo tu všechno, co si jen živý vampýr
může přát.
V hlavní hale byl strop jako v katedrále a ohromný lustr.
Přízemí bylo obloženo mramorem a recepce neustále otevřená,
96
připravená splnit nám každé přání. Zbytek ubytovny - chodby
a společenské místnosti - byl zařízen v odstínech červené, černé
a zlaté. Mezi všemi barvami ale dominovala tmavočervená a já
uvažovala, zda ten odstín zvolili schválně kvůli tomu, že
připomíná krev. Na zdech visela zrcadla a obrazy a všude
možně byly rozmístěny zdobené stolky. Na nich stály vázy se
světle zelenými, purpurově puntíkovanými orchidejemi, které
kolem sebe šířily kořenitou vůni.
Pokoj, který jsem sdílela společně s Lissou, byl větší než
naše dva pokoje na Akademii dohromady a laděný do stejných
barevných odstínů jako zbytek ubytovny. Koberec byl tak
hebký a vysoký, že jsem si hned u dveří vyzula boty a chodila
po něm bosá, abych si vychutnala tu měkkost. Měly jsme
obrovské postele s opravdickými peřinami a tolika polštáři, že
by se v nich člověk snadno ztratil. Francouzské dveře vedly na
prostorný balkón - vzhledem k tomu, že jsme bydlely až úplně
nahoře, by mohl být úžasný, kdyby ovšem venku nemrzlo.
Jakmile jsem ale prozkoumala vanu pro dvě osoby, usnesla
jsem se, že ta vymrzlý balkón dostatečně vynahradí.
Při prohlížení tolika luxusu všude kolem už mi po chvíli
všechno začalo splývat. Mramorová vířivka. Plazmová televize.
Košík plný čokolády a dalších dobrot. Když jsme se konečně
rozhodly, že si půjdeme zalyžovat, musela jsem se od toho
úchvatného pokoje doslova odtrhnout. Klidně bych strávila celé
prázdniny v něm a byla bych spokojená.
Vyšly jsme ven, a jakmile se mi podařilo konečně vyhnat
z hlavy Dimitrije a matku, začala jsem si to tady užívat. Bylo
fajn, že areál je tak rozlehlý, aspoň se tím minimalizovala
šance, že na ně náhodou někde narazím.
Poprvé po mnoha týdnech jsem si konečně dokázala
uvědomit, jak moc je Mason zábavný. Taky jsem měla možnost
být víc s Lissou, což mi zlepšilo náladu.
Lissa, Christian, Mason a já jsme vlastně mohli randit ve
čtyřech. My čtyři jsme skoro celý první den strávili lyžováním,
ačkoli ti dva Morojové měli trochu problém udržet s námi
tempo. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Masonem procházeli
při vyučování, nebáli jsme se vyvádět odvážné kousky. Oba
jsme byli soutěživí, a tak jsme se předháněli, kdo bude lepší.
97
"Vy jste sebevrazi," poznamenal Christian. Venku byla tma
a jeho zasněný výraz osvětlovaly jen vysoké lampy.
Čekal s Lissou na mě a na Masona dole pod sjezdovkou.
Svištěli jsme závratnou rychlostí. Tou částí mysli, která se
snažila naučit se sebeovládání a moudrosti od Dimitrije, jsem si
uvědomovala, že je to nebezpečné, ale přesto jsem tu divokou
jízdu nadšeně vítala. Rebelie mě stále ještě neopustila.
Mason se zazubil, když jsme naráz zabrzdili, až nám od lyží
odlétla sprška sněhu. "Ne, tohle bylo jenom rozehřívací kolo.
Rose se mnou udrží krok. Tohle by zvládlo i děcko."
Lissa nevěřícně zavrtěla hlavou. "Nezacházíte moc
daleko?"
S Masonem jsme na sebe pohlédli. "Ne."
Znovu zavrtěla hlavou. "Dobře. My jdeme dovnitř. Snažte
se tady nezabít."
Ruku v ruce s Christianem odešli. Sledovala jsem je, jak se
vzdalují, a pak jsem se obrátila k Masonovi. "Já ještě chvíli
vydržím, a ty?"
"Rozhodně."
Lanovkou jsme vyjeli zase na sjezdovku. Když jsme se
chystali sjet dolů, Mason přišel s nápadem.
"Co říkáš na tohle? Sjet támhle ty hrboly, potom skočit
z toho hřebenu, v rychlosti vzít zatáčku, prokličkovat mezi
stromama a skončit támhle."
Sledovala jsem jeho prst mířící na rozjezděnou cestu pod
největším svahem. Zamračila jsem se.
"Tak to je fakt šílený, Mase."
"Aha," zajásal vítězoslavně. "Konečně se vzdáš."
Zamračila jsem se na něj. "Nevzdávám." Znovu jsem
pohledem projela celou tu jeho šílenou trať a kývla. "Fajn.
Jdeme na to."
"Ty první." Naznačil, že mi dává přednost.
Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Lyže mi hladce
klouzaly po sněhu a do obličeje mi foukal ostrý vítr. Pečlivě
a ladně jsem provedla první skok a pak jsem si uvědomila, jak
lyže zrychlují. Bylo to opravdu nebezpečné. V jediné vteřině
jsem se musela rozhodnout. Jestli to nesjedu, nadosmrti to budu
mít od Masona na talíři a já mu přitom chtěla dokázat, jak jsem
98
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama