VA2-Mrazivý polibek,11.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 1:41 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
"Co to mělo bejt?" zeptala se.
"Co co mělo bejt?" dotázala jsem se nevinně.
"Rose," okřikla mě. Je těžké dělat ze sebe blbce před
někým, kdo ví, že mu čtete myšlenky. Věděla jsem přesně,
o čem mluví. "Bylas hnusná na Tašu."
"Nebyla jsem zas tak hnusná."
"Byla jsi hrubá," vykřikla a ustoupila z cesty, jelikož mezi
námi právě probíhal houf morojských dětí. Všechny byly
navlečené v zimních bundách a za nimi se ploužil unavený
instruktor.
Dala jsem si ruce v bok. "Podívej, jsem jenom zpruzená,
jasný? Moc jsem se nevyspala. A navíc nejsem jako ty. Já
nemusím bejt furt slušná."
Stejně jako poslední dobou už několikrát, ani teď jsem
nemohla uvěřit, co jsem to vypustila z pusy. Lissa na mě zírala
spíš ohromeně než ublíženě. Christian vypadal, že se na mě
každou chvíli vrhne, ale naštěstí se objevil Mason.
Nepotřeboval sice sádru, ale trochu kulhal.
"Nazdárek," řekla jsem a dala mu ruku.
Christian držel svůj vztek na uzdě a obrátil se na Masona.
"Je to pravda, že tě tvý sebevražedný manévry konečně
dostaly?"
Mason se zadíval na mě. "Je pravda, žes byla venku
s Adrianem Ivaškovem?"
"Já… Co?"
"Slyšel jsem, že jste se v noci pořádně spařili."
"Opravdu?" podivila se Lissa.
Dívala jsem se z jednoho na druhého. "Ne, samozřejmě, že
ne! Sotva ho znám."
"Ale znáš ho," tlačil na mě Mason.
"Trochu."
"Má špatnou pověst," varovala mě Lissa.
"Jo," přisadil si Christian. "Má hafo holek."
Nemohla jsem tomu uvěřit. "Jste padlí na hlavu? Mluvila
jsem s ním sotva pět minut! A to jenom proto, že stál ve dveřích
a já nemohla dovnitř. Kde jste přišli na tohle?" Okamžitě jsem
si na to ale odpověděla sama. "Mia."
Mason přikývl a pokusil se zatvářit zahanbeně.
"Odkdy se s ní bavíte?" chtěla jsem vědět.
109
"Jen jsem ji náhodou potkal," odpověděl.
"A tys jí to uvěřil? Vždyť víš, že lže skoro neustále."
"Jo, ale v těch jejích lžích je často zrnko pravdy. A ty jsi
s ním opravdu mluvila."
"Ano. Mluvila. To je vše."
Vážně jsem přemýšlela nad tím, že bych začala s Masonem
chodit, takže se mi teď vůbec nelíbilo, že mi nevěří. Už dřív mi
pomohl odhalit některé Miiny lži, takže mě teď překvapovalo,
že jim věří. Je ale možné, že jeho city ke mně zesílily a on je
teď náchylnější k žárlivosti.
Kupodivu to byl Christian, kdo mě zachránil a změnil téma.
"Dneska se asi lyžovat nebude, co?" Ukázal na Masonův
kotník, což ihned vyvolalo bouřlivou reakci.
"Myslíš, že mě něco takovýho rozhodí?" nevycházel
z údivu Mason.
Už nezuřil, namísto toho chtěl dokázat, jak je dobrý. To
jsme ostatně chtěli oba. Lissa s Christianem na něj koukali jako
na blázna, ale já věděla, že ho nic nezastaví.
"Děcka, chcete jít s náma?" zeptala jsem se Lissy
a Christiana.
Lissa zavrtěla hlavou. "Nemůžeme. Musíme jít na ten oběd,
co pořádají Contovi."
Christian zaúpěl. "Ty tam musíš."
Šťouchla do něj loktem. "Ty taky. Na pozvánce stálo, že
mám někoho vzít s sebou. Krom toho tohle je jen rozehřívačka
na ten veliký večírek."
"To bude kterej?" optal se Mason.
"Slavnostní večeře, kterou pořádá Priscilla Vodová,"
povzdechl Christian. Musela jsem se usmát tomu jeho výrazu
čirého utrpení. "Královnina nejlepší kámoška. Budou tam
všichni ti královští snobi a já si budu muset vzít oblek."
Mason mě obdařil úsměvem. Jeho vztek už byl nadobro
pryč. "Lyžování zní líp, co? Není tam tolik předpisů
v oblíkání."
Nechali jsme Moroje tam a vyšli ven. Mason se mnou
nemohl soupeřit jako včera, protože se pohyboval jen pomalu
a neobratně. Přesto si ale vzhledem k okolnostem vedl
výjimečně dobře. Jeho zranění nakonec nebylo tak zlé, jak jsme
se obávali, nicméně raději lyžoval opatrně.
110
Na nebi jako koule stříbrného světla zářil úplněk. Elektrické
osvětlení tady dole přehlušovalo jeho svit, ale místy měsíc
dosvítil až na zem. Přála jsem si, aby svítil natolik, že by byly
vidět okolní hory, jenže ty se utápěly v temnotě. Za denního
světla jsem se na ně podívat zapomněla.
Sjížděli jsme jen nenáročné trasy a já zůstávala s Masonem
a jenom občas jsem ho škádlila, že mě tohle lyžování pro
mimina za chvíli uspí. Ale i když to byla celkem nuda, užívala
jsem si, že jsem venku s kamarády, a lyžování mi rozproudilo
krev aspoň natolik, že mi v tom mrazu ani nebyla zima. Světla
na sloupech ozařovala zasněženou zemi, která vypadala jako
nekonečné bílé moře, do něhož se dál snášely sněhové vločky.
A kdyby se mi podařilo poodejít od toho osvětlení, viděla bych
hvězdy na nebi. Většinu dne jsme zase zůstali venku, ale
tentokrát jsem lyžování ukončila o něco dřív. Předstírala jsem
únavu, aby si Mason mohl dát pauzu. S bolavým kotníkem sice
lyžoval jakoby nic, ale já na něm přesto viděla, že už ho to
začíná bolet.
Vydali jsme se s Masonem zpátky na ubytovnu. Šli jsme
hodně blízko u sebe a smáli se něčemu, co jsme ten den viděli.
Najednou jsem koutkem oka postřehla nějakou bílou šmouhu
a vzápětí přistála Masonovi v obličeji sněhová koule. Ihned
jsem přešla do obrany a rozhlížela se kolem. Od přístřešků,
které sloužily coby sklady a byly zastíněny vysokými
borovicemi, se ozýval povyk.
"Jsi moc pomalej, Ashforde," zakřičel kdosi. "Bejt
zamilovanej se nevyplácí."
Ozval se další smích. Zpoza houští se vynořil Masonův
nejlepší kamarád Eddie Castile a několik dalších noviců. Za
nimi se ale ozývaly další výkřiky.
"Stejně tě ale přiberem, jestli chceš bejt v našem týmu,"
prohlásil Eddie. "Dokonce i když se vyhýbáš kouli jako holka."
"Vy máte tým?" dotázala jsem se nadšeně.
Na Akademii bylo koulování přísně zakázáno. Profesoři
měli nevysvětlitelnou hrůzu z toho, že bychom po sobě házeli
sněhové koule nacpané střepy nebo žiletkami. Bůh ví, kde
bychom k takovým věcem podle jejich názoru vůbec mohli
přijít.
111
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama