VA2-Mrazivý polibek,11.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 1:42 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Ne že by sněhová bitva byla zas taková rebelie, ale po všem
tom stresu mi najednou připadalo jako ten nejlepší nápad po
někom něco házet. Připojili jsme se tedy s Masonem k ostatním.
Vyhlídka na zakázanou bitku mu dodala novou energii a úplně
zapomněl, že ho bolí kotník. Vrhli jsme se do boje s nadšením
a horlivostí.
Boj spočíval v tom, že jsme se pokoušeli zasáhnout co
nejvíc protivníků a při tom uhýbat jejich koulím. Obojí mi šlo
výborně a svůj záchvat nedospělosti jsem vyšperkovala ještě
vřískáním a povykováním přihlouplých nadávek na své oběti.
Pak si někdo všiml, co děláme, a okřikl nás. My se jen
smáli, celí pokrytí vrstvou sněhu. Potom jsme s Masonem
v povznesené náladě opět zamířili na ubytovnu. Věděla jsem, že
ta záležitost s Adrianem je už zapomenuta.
A vskutku, než jsme vešli dovnitř, Mason se na mě podíval
a řekl: "Promiň, že jsem na tebe tak vystartoval kvůli
Adrianovi."
Stiskla jsem mu ruku. "To nic. Vím, že Mia umí vykládat
dost přesvědčivý historky."
"Jo…, ale i kdybys s ním opravdu byla…, nemám přece
žádný právo…"
Překvapeně jsem na něj zírala, že je najednou tak plachý,
a ne ztřeštěný a sebejistý jako obvykle. "Nemáš?" zeptala jsem
se.
Zvlnil rty v úsměvu. "Mám?"
Taky jsem se na něj usmála, přistoupila k němu blíž a dala
mu pusu. V tom mrazu měl neuvěřitelné teplé rty. Nebyl to sice
polibek, který by otřásl zemí, jako když jsem se nedávno líbala
s Dimitrijem, ale bylo to sladké a milé - takový přátelský
polibek, který by se možná mohl vyvinout v něco víc. Aspoň já
to tak vnímala. Z Masonova výrazu jsem ale usoudila, že celý
jeho svět se otřásl v základech.
"Ty jo," vydechl s vykulenýma očima. V měsíčním světle
měly jeho oči stříbřitě modrý odstín.
"Vidíš?" řekla jsem. "Nemáš se čeho obávat. Ani Adriana,
ani nikoho jinýho."
Políbili jsme se ještě jednou, tentokrát to trvalo déle, a pak
jsme se od sebe odtrhli. Masonovi to evidentně zlepšilo náladu
a já zalezla do postele s úsměvem ve tváři. Vlastně jsem si
112
nebyla jistá, jestli jsme teď s Masonem pár, ale rozhodně
k tomu nemáme daleko.
Jenže když jsem spala, zdálo se mi o Adrianu Ivaškovi.
Znovu jsem s ním stála na terase, až na to, že ve snu bylo
léto. Vzduch byl příjemně teplý a jasné slunce všechno zalévalo
zlatavým světlem. Na takovém přímém slunci jsem byla
naposled, když jsem žila mezi lidmi. Hory i údolí se zelenaly
a všude zpívali ptáci.
Adrian se opíral o zábradlí terasy, rozhlížel se kolem a na
můj příchod zareagoval opožděně. "Tady jsem tě nečekal."
Usmál se. "Měl jsem pravdu. Vážně jsi zničující, když se dáš do
kupy."
Instinktivně jsem se dotkla kůže u oka.
"Už to zmizelo," prohlásil.
I když jsem se neviděla, nějakým způsobem jsem věděla, že
má pravdu. "Ty nekouříš."
"Zlozvyk," povzdechl. Kývl hlavou směrem ke mně. "Ty se
něčeho bojíš? Že máš na sobě tolik ochrany."
Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Předtím jsem
nezaregistrovala, co mám na sobě. Měla jsem vyšívané džíny,
které jsem jednou viděla v obchodě, ale nemohla jsem si je
dovolit. Tričko jsem měla ustřižené, takže mi koukalo břicho,
a v pupíku jsem měla kroužek. Vždycky jsem toužila po
piercingu pupíku, ale nikdy jsem na to neměla. Ve snu jsem
měla malý stříbrný kroužek, na jehož konci viselo to divné
modré oko, co mi dala máma. Kolem zápěstí jsem měla čotky
od Lissy.
Znovu jsem se podívala na Adriana a sledovala, jak mu
slunce prosvěcuje hnědé vlasy. Tady v plném denním světle
jsem si všimla, že má opravdu zelené oči - tmavě smaragdové
jako protiklad k Lissiným světle zeleným. Náhle mě napadlo
něco překvapivého.
"Tobě nevadí sluníčko?"
Pomalu pokrčil rameny. "Ne. Tohle je můj sen."
"Kdepak, to je můj sen."
"Víš to jistě?" Zase se usmíval.
Najednou jsem byla nějaká zmatená. "Ne…, nevím."
113
Zasmál se, ale po chviličce jeho smích utichl. Poprvé za
dobu, co jsem ho znala, se tvářil vážně. "Proč máš kolem sebe
tolik temnoty?"
Zamračila jsem se. "Co?"
"Jsi obklopená černotou." Pozorně si mě prohlížel, ale ne
takovým stylem, jako kdyby mě hodnotil. "Nikdy jsem neviděl
nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl.
Dokonce i když tady stojíš, ty stíny pořád rostou."
Pohlédla jsem na svoje ruce, ale nic neobvyklého jsem
nezaznamenala. Tak jsem se podívala zase na něj. "Jsem stínem
políbená…"
"Co to znamená?"
"Že jsem jednou umřela." O tomhle jsem se ještě nebavila
s nikým jiným než s Lissou a Viktorem Daškovem, ale tohle byl
sen. Nezáleželo na tom. "A vrátila jsem se."
Zatvářil se ohromeně. "Hmmm, to je zajímavé…"
Probudila jsem se.
Někdo mnou třásl. Byla to Lissa. Její pocity mě skrz pouto
zasáhly s takovou silou, že jsem se ihned ocitla v její mysli
a dívala se sama na sebe. Slovo "divné" by to nevystihlo.
Rychle jsem se vrátila zpátky do sebe a snažila se nějak utřídit
tu hrůzu, kterou prožívala.
"Co se děje?"
"Strigojové znovu zaútočili."
114
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama