VA2-Mrazivý polibek,12.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 2:22 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
BLESKURYCHLE JSEM VYSKOČILA Z POSTELE. CELÁ ubytovna
byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky
lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé
rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly
tak hlasité, že se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár
lidí a snažila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Každý povídal
něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni
zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované,
nebo se chystali k okamžitému odjezdu. Byli přesvědčeni, že
jinde bude bezpečněji.
Otrávilo mě, že se tu šíří tolik různých verzí, takže jsem si
uvědomila, že budu muset vyhledat jeden ze dvou zdrojů
pravdivých informací. Matku nebo Dimitrije. Bylo to jako hodit
si mincí. Právě teď jsem netoužila vidět ani jednoho z nich.
Chvilku jsem to zvažovala a nakonec se rozhodla pro matku.
Dveře jejího pokoje byly pootevřené, tak jsme s Lissou
vstoupily a ihned jsme zjistily, že tu je zřízeno jakési provizorní
velitelství. Motala se tu spousta strážců, chodili dovnitř i ven
a probírali strategii. Několik jich na nás pohlíželo dost divně,
ale nikdo nás nezastavil ani se na nic nevyptával. Usadily jsme
se s Lissou na malou pohovku a poslouchaly rozhovor, který
právě vedla moje matka.
Stála tam se skupinkou strážců, v níž nechyběl ani Dimitrij.
To se mu asi moc nevyhnu. Krátce na mě spočinul svýma
hnědýma očima, načež uhnul pohledem. Zrovna teď jsem
nechtěla řešit svoje problematické pocity, které k němu mám.
Brzy jsme s Lissou odhalily podrobnosti. Bylo zabito osm
Morojů a jejich pět strážců. Tři Morojové se ztratili, buď byli
mrtví, nebo proměnění ve Strigoje. K útoku nedošlo nikde
poblíž, odehrál se někde v severní Kalifornii. Bez ohledu na to
taková tragédie otřásla celým morojským světem a některým se
115
zdálo, že vzdálenost přes dva státy není dostatečná. Všichni byli
vyděšeni a já záhy zjistila, proč je tenhle útok tak pozoruhodný.
"Muselo jich být víc než posledně," poznamenala moje
matka.
"Víc?" vykřikl jiný strážce. "Ta minulá skupina byla něčím
neslýchaným. Stejně ale nemůžu uvěřit, že by dokázalo
spolupracovat devět Strigojů - a ty čekáš, že uvěřím, že se
zmohli na takovou organizaci?"
"Ano," vyštěkla matka.
"Nějaký důkaz, že s nimi byli i lidé?" dotázal se kdosi.
Matka zaváhala a pak řekla: "Ano. Další zničená ochrana.
A způsob, jakým byl útok proveden…, je to totéž jako
u Badicových."
Mluvila pevným hlasem, ale přesto v něm zněla stopa po
únavě. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale spíš psychické. Byla
napjatá a zdrcená z toho, k čemu došlo. Vždycky jsem svou
matku považovala za bezcitný stroj na zabíjení, ale teď bylo
zjevné, že je to pro ni těžké. Bylo to těžké a ošklivé téma, ale
ona se bez váhání pustila do plánování. Byla to její povinnost.
V krku se mi udělal knedlík, tak jsem rychle polkla. Lidé.
Totéž jako u Badicových. Od toho masakru jsme neustále
rozebírali, jak je neobvyklé, že se vyskytla taková velká skupina
spolupracujících Strigojů, kteří na svou stranu přetáhli i lidi.
Mluvili jsme o tom neurčitě, jen jako "jestli se něco takového
stane ještě jednou…" Ale nikdo vážně nemluvil o tom, že by
tahle skupina - vrahů Badicových - udeřila znovu. Stalo se to
jen jednou, a tak to všichni považovali za shodu náhod - možná
na sebe narazilo několik Strigojů a impulzivně se rozhodli
vyrazit. Bylo to strašné, ale jednorázovou událost jsme mohli
přejít.
Jenže teď… Teď to vypadá, že taková skupina Strigojů není
žádná náhoda. Dali se dohromady záměrně, využili lidi
a zaútočili znovu. Teď jsme objevili určitý vzorec: Strigojové
aktivně vyhledávají velké skupiny, které jim poslouží za kořist.
Sériové vraždy. Už nemůžeme spoléhat na magickou ochranu.
Dokonce ani na sluneční světlo. Lidé se můžou pohybovat
i během dne, prozkoumávat a škodit. Světlo už taky není
bezpečné.
116
Vybavila jsem si, co jsem řekla Dimitrijovi v domě
Badicových. Tohle všechno mění, nemyslíš?
Matka se začala probírat papíry v deskách. "Zatím nejsou
k dispozici forenzní údaje, ale tohle by stejný počet Strigojů
nezvládl. Nikdo z Drozdových ani z jejich personálu neunikl.
Pět strážců by přemohlo sedm Strigojů - alespoň na chvíli -
a mezitím by se někomu podařilo utéct. Tady jich bylo devět,
možná dokonce deset."
"Janine má pravdu," vložil se do toho Dimitrij. "A když se
podíváte na místo činu…, je příliš velké. Sedm by jich takový
prostor nepokrylo."
Drozdovi patřili k jednomu z dvanácti královských rodů.
Byla to početná a rozrůstající se rodina, ne jako Lissin
vymírající klan. Měli spoustu rodinných příslušníků, ale takový
útok byl přesto strašlivý. A co víc, nějaká informace o nich mi
hlodala v mozku. Na něco bych si měla vzpomenout… Něco
bych měla o Drozdových vědět.
Zatímco jsem se na to snažila přijít, fascinovaně jsem
sledovala svou matku. Slyšela jsem historky, které vyprávěla.
Zažila jsem ji v boji a pěkně mě to bolelo. Ale doopravdy jsem
ji v akci nikdy neviděla. Prokazovala stejně pevné sebeovládání
jako se mnou, ale až tady mi došlo, jak moc je to nutné. Taková
situace vyvolávala paniku. I tady mezi strážci jsem viděla, že
některé to natolik zasáhlo, že by nejraději provedli něco
drastického. Moje matka tady fungovala jako hlas rozumu
a stálá připomínka, že by se všichni měli soustředit a ovládnout
situaci. Její postoj všechny uklidňoval a její odhodlané
vystupování je inspirovalo. Uvědomila jsem si, že takhle se
chová vůdce.
Dimitrij byl stejně soustředěný jako ona, ale viděla jsem na
něm, jak se musí ovládat, aby mou matku nepobízel do
okamžitého protiútoku. Občas jsem si musela připomínat, že je
na strážce moc mladý. Dál probírali ten útok. Drozdovi v té
době zrovna pořádali vánoční večírek.
"Nejdřív Badicovi, teď Drozdovi," zamumlal jeden strážce.
"Jdou po královských."
"Jdou po Morojích," opravil jej Dimitrij. "Královští nebo
ne, na tom jim nezáleží, jak jsme viděli."
117
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama