VA2-Mrazivý polibek,12.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 2:23 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Královští. Nekrálovští. Najednou mi došlo, proč byli
Drozdovi tak důležití. Instinktivně bych nejradši vyskočila
a vyptávala se, ale naštěstí jsem se ovládla. Tohle bylo
skutečné. Tady nebyl prostor pro iracionální chování. Chtěla
jsem být stejně silná jako moje matka a Dimitrij, a tak jsem
vyčkávala, až tenhle rozhovor skončí.
Když se skupinka začala rozcházet, vyskočila jsem
z pohovky a hrnula se za matkou.
"Rose," oslovila mě překvapeně. Stejně jako na Stanově
hodině si mě v místnosti vůbec nevšimla. "Co tady děláš?"
Byla to tak pitomá otázka, že jsem se ani nepokusila na ni
odpovědět. Co myslela, že tu asi tak dělám? Tohle byla jedna
z největších událostí v morojském světě.
Ukázala jsem na její papíry. "Koho ještě zabili?"
Podrážděně svraštila čelo. "Drozdovy."
"Ale koho ještě?"
"Rose, nemáme čas na…"
"Měli přece zaměstnance, ne? Dimitrij říkal, že sejmuli
i nekrálovský. Kdo to byl?"
Znovu jsem viděla, jak je unavená. Brala tyhle smrti dost
těžce. "Neznám všechna ta jména." Prolistovala pár stránek
a pak mi ukázala jeden papír. "Tady."
Přejela jsem to očima. Srdce se mi sevřelo.
"Dobře," pověděla jsem jí. "Díky."
S Lissou jsme odešly a nechaly je dělat svou práci. Ráda
bych jim pomáhala, ale strážci pracovali lehce a efektivně
i beze mě; neměli potřebu, aby se jim pod nohama motala
nějaká novicka.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se Lissa, jakmile jsme se
ocitly zase v hlavní části ubytovny.
"Personál Drozdových," odvětila jsem. "Miina máma pro ně
pracovala…"
Lissa zalapala po dechu. "A?"
Povzdechla jsem. "Její jméno je na seznamu."
"Ach Bože." Lissa se zastavila. Zadívala se do prázdna
a zamrkala, aby rozehnala slzy. "Ach Bože," povzdechla znovu.
Stoupla jsem si před ní a položila jí ruce na ramena. Celá se
třásla.
118
"To je dobrý," snažila jsem se ji uklidnit. Tvářila se
vyděšeně. Šokovaně. "To bude dobrý."
"Slyšelas je," řekla. "Banda Strigojů na nás organizuje
útoky! Kolik? Přijdou i sem?"
"Ne," prohlásila jsem neochvějně. Samozřejmě jsem pro to
neměla žádný důkaz. "Tady jsme v bezpečí."
"Chudinka Mia…"
Na to jsem nemohla nic říct. Miu jsem sice považovala za
strašnou krávu, ale tohle bych nepřála nikomu, ani největšímu
nepříteli - což ostatně byla. Okamžitě jsem se ale v duchu
opravila. Mia není můj největší nepřítel.
Po zbytek dne jsem nedokázala Lissu opustit. Věděla jsem,
že tady v areálu žádný Strigoj nečíhá, ale moje ochranitelské
instinkty zesílily. Strážci chrání své Moroje. A jako vždy jsem
se obávala, že se Lissa rozruší a zas bude trpět úzkostí, takže
jsem dělala, co jsem mohla, abych tyhle její pocity rozehnala.
Ostatní strážci také dodávali Morojům pocit jistoty.
Nehlídali je sice na každém kroku, ale lépe zabezpečili celý
areál a neustále zůstávali v kontaktu se strážci z místa činu.
Celý den sem proudily informace o tom strašlivém útoku
a všichni spekulovali, kde by se ta banda Strigojů mohla
ukrývat. K novicům se těch informací přirozeně dostalo jen
málo.
Zatímco strážci dělali, co uměli, Morojové také dělali, co
uměli - což bylo bohužel mluvení.
Byla tu spousta královských a dalších důležitých Morojů,
takže se svolala schůzka, kde se probíralo, co se stalo a co by se
mělo udělat v budoucnu. Žádné oficiální rozhodnutí ale
nepadlo. Morojové mají svou královnu a vládnoucí radu. Ti
rozhodují o takových věcech. Všichni si ale uvědomovali, že
názory, které tu padly, mají svou váhu. Naše budoucí
bezpečnost dost možná závisela na tom, co se probíralo na
tomhle setkání.
Schůzka se konala v obrovském tanečním sále ubytovny,
kde bylo pódium a hodně sedadel. Přestože tu panovala
pracovní atmosféra, bylo jasné, že tahle místnost nebyla
postavena k tomu účelu, aby se v ní debatovalo o masakrech
a obraně. Koberec byl jako ze sametu, protkaný květinovými
motivy v odstínech stříbrné a černé. Židle byly vyrobeny
119
z černého lakovaného dřeva a měly vysoká opěradla jako
u nějaké luxusní večeře. Stěny zdobily obrazy královských
Morojů, kteří už dávno zemřeli. Krátce jsem se zadívala na
obraz královny, jejíž jméno jsem neznala. Měla na sobě
staromódní šaty - na můj vkus příliš těžké a krajkové - a měla
světlé vlasy jako Lissa.
Nějaký chlápek, kterého jsem taky neznala, se ujal funkce
moderátora a postával na pódiu. Většina královských Morojů se
shromáždila v přední části místnosti. Všichni ostatní včetně
studentů si posedali, kam se dalo. Christian a Mason našli mě
s Lissou a všichni jsme se hrnuli k židlím vzadu. Lissa ale
najednou zavrtěla hlavou.
"Sednu si dopředu."
My tři na ni jen zírali. Bylo to ohromující.
"Koukni." Ukázala tím směrem. "Královští tam sedí i se
svými rodinami."
Bylo to tak. Členové stejných klanů se shromáždili u sebe:
Badicovi, Ivaškovi, Zeklosovi a další. Taša tam taky seděla, ale
ta byla sama. Christian byl jediný další Ozera široko daleko.
"Musím tam jít," oznámila Lissa.
"Nikdo nečeká, že tam budeš," pověděla jsem jí.
"Musím reprezentovat Dragomirovy."
Christian se zamračil. "Je to jen halda královskejch
hovadin."
Zatvářila se odhodlaně. "Musím tam jít."
Otevřela jsem se jejím pocitům a výsledek mě potěšil.
Většinu dne strávila mlčky a v obavách, podobně jako když
jsme zjistily to o Miině mámě. Ten strach byl v Lisse pořád, ale
mnohem silnější bylo její odhodlání a neochvějné přesvědčení.
Uvědomovala si, že patří k vládnoucím morojským rodům,
a ačkoli ji děsilo pomyšlení na to, že se někde potlouká banda
Strigojů, chtěla sehrát svou roli.
"To bys měla," poznamenala jsem tiše. Taky se mi
zamlouvalo, že neposlouchá Christiana.
Lissa se mi podívala do očí a usmála se. Věděla, co jsem
z ní vycítila. Pak se obrátila na Christiana. "A ty by ses měl
přidat k tetě."
Christian otevřel pusu k protestu. Kdyby ta situace nebyla
tak hrozivá, bylo by zábavné sledovat, jak mu Lissa poroučí.
120
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama