VA2-Mrazivý polibek,14.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 2:27 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
DVA KLUCI, KTERÉ JSEM NEZNALA, SE SPOLU RVALI. Vypadali
tak na dvacet a vůbec si mě nevšimli. Ten, který do mě vrazil,
strčil do toho druhého tak tvrdě, až se jeho soupeř zapotácel
a couvl.
"Bojíš se!" křičel ten u mě. Měl na sobě zelené plavky
a černé vlasy měl úplně mokré. "Všichni se bojíte. Jenom se
chcete zahrabat na svých sídlech a nechat strážce, aby za vás
udělali špinavou práci. Co budete dělat, až budou všichni mrtví?
Kdo vás ochrání pak?"
Druhý kluk si hřbetem ruky setřel krev z obličeje. V tu
chvíli jsem ho poznala - díky jeho vlasům odbarveným na
blond. Byl to ten královský, který ječel na Tašu kvůli tomu, že
chce vést Moroje do bitvy. Oslovila ho Andrewe. Pokusil se
zasadit svému soupeři ránu, což se mu nepodařilo. Měl úplně
špatnou techniku. "Tohle je nejbezpečnější způsob. Jen
poslouchej tu milovnici Strigojů a všichni budeme mrtví. Ona
se snaží vyhladit celou naši rasu!"
"Snaží se nás zachránit!"
"Snaží se nás donutit k černý magii!"
Milovnice Strigojů musela být Taša. A ten nekrálovský kluk
byl kromě mých kamarádů jediný, koho jsem slyšela mluvit
v Tašin prospěch. Uvažovala jsem, kolik dalších takových tu asi
bude. Bouchl Andrewa znovu a moje instinkty - nebo možná ta
rána - mě přiměly vrhnout se do akce.
Vyskočila jsem a vyřítila se mezi ty dva. Pořád ještě se mi
točila hlava a nohy mě moc neposlouchaly. Kdyby nestáli tak
blízko, nejspíš bych upadla. Oba se zarazili, evidentně jsem je
vyvedla z míry.
"Padej odtud," vyštěkl Andrew.
Jelikož byli kluci a navíc Morojové, byli vyšší a těžší než já,
ale já nejspíš byla silnější než oni. Doufala jsem, že to zvládnu.
133
Každého jsem popadla za paži, přitáhla je k sobě a pak je vší
silou odstrčila. Zapotáceli se. Takovou sílu nečekali. Já se taky
trochu zapotácela.
Ten nekrálovský na mě koukl a o krok se přiblížil. Počítala
jsem s tím, že je staromódně vychovaný a holku neuhodí. "Co
to vyvádíš?" zakřičel. Mezitím se tu shromáždilo několik lidí,
kteří teď všechno vzrušeně pozorovali.
Zadívala jsem se na něj. "Snažím se vám zabránit v tom,
abyste nebyli ještě větší idioti, než už jste! Chceš pomoct? Tak
se spolu přestaňte rvát! Když si vzájemně ukopnete hlavy,
Moroje to nezachrání. Teda pokud se nepokoušíte vyhladit
debilní geny." Ukázala jsem na Andrewa. "Taša Ozerová se
nesnaží všechny vybít. Jen vám chce zabránit, abyste byli pořád
jen oběti." Obrátila jsem se na toho druhého. "A ty máš před
sebou ještě dlouhou cestu, jestli si myslíš, že takhle něco
dokážeš. Magie - obranná magie obzvlášť - vyžaduje hodně
sebeovládání, a toho jsem si u tebe teda nevšimla. To už i já se
umím víc ovládat, a kdybys mě znal, věděl bys, jak je to pro mě
šíleně těžký."
Oba na mě ohromeně zírali. Moje řeč zjevně zaúčinkovala.
No, aspoň na pár vteřin. Jakmile účinek mých slov pominul,
zase se na sebe vrhli. Stála jsem zrovna mezi nimi, takže jsem
se snažila rychle uniknout a málem jsem při tom upadla. Zezadu
se náhle vynořil Mason, který přispěchal na mou obranu. Praštil
prvního kluka, na něhož dosáhl - toho nekrálovského.
Ten odletěl dozadu a spadl do jednoho z bazénků, až to
šplouchlo. Vyjekla jsem, protože jsem si okamžitě vybavila, jak
jsem se bála, že si rozbiju hlavu. Po chviličce se ale ten kluk
vynořil a vytíral si vodu z očí.
Popadla jsem Masona za ruku a pokusila se ho odvést pryč,
ale už šel po Andrewovi. Tvrdě do něj strčil, až Andrew narazil
do několika Morojů - zřejmě svých kamarádů -, kteří se také
pokoušeli tu rvačku zarazit. Kluk vylezl z bazénku a se zuřivým
výrazem si to šinul k Andrewovi. Tentokrát jsem mu zastoupila
cestu nejen já, ale i Mason. Díval se z jednoho na druhého.
"Nedělej to," varovala jsem ho.
Zaťal ruce v pěsti a zatvářil se, jako by nás mínil všechny
sejmout. Ale my se nenechali zastrašit. Navíc se zdálo, že
tenhle kluk tady nemá žádnou partu kamarádů jako Andrew -
134
Andrewa zrovna odváděli pryč hulákajícího. Nekrálovský jen
zamumlal pár výhrůžek a vycouval.
Jakmile zmizel, obrátila jsem se k Masonovi. "Hráblo ti?"
"Co?" podivil se.
"Vrhnout se doprostřed něčeho takovýho!"
"Ty ses do toho taky vrhla," připomněl mi.
Už jsem se s ním chtěla začít hádat, ale vtom mi došlo, že
má pravdu. "To je něco jinýho," zavrčela jsem.
Naklonil se ke mně. "Jseš vožralá?"
"Ne. Jasně že ne. Jenom ti chci zabránit, abys udělal
nějakou pitomost. Jen proto, že si myslíš, že dokážeš zabít
Strigoje, nemusíš svůj vztek obracet proti každýmu."
"Cože?" dotázal se strnule.
Vtom se mi začal zvedat žaludek. Hlava se mi točila a já se
vydala k postranní místnosti a jenom jsem doufala, že přitom
neupadnu.
Když jsem tam ale došla, zjistila jsem, že to není žádná
místnost s občerstvením. Aspoň ne s takovým, jak jsem se
domnívala. Byla to místnost s dárci. Na saténových pohovkách
tam polehávalo několik lidí a u nich se krčili Morojové. Ve
vzduchu se vznášela vůně jasmínu ze zapálené vonné tyčinky.
Ohromeně a fascinovaně jsem sledovala, jak se blonďatý Moroj
sklonil a zakousl se do hrdla moc hezké rusovlásky. Uvědomila
jsem si, že všichni dárci v téhle místnosti jsou výjimečně
pohlední. Jako herečky nebo modelky. Pro královské jen to
nejlepší.
Ten kluk pil dlouho a zhluboka. Dárkyně zavřela oči
a pootevřela pusu, ve tváři měla výraz čiré rozkoše, jak se jí
endorfiny rozproudily krevním řečištěm. Zachvěla jsem se,
když jsem si připomněla, že i já kdysi zažívala tutéž euforii.
V mé mysli zastřené alkoholem mi celá ta věc najednou
připadala hrozně erotická. Vlastně jsem si připadala jako šmírák
- jako bych pozorovala dva lidi při sexu. Když Moroj skončil
a olízal poslední zbytky krve, lehce tu dívku políbil na tvář.
"Hlásíš se dobrovolně?"
Na krku jsem ucítila lehký dotyk něčích prstů a nadskočila
jsem. Otočila jsem se a uviděla Adrianovy zelené oči a vědoucí
úšklebek.
"Tohle nedělej," řekla jsem a setřásla jeho ruku.
135
"Tak co tady děláš?" zeptal se.
Rozhodila jsem rukama. "Ztratila jsem se."
Zadíval se na mě. "Jsi opilá?"
"Ne. Jasně že ne…, ale…" Nevolnost trochu přešla, ale
stejně jsem se necítila tak úplně dobře. "Asi bych si měla
sednout."
Vzal mě za předloktí. "Hlavně ne tady. Někdo by si to mohl
špatně vyložit. Pojď někam, kde je klid."
Vedl mě do jiné místnosti a já se zvědavě rozhlížela kolem.
Bylo to místo pro masáže. Na stolech leželo několik Morojů
a zdejší personál jim masíroval záda nebo nohy. Masážní olej
voněl po rozmarýnu a levanduli. Za jiných okolností by mi
připadalo jako bezva nápad dát si masáž, ale teď mi bylo špatně
už při pomyšlení, že bych si měla lehnout na břicho.
Sedla jsem si na koberec a opřela se o zeď. Adrian odešel
a po chvíli se vrátil se sklenicí vody. Taky se posadil a podal mi
sklenici.
"Vypij to, udělá se ti líp."
"Říkala jsem ti, že nejsem opilá," zamumlala jsem. Ale
vodu jsem neodmítla.
"Aha." Usmál se na mě. "Tu rvačku jsi vyřídila skvěle. Kdo
byl ten kluk, co ti pomohl?"
"Můj přítel," prohlásila jsem. "Něco na ten způsob."
"Mia měla pravdu. Fakt se kolem tebe motá spousta kluků."
"Tak to vůbec není."
"Fajn." Pořád se usmíval. "Kde je Vasilisa? Myslel jsem, že
se na tebe bude neustále lepit."
"Je se svým přítelem." Pozorovala jsem ho.
"Co je to za tón? Žárlíš? Chceš ho pro sebe?"
"Bože, ne. Prostě ho jenom nemám ráda."
"Chová se k ní hnusně?" dotázal se.
"Ne," uznala jsem. "Zbožňuje ji. Ale je to děsnej kretén."
Adrian si ten rozhovor zjevně užíval. "Aha, takže opravdu
žárlíš. Tráví s ním víc času než s tebou?"
Rozhodla jsem se to ignorovat. "Proč se na ni pořád
vyptáváš? Chceš ji snad sbalit?"
Rozesmál se. "V klídku. Nemám o ni stejný zájem jako
o tebe."
"Takže o ni nějaký zájem máš."
136
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama