VA2-Mrazivý polibek,14.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 2:28 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
"Jenom si s ní chci promluvit."
Odešel mi pro další vodu. "Už je ti líp?" zeptal se, když mi
podával druhou sklenici. Byla z broušeného křišťálu. Připadala
mi moc přepychová na obyčejnou vodu.
"Jo… Nemyslela jsem, že ty drinky budou tak silný."
"V tom právě spočívá jejich krása," uchechtl se. "A když už
je řeč o kráse - máš nádhernou barvu."
Zavrtěla jsem se. Neodhalovala jsem sice tolik kůže jako
ostatní holky, ale stejně to bylo víc, než jsem chtěla ukazovat
Adrianovi. Nebo ne? Bylo na něm něco divného. Jeho arogantní
chování mě dráždilo…, ale stejně jsem s ním byla ráda. Možná
jsem v něm spatřovala spřízněnou duši.
Kdesi vzadu v mé alkoholem zastřené mysli se rozsvítilo
světýlko. Pořád jsem to však nechápala. Napila jsem se vody.
"Už asi deset minut jsi nekouřil," poznamenala jsem ve
snaze změnit téma.
Ušklíbl se. "Tady se kouřit nesmí."
"Tak sis to určitě vynahradil punčem."
Zase se usmíval. "No, někteří z nás ten likér zvládnou.
Nebude ti špatně, že ne?"
Pořád jsem si připadala přiopile, ale už mi nebylo zle od
žaludku. "Ne."
"Fajn."
Vzpomněla jsem si na svůj sen o něm. Byl to jen sen, ale
připadalo mi, že ty jeho řeči o tom, že mě obklopuje temnota,
mají nějaký reálný základ. Chtěla jsem se ho na to zeptat, i když
jsem věděla, že je to blbost. Byl to můj sen, ne jeho.
"Adriane…"
Upřel na mě své zelené oči. "Ano, miláčku?"
Nedokázala jsem se přinutit zeptat se ho. "Už nic."
Začal něco povídat, pak ale rychle kývl hlavou směrem ke
dveřím. "Aha, tady ji máme."
"Koho?"
Do místnosti vešla Lissa a očima těkala po všech koutech.
Jakmile nás uviděla, viditelně se jí ulevilo. Ale já jsem její
úlevu necítila. Alkoholové omámení úplně otupovalo naše
pouto. To byl jen další důvod, proč jsem neměla dneska večer
udělat takovou pitomost.
137
"Tady jsi," řekla a dřepla si vedle mě. Na Adriana jen kývla.
"Ahoj."
"Ahoj, sestřenko," pozdravil ji rodinným oslovením, které
královští často používají.
"Jsi v pohodě?" optala se mě Lissa. "Když jsem viděla, jak
jsi na prach, bála jsem se, že tu někam spadneš a ještě se
utopíš."
"Nejsem…" Už jsem vzdala to neustálé popírání. "Jsem
v pohodě."
Adrian zvážněl, když si prohlížel Lissu, a já si opět vybavila
svůj sen. "Jak jsi ji našla?" zeptal se.
Lissa na něj zmateně pohlédla. "No…, prohledala jsem
všechny místnosti."
"Aha." Zatvářil se zklamaně. "Myslel jsem, žes využila
vašeho pouta."
Obě jsme na něj vyvalily oči.
"Jak o tom víš?" vyjekla jsem. O tomhle vědělo jen několik
málo lidí ze školy. Adrian o tom mluvil tak normálně, jako by
se bavil o mojí barvě vlasů.
"Hele, nemůžu přece prozradit všechna svoje tajemství,"
prohodil záhadně. "A krom toho vy dvě na sebe reagujete
určitým způsobem… Těžko to vysvětlit. Ale je to hustý…
Takže všechny ty starý báje jsou pravda."
Lissa po něm střelila varovným pohledem. "Pouto funguje
jen jednosměrně. Rose může vycítit, co cítím a co si myslím,
ale já z ní nevycítím nic."
"Aha." Chvíli jsme tam seděli a mlčeli a já pila vodu. Pak
promluvil Adrian. "A na co se vlastně specializuješ, sestřenko?"
Zatvářila se zahanbeně. Obě jsme si uvědomovaly, jak je
důležité utajit její schopnosti používat éter před ostatními, kteří
by mohli zneužít její léčitelské schopnosti, ale krycí historka
o tom, že se nespecializuje na nic, ji vždycky trápila.
"Nespecializuju se," odpověděla.
"A oni si myslí, že to teprve přijde? Pozdní květ?"
"Ne."
"Pravděpodobně jsi dobrá v ovládání všech živlů, že jo? Ale
nejsi dost silná, abys v některým opravdu vynikla." Natáhl
ruku, aby ji poplácal po rameni v přehnaném gestu útěchy.
"Jo. Jak to…"
138
Jakmile se jí dotkly jeho prsty, zalapala po dechu. Bylo to,
jako by ji zasáhl blesk. Zatvářila se hrozně podivně. I když jsem
byla opilá, pocítila jsem skrze pouto záplavu radosti. V úžasu
hleděla na Adriana. On se jí také díval do očí. Nechápala jsem,
proč ti dva na sebe tak civí, a znervózňovalo mě to.
"Hej," vložila jsem se do toho. "Nech toho. Už jsem ti
řekla, že má kluka."
"Já vím," houkl, aniž by z ní spustil zrak. Nepatrně se
přitom usmíval. "Někdy si musíme pokecat, sestřenko."
"Ano," souhlasila.
"Hele." Byla jsem ještě zmatenější. "Máš přece přítele.
A támhle jde."
Zamrkala. Všichni tři jsme otočili hlavy ke dveřím. Stál tam
Christian spolu s ostatními. Náhle jsem si vybavila, jak mě
přistihli s Adrianovou rukou kolem ramen. Tohle nebylo o moc
lepší. Lissa a já jsme seděly každá po jednom jeho boku a byly
jsme u něj celkem blízko.
Vstala a zatvářila se trochu provinile. Christian ji zvědavě
sledoval.
"Pomalu se sbíráme k odchodu," prohlásil.
"Dobře," odvětila. Pak se podívala dolů na mě. "Můžeš?"
Přikývla jsem a začala se škrábat na nohy. Adrian mě chytil
za ruku a pomohl mi vstát. Usmál se na Lissu. "Rád jsem si
s tebou popovídal." Směrem ke mně jen tiše zašeptal: "Neboj.
Říkal jsem ti, že takhle se o ni nezajímám. V plavkách
nevypadá zas tak dobře. Možná ani bez nich by to nebylo nic
moc."
Odtáhla jsem od něj ruku. "To ale nikdy nezjistíš."
"To vůbec nevadí," ušklíbl se. "Mám vynikající
představivost."
Připojila jsem se k ostatním a zamířili jsme zpátky do hlavní
části ubytovny. Mason se na mě divně podíval, stejně jako
Christian na Lissu. Držel se ode mě dál a šel vepředu s Eddiem.
S údivem jsem zjistila, že jdu vedle Mii, která vypadala dost
bídně.
"Je… je mi moc líto, co se stalo," vypravila jsem ze sebe
konečně.
"Nemusíš hrát soucit, Rose."
139
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama