VA2-Mrazivý polibek,14.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 2:29 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
"Ne, ne. Myslím to vážně. Je to hrůza… Je mi to líto." Ani
se na mě nepodívala. "Takže… se brzo uvidíš s tátou?"
"Až bude pohřeb," odpověděla strnule.
"Aha."
Nevěděla jsem, co dalšího říct, tak jsem to radši vzdala
a věnovala svou pozornost schodům, po nichž jsme stoupali.
Překvapivě to byla Mia, kdo navázal na rozhovor.
"Viděla jsem tě, jak jsi rozehnala tu rvačku…," řekla
pomalu. "Zmínila ses o obranný magii. Jako bys o ní něco
věděla."
No výborně. Chce si snad hrát na vydírání? V tu chvíli se
ale chovala skoro úplně normálně.
"Jen jsem hádala," opáčila jsem. Ani náhodou jsem se
nechtěla zmínit o Taše a Christianovi. "Ve skutečnosti toho o ní
moc nevím. Jen historky, co jsem zaslechla."
"Hmm." Zatvářila se zklamaně. "Jaký historky?"
"No…" Snažila jsem se přijít na něco, co by nebylo příliš
mlhavé ani moc konkrétní. "Jak jsem říkala těm klukům,
důležitá je koncentrace. Protože když bojuješ se Strigoji, může
tě rozptýlit spousta věcí. Takže se musíš umět ovládat."
Tohle bylo základní pravidlo strážců, ale Mie to muselo znít
jako něco naprosto nového. Nedočkavě vykulila oči. "A co
dalšího? Jaká další kouzla se používají?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím. Vlastně ani nevím, jak
kouzla fungujou, a jak už jsem řekla, jsou to jenom historky, co
jsem slyšela. Asi byste měli najít způsob, jak používat svůj
živel jako zbraň. Třeba… ohnivci mají fakt výhodu, protože
oheň Strigoje zabije, takže to mají jednoduchý. A vzduchaři zas
můžou někoho udusit." To poslední jsem bohužel zažila
zprostředkovaně přes Lissu. Bylo to strašné.
Mia vykulila oči ještě víc. "A co vodaři?" vyptávala se. "Jak
může Strigojům ublížit voda?"
Odmlčela jsem se. "No, o tom jsem nic neslyšela. Je mi
líto."
"Dobře, ale nenapadá tě něco? Jak by se někdo jako já mohl
naučit bojovat?"
Aha. Tak tohle v tom bylo. Vlastně to ani nebylo tak šílené.
Vybavila jsem si, jak nadšeně se tvářila, když Taša vykládala
140
o útoku na Strigoje. Mia se jim chtěla pomstít za smrt své
matky. Už jsem se nedivila, že si teď tak notuje s Masonem.
"Mio," řekla jsem tiše a přidržela jí dveře, aby mohla projít.
Už jsme byli skoro v hale. "Vím, jak moc teď chceš… něco
udělat, ale myslím, že by sis měla především trochu pobrečet."
Zčervenala a najednou přede mnou stála zase ta stará
a naštvaná Mia. "Nepoučuj mě," zavrčela.
"Nepoučuju tě, myslím to vážně. Jen se ti snažím říct, že
bys neměla udělat nic ukvapenýho, když jsi pořád ještě
rozrušená. A navíc…" Zbytek svých slov jsem radši polkla.
Přimhouřila oči. "Co?"
Sakra. Tohle ale musela vědět. "No… Vážně nevím, k čemu
by byl vodař v boji proti Strigojům. V tomhle je to nejspíš ten
nejneužitečnější element."
Vztek jí zkřivil rysy. "Jseš fakt kráva, víš to?"
"Jenom ti říkám pravdu."
"Tak mi dovol, abych ti taky řekla pravdu. Co se týče kluků,
jseš naprostej idiot."
Pomyslela jsem na Dimitrije. Docela se trefila.
"Mason je fajn," pokračovala. "Jeden z nejlepších kluků, co
jsem kdy potkala - a ty sis toho vůbec nevšimla! Udělal by pro
tebe cokoli, a ty se místo toho vrháš na Adriana Ivaškova."
Její slova mě překvapila. Mohla se Mia zajímat o Masona?
A ačkoli jsem se určitě na Adriana nevrhala, možná to tak
mohlo vypadat. A Mason se kvůli tomu třeba cítí ublížený
a zrazený.
"Máš pravdu," uznala jsem.
Mia se na mě zadívala, naprosto vyvedená z míry tím, že
s ní souhlasím. Ohromilo ji to natolik, že po zbytek cesty už nic
neřekla.
Došli jsme do části ubytovny, odkud se vcházelo do křídla
pro kluky a do druhého pro holky. Když se všichni rozešli,
popadla jsem Masona za paži.
"Počkej," řekla jsem mu. Zoufale jsem ho chtěla ujistit, že
jsem s Adrianem nic neměla. Jenže jsem tak docela nevěděla,
jestli to dělám proto, že o Masona opravdu stojím, nebo si jen
sobecky užívám jeho zájem, o který nechci přijít. Zastavil se
a podíval se na mě. Tvářil se ostražitě. "Jen jsem se ti chtěla
141
omluvit. Po tý rvačce jsem na tebe neměla řvát - vím, že ses mi
jen snažil pomoct. A s Adrianem… nic se nestalo. Fakt."
"Moc to tak nevypadalo," poznamenal Mason. Ale už se
aspoň netvářil tak nasupeně.
"Já vím, ale věř mi, on je prostě takovej. Pořád má na mě
blbý narážky."
Musela jsem asi mluvit dost přesvědčivě, poněvadž Mason
se usmál. "Jo. S tebou je těžko nemít."
"Nezajímá mě," pokračovala jsem. "Ani nikdo jiný." Byla
to malá lež, ale nemyslela jsem, že by na tom záleželo.
S Dimitrijem mě to snad brzo přejde. Mia měla ostatně
s Masonem pravdu. Je pěkný a sladký a milý. Byla bych blbá,
kdybych ho nechtěla…, že?
Ruku jsem měla pořád ještě na jeho paži, tak jsem si ho
přitáhla blíž k sobě. Další náznak nepotřeboval. Sklonil se
a políbil mě. Přitom jsem si uvědomila, že jsem přitisknutá zády
ke zdi - skoro jako s Dimitrijem v tělocvičně. Samozřejmě jsem
necítila nic tak ohromujícího jako s Dimitrijem, ale i tak to bylo
hezké. Objala jsem Masona a přivinula ho k sobě.
"Mohli bychom si… najít nějaký místo," navrhla jsem.
Odtáhl se a rozesmál se. "Když jsi opilá, tak ne."
"Nejsem… už tak… opilá," namítla jsem a pokusila se ho
zase dostat blíž k sobě.
Vlepil mi pusu na rty a odstoupil. "Dost opilá. Věř mi, že to
není jednoduchý. Ale jestli mě budeš chtít i zítra - až budeš
střízlivá -, promluvíme si o tom."
Sklonil hlavu a znovu mě políbil. Pokusila jsem se ho zase
obejmout, ale on se nenechal.
"Pomalu, holka," utahoval si ze mě a couval do své chodby.
Dívala jsem se za ním, ale on se jen zasmál a otočil. Když
mi zmizel z dohledu, s úsměvem na rtech jsem zamířila do
svého pokoje.
142
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama