VA2-Mrazivý polibek,15.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 2:30 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
NÁSLEDUJÍCÍHO RÁNA JSEM SE POKOUŠELA NALAKOVAT si
nehty na nohou - což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého
- když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když
jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se
nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za
dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí,
kterou držel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě.
"Hledám Rose Hathawayovou."
"To jsem já."
Vzala jsem si od něj krabici. Byla sice velká, ale nijak
zvlášť těžká. Rychle jsem poděkovala, zavřela dveře
a uvažovala, jestli jsem mu neměla dát nějaké dýško. No co.
S krabicí jsem se usadila na podlahu. Nebyla nijak
označená, jen zalepená lepicí páskou. Popadla jsem propisku
a s její pomocí jsem protrhla pásku. Jakmile jsem krabici
otevřela, nakoukla jsem dovnitř.
Byla plná parfémů.
Muselo tam být aspoň třicet malých lahviček s parfémy.
Některé značky jsem znala, jiné ne. Byl to mix nejrůznějších
druhů - od drahých parfémů pro celebrity až po laciné, které se
prodávají normálně v drogeriích. Eternity. Angel. Vanilla
Fields. Jade Blossom. Michael Kors. Poison. Hypnotic Poison.
Pure Poison. Happy. Light Blue. Jovan Musk. Pink Sugar. Vera
Wang. Vytahovala jsem krabičky jednu po druhé, vždycky si
přečetla název, otevřela ji a přivoněla.
Přebrala jsem jich asi polovinu, když mi to došlo. Tohle mi
musel poslat Adrian.
Netušila jsem, jak v téhle pustině dokázal za tak krátkou
dobu sehnat tolik parfémů, ale když má někdo peníze, nic není
nemožné. O pozornost bohatého rozmazleného Moroje jsem ale
nestála. Zjevně mu ještě nedošlo, že o něj nemám zájem.
143
S lítostí jsem začala parfémy zase uklízet do krabice, načež
jsem se zarazila. Jistěže je vrátím…, ale přece se nic nestane,
když předtím očichám ještě ty zbývající.
Znovu jsem začala vyndávat jeden za druhým. U některých
jsem přivoněla jen k uzávěru, jiné jsem stříkla do vzduchu.
Serendipity. Dolce and Gabbana. Shalimar. Daisy. Můj nos
dostával zásah za zásahem: růže, fialky, santalové dřevo,
pomeranč, vanilka, orchideje…
Když jsem skončila, nos jsem měla skoro mimo provoz.
Všechny tyhle parfémy byly navrženy pro lidi. Ti mají hůř
vyvinutý čich než vampýři, a dokonce i než dhampýři, takže mi
ty vůně připadaly neskutečně silné. Znovu jsem ocenila
Adrianovu zmínku o tom, že stačí jen troška parfému.
Vzhledem k tomu, že se mi z těch všech vůní už točila hlava,
mohla jsem si jen představovat, co by to asi udělalo s Morojem.
Tohle smyslové přepínání moc nepomohlo bolesti hlavy, se
kterou jsem se už probudila.
Tentokrát jsem parfémy uklidila už nadobro a zarazila se
jen u jednoho, který se mi líbil snad nejvíc. Váhavě jsem
podržela malou červenou krabičku v dlani. Pak jsem z ní
vyndala lahvičku a znovu si přivoněla. Byla to jiskřivá sladká
vůně. Bylo v tom nějaké ovoce - ale ne moc sladké. V duchu
jsem se snažila vybavit si vůni, kterou jsem kdysi ucítila na
nějaké holce na koleji. Řekla mi, jak se ten parfém jmenuje.
Vonělo to jako třešně…, ale ta vůně byla ostřejší. Rybíz, to je
ono. A teď byla ta vůně v tomhle parfému, smíchaná
s květinami: liliemi a dalšími, co jsem nedokázala identifikovat.
Něco na té směsi mě hrozně přitahovalo. Bylo to sladké, ale ne
příliš sladké. Podívala jsem se na krabičku a přečetla si název.
Amor Amor.
"Výstižný," zabrblala jsem, když jsem si vybavila svoje
nedávné milostné eskapády. Ten parfém jsem si nechala
a ostatní zase zabalila.
S krabicí v rukou jsem se vydala dolů na recepci, kde jsem
si řekla o lepicí pásku a pořádně jsem krabici zalepila. Taky
jsem se zeptala na Adrianův pokoj. Ivaškovi patrně obývali celé
jedno křídlo. Nebylo to daleko od Tašina pokoje.
144
Šla jsem chodbou a připadala si jako poslíček. Zastavila
jsem se před jeho dveřmi. Než jsem ale stačila zaklepat, dveře
se otevřely a v nich stál Adrian. Vypadal dost překvapeně.
"Ahoj, malá dhampýrko," pozdravil mě srdečně. "Tebe
bych tu nečekal."
"Vracím ti tohle." Vrazila jsem mu krabici do rukou dřív,
než stihl protestovat. Neohrabaně ji vybalancoval, při čemž se
trochu zapotácel. O pár kroků couvl a položil krabici na zem.
"Žádný z nich se ti nelíbí?" dotázal se. "Chceš, abych ti jich
sehnal ještě víc?"
"Už mi žádný dárky neposílej."
"To není dárek. To je služba veřejnosti. Kterápak žena
nemá parfém?"
"Už to nedělej," oznámila jsem mu pevným hlasem.
Náhle se za ním ozval hlas. "Rose, to jsi ty?"
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila Lissu.
"Co tady děláš?"
To ráno jsem ji úplně vypustila z hlavy kvůli té své
kocovině, a pak jsem vycítila, že Lissa cosi provozovala
s Christianem. Normálně bych věděla, že je v pokoji, už ve
chvíli, kdy jsem se sem přiblížila. Teď jsem se znovu otevřela
a ucítila její leknutí. Nečekala mě tady.
"Co tady děláš ty?" dotázala jsem se.
"Dámy, dámy," prohlásil škádlivě. "Nemusíte se o mě
hádat."
Jen jsem zírala. "My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co
se tu děje."
Vtom jsem ucítila známou vůni vody po holení a pak jsem
zaslechla hlas. "Mě taky."
Nadskočila jsem. Otočila jsem se a za sebou v chodbě
uviděla Dimitrije. Neměla jsem ponětí, co dělá tady v křídle
Ivaškových.
Je na cestě za Tašou, ozvalo se mi v hlavě.
Dimitrij bezpochyby předpokládal, že se zamotám do
nejrůznějších průšvihů, ale když tu viděl Lissu, vykolejilo ho to.
Prošel kolem mě do místnosti a díval se střídavě na nás tři.
"Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na
pokojích."
145
Uvědomovala jsem si, že kdybych řekla, že Adrian vlastně
není student, z maléru by nás to beztak nedostalo. Holky
zkrátka neměly co dělat na pokoji nikoho mužského pohlaví.
"Jak tohle můžeš dělat?" povzdechla jsem rozezleně na
Adrianovu adresu.
"Co dělám?"
"Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!"
Zachechtal se. "To vy jste sem přišly."
"Neměls je pouštět dál," spílal mu Dimitrij. "Určitě znáš
pravidla Akademie svatého Vladimíra."
Adrian pokrčil rameny. "Jo, ale nemusím se žádnými
pitomými pravidly řídit."
"Možná že ne," připustil chladně Dimitrij. "Nicméně bych
předpokládal, že je budeš přinejmenším respektovat."
Adrian obrátil oči v sloup. "Překvapuje mě, že zrovna vy
někoho poučujete o nezletilých holkách."
V Dimitrijových očích jsem viděla vztek a na chviličku se
mi zdálo, že se přestane ovládat. Ale ustál to a jenom jeho
zaťaté pěsti dávaly najevo, jak zuří.
"Navíc," pokračoval Adrian, "se tady nedělo nic
nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali."
"Pokud se chceš 'poflakovat' s mladými dívkami, dělej to
na veřejném místě."
Moc se mi nelíbilo, že nás Dimitrij označil za "mladé
dívky", a celkově mi připadalo, že to trochu přehání. Taky jsem
předpokládala, že takhle reaguje částečně proto, že jsem tu já.
Adrian se rozesmál takovým způsobem, že mi z toho
naskočila husí kůže. "Mladé dívky? Mladé dívky? Jistě. Jsou
mladé a zároveň staré. Sotva v životě stihly něco zažít, a přitom
toho viděly až příliš. Jedna je poznamenaná životem a druhá
smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe,
dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí."
Jen jsme na něj zírali. Nikdo z nás asi nečekal takový
šílený, nesmyslný proslov.
Adrian během okamžiku vypadal zase normálně a klidně.
Otočil se a přešel k oknu. Ohlédl se po nás jako by nic a vytáhl
krabičku cigaret.
"Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás
špatný vliv."
146
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama