VA2-Mrazivý polibek,15.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 2:31 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
S Lissou jsme si vyměnily pohledy. Rychle jsme odešly
a vydaly se za Dimitrijem chodbou k hale.
"To bylo… divný," prohlásila jsem po několika minutách.
Sice to všichni věděli, ale stejně jsem to musela říct.
"Velice," přitakal Dimitrij. Neznělo to ani tak naštvaně jako
spíš zmateně.
Když jsme došli do haly, vykročila jsem s Lissou k našemu
pokoji, ale Dimitrij mě zavolal.
"Rose," oslovil mě. "Můžu s tebou mluvit?"
Z Lissy jsem vycítila soucit. Obrátila jsem se k Dimitrijovi
a přešli jsme ke zdi, abychom nestáli v cestě všem
procházejícím. Kolem nás prošla skupinka Morojů v kožešinách
a ověšených diamanty, všichni se tvářili znepokojeně.
Následoval je hotelový poslíček s jejich zavazadly. Lidé pořád
odjížděli v naději, že najdou bezpečnější místo. Paranoidní
strach ze Strigojů zdaleka nekončil.
Dimitrij promluvil a já obrátila svou pozornost zase k němu.
"To byl Adrian Ivaškov." Jeho jméno pronesl stejným
způsobem jako všichni ostatní.
"Jo, já vím."
"Už jsem tě s ním přistihl podruhé."
"Jo," připustila jsem nenuceně. "Občas se scházíme."
Dimitrij povytáhl obočí, načež pokývl hlavou směrem
k místu, odkud jsme přišli. "Často se scházíte v jeho pokoji?"
Na mysli mi okamžitě vytanulo několik trefných odpovědí,
z nichž nakonec zvítězila ta nejlepší. "Do toho, co se děje mezi
ním a mnou, ti nic není." Snažila jsem se to říct podobným
tónem jako on, když mi pověděl prakticky totéž o sobě
a o Taše.
"Dokud studuješ na Akademii, mám co mluvit do toho, co
děláš."
"Ale ne do mýho soukromýho života. Do toho ne."
"Ještě nejsi dospělá."
"Skoro jo. Navíc to přece není tak, že se o svých
osmnáctinách zázrakem stanu dospělou."
"To jistě ne," poznamenal.
Zčervenala jsem. "Tak jsem to nemyslela."
"Vím, jak jsi to myslela. Teď opravdu nezáleží na formální
stránce věci. Jsi studentka Akademie. A já jsem tvůj trenér.
147
Mojí prací je pomáhat ti a udržet tě v bezpečí. A když jsi
v pokoji s někým, jako je on…, to není moc bezpečné."
"S Adrianem Ivaškovem si poradím," zamumlala jsem. "Je
divnej, fakt divnej, ale neškodnej."
Tajně jsem doufala, že Dimitrij s tím má problém, protože
žárlí. Lissu si nevzal stranou, aby ji seřval. Ta myšlenka mi
trochu pozvedla náladu, jenže vtom jsem si uvědomila, z jakého
důvodu šel vlastně Dimitrij kolem.
"Když už je řeč o soukromí, zřejmě jsi zrovna šel za Tašou,
co?"
Uvědomovala jsem si, že je to uštěpačnost, a čekala jsem
znovu odpověď ve stylu, že mi do toho nic není. On ale odvětil:
"Vlastně jsem šel za tvou matkou."
"S ní si chceš taky něco začít?" Samozřejmě jsem věděla, že
ne, ale tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil
znaveným pohledem. "Ne. Jen procházíme nové záznamy
o útoku Strigojů na Drozdovy."
Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi.
Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně
triviální. Jak tady můžu stát a dohadovat se s Dimitrijem
o milostných záležitostech, když se on i další strážci snaží nás
chránit?
"Cos zjistil?" zeptala jsem se tiše.
"Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů,"
pravil. "Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci
z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela.
Poznávací značky byly z různých států - ta skupina je patrně
dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těžší je
vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je
registrovaná na adresu ve Spokane."
"Spokane?" dotázala jsem se nevěřícně. "Spokane ve
Washingtonu? Kdo vymyslel, že se budou schovávat ve
Spokane?" Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město
jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě.
"Evidentně Strigojové," oznámil mi smrtelně vážně. "Ta
adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, že se tam
opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum
148
s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často
k vidění."
"Takže…" Zamračila jsem se. "Půjdeš po nich? Chystá se
tam někdo? Tohle přece Taša navrhuje celou dobu. Když víme,
kde jsou…"
Zavrtěl hlavou. "Strážci nemůžou nic dělat bez povolení
shora. A to nám v dohledné době nedají."
Povzdechla jsem. "Protože Morojové moc mluví."
"Jsou opatrní," prohlásil.
Znovu se mi vlila energie do žil. "No tak. V tomhle případě
se opatrnost určitě nelíbí ani tobě. Vždyť víš, kde se Strigojové
ukrývají. Strigojové, co zmasakrovali děti. Copak na ně nechceš
zaútočit, až to nebudou čekat?" Už jsem mluvila jako Mason.
"Není to tak jednoduché," řekl. "Zodpovídáme se Radě
strážců a morojské vládě. Nemůžeme se jen tak rozběhnout
a jednat impulzivně. A beztak zatím nevíme všechno. Nikdy by
ses neměla vrhat do akce, dokud neznáš všechny podrobnosti."
"Zas lekce zenovýho myšlení," povzdechla jsem. Prohrábla
jsem si vlasy a zastrčila si je za uši. "Proč mi to vůbec povídáš?
Tohle je záležitost strážců. Nic, do čeho bys chtěl zatahovat
novice."
Uvažoval o svých slovech a jeho výraz se trochu obměkčil.
Vždycky vypadal úžasně, ale takhle se mi líbil úplně nejvíc.
"Včera a dneska… jsem řekl pár věcí…, které jsem říkat neměl.
Věcí, kterými jsem tě urážel kvůli tvému věku. Je ti
sedmnáct…, ale dokážeš zvládnout a pochopit totéž, co lidé
mnohem starší než ty."
Srdce jsem náhle měla lehké jako pírko. "Vážně?"
Přikývl. "Pořád jsi moc mladá a taky se podle toho chováš.
Řekl bych, že jediný způsob, jak to změnit, je chovat se k tobě
jako k dospělé. Měl bych si na to dávat pozor. Věřím, že si
uvědomuješ, jak důležité jsou tyhle informace, a všechno si
necháš pro sebe."
Nelíbilo se mi, že o mně řekl, že jsem moc mladá a taky se
tak chovám, ale nadchlo mě, že už se mnou bude jednat jako se
sobě rovnou.
"Dimko," ozval se hlas. Přistoupila k nám Taša Ozerová.
Jakmile mě uviděla, usmála se. "Ahoj, Rose."
149
A bylo po dobré náladě. "Ahoj," pozdravila jsem ji
bezvýrazně.
Položila ruku Dimitrijovi na předloktí a přejela prsty po
rukávu jeho koženého kabátu. Rozhořčeně jsem její prsty
sledovala. Jak se ho vůbec odvažuje dotýkat?
"Zase se tak tváříš," oznámila mu.
"Jak se tvářím?" podivil se. Jeho strnulý pohled zmizel.
Teď se trošku, skoro až hravě, usmíval.
"Jako že budeš celý den pracovat."
"Vážně? Takhle se tvářím?" Z jeho hlasu se ozýval škádlivý
posměšný tón.
Kývla hlavou. "Kdy ti skončí služba?"
Dimitrij vypadal - přísahám - ostýchavě. "Už mi skončila
před hodinou."
"Takhle to dál nejde," zaúpěla. "Potřebuješ si dát pauzu."
"Taky musíš vzít v úvahu, že jsem Lissin strážce…"
"Prozatím," utrousila vědoucně. Bylo mi ještě hůř než včera
večer. "Nahoře právě probíhá velký turnaj v kulečníku."
"Nemůžu," odvětil, ale stále se usmíval. "I když jsem už
dlouho nehrál…"
Cože?! Dimitrij hrál kulečník?
Najednou mi nezáleželo na tom, že jsme spolu před chvílí
vedli rozhovor o tom, že se ke mně bude chovat jako k dospělé.
Uvědomovala jsem si sice, jaký je to kompliment, jenže já jsem
chtěla, aby se ke mně choval jako k Taše. Hravě. Škádlivě.
Normálně. Ti dva se dobře znali, a tak se k sobě chovali lehce
a nenuceně.
"Tak pojď," žadonila. "Jen jednu hru! Všem jim to
natřeme."
"Nemůžu," zopakoval. Z jeho hlasu zaznívala lítost. "Ne,
když se děje tohle."
Její nadšení trochu opadlo. "Ne. To samozřejmě." Podívala
se na mě a usmála se. "Doufám, že si uvědomuješ, jaký v něm
máš nedostižný vzor. Nikdy není mimo službu."
"Jo," prohlásila jsem veselým tónem, který jsem pochytila
od ní. "Aspoň prozatím."
Taša se zatvářila zmateně. Určitě jí nedošlo, že si z ní dělám
legraci. Dimitrijův temný pohled mi ale dal jasně najevo, že on
150
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama