VA2-Mrazivý polibek,15.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 2:31 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
to pochopil. Ihned mi došlo, že jsem tím v jeho očích určitě
klesla a už mě nebude považovat za dospělou.
"My už jsme skončili, Rose. Pamatuj, co jsem ti říkal."
"Jo," řekla jsem a otočila se k odchodu. V tu chvíli jsem
chtěla zapadnout do svého pokoje a chvíli se tam jen tak
povalovat. Za dnešek jsem byla unavená až až. "Rozhodně."
Nedošla jsem daleko. Potkala jsem totiž Masona. Dobrý
Bože. Všude chlapi.
"Jsi vytočená," konstatoval, sotva se na mě podíval. Měl
zvláštní talent na odhalování mých nálad. "Co se stalo?"
"Nějaký… problémy s vedením. Dneska je fakt divný
ráno."
Povzdechla jsem, neschopná dostat z hlavy Dimitrije. Když
jsem teď viděla Masona, vzpomněla jsem si, jak jsem včera
byla přesvědčená, že to s ním myslím vážně. Já jsem teda
případ. Nedokázala bych se rozhodnout ani pro jednoho z nich.
Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší způsob, jak si vyhnat
z hlavy jednoho, je zaměřit svou pozornost na toho druhého.
Chytla jsem Masona za ruku a vedla ho pryč.
"Tak pojď. Nedohodli jsme se včera, že zajdeme někam…,
ehm, do soukromí?"
"Myslím, že už snad ani nejsi opilá," zavtipkoval. Jeho
pohled byl ale dost vážný. "Myslel jsem, že to padlo."
"Hele, když něco řeknu, tak si za tím stojím, ať už jde
o cokoli." Otevřela jsem svou mysl a pokusila se najít Lissu. Na
našem pokoji už nebyla. Odešla na nějakou další královskou
akci, bezpochyby trénovala na tu večeři s Priscillou Vodovou.
"Pojď," navrhla jsem Masonovi. "Zajdem ke mně na pokoj."
Pokud zrovna náhodou nešel kolem Dimitrij, nikdo
nehlídal, aby holky nechodily na pokoj s kluky. Bylo to skoro
stejné jako na koleji v Akademii. Když jsme s Masonem kráčeli
nahoru do schodů, pověděla jsem mu, co jsem se dozvěděla od
Dimitrije o Strigojích ve Spokane. Dimitrij mi sice říkal, abych
si to nechala pro sebe, ale byla jsem na něj naštvaná a navíc
jsem věděla, že tím nikomu neuškodím, když to povím
Masonovi. Věděla jsem, že ho to bude zajímat.
A měla jsem pravdu. Mason se opravdu chytil.
"Co?" vykřikl, když jsme vešli do pokoje. "Oni nic
nedělají?"
151
Pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. "Dimitrij
povídal…"
"Já vím, já vím…, slyšel jsem tě. Že musí být opatrný
a tak." Mason zuřivě přecházel po pokoji. "Ale jestli ti
Strigojové půjdou po dalších Morojích…, po další rodině…
Sakra! Pak budou litovat, že byli tak opatrní."
"Zapomeň na to," řekla jsem. Trochu mě štvalo, že ani já na
posteli ho neodradím od jeho šílených bojových plánů. "S tím
nic nenaděláme."
Zastavil se. "Mohli bychom vyrazit."
"Kam?" dotázala jsem se hloupě.
"Do Spokane. Tady ve městě mužem sednout na autobus."
"Já… Počkej. Ty chceš, abychom jeli do Spokane a vrhli se
na Strigoje?"
"Jasně. Eddie by jel taky. Zajdeme tam do toho nákupního
centra. Nebudou nijak organizovaný, takže můžeme jen počkat
a hezky je sejmout jednoho po druhým…"
Jenom jsem zírala. "Kdy jsi tak zblbnul?"
"Dík za projevenou důvěru."
"To není o důvěře," namítla jsem a vstala. Přešla jsem
k němu. "Nakopals jednomu klukovi zadek. To jsem viděla. Ale
tohle…, to je něco jinýho. Nemůžeme sebrat Eddieho a vyrazit
na Strigoje. Potřebujeme víc lidí. Víc informací. Pořádně to
naplánovat."
Položila jsem mu ruce na hrudník. Překryl mi ruce svýma
a usmál se. V očích mu pořád plály bitevní ohýnky, ale bylo
znát, že ho teď zaujalo něco jiného. Já.
"Nemyslela jsem to tak, když jsem ti řekla, žes zblbnul,"
pověděla jsem mu. "Omlouvám se."
"To říkáš jen proto, že se mnou máš svoje plány."
"To samozřejmě mám," usmála jsem se, šťastná, že se
trochu uvolnil. Tenhle náš rozhovor mi trochu připomněl jiný,
který vedla Lissa s Christianem v kostele.
"Dobře," řekl. "Nemyslím, že to se mnou budeš mít těžký."
"To jsem ráda. Protože chci dělat fůru věcí."
Objala jsem ho kolem krku. Jeho kůže mě hřála do prstů
a já si vzpomněla, jak bylo fajn se s ním včera večer líbat.
Najednou zničehonic prohlásil: "Ty jsi fakt jeho studentka."
"Koho?"
152
"Belikova. Napadlo mě to, když ses zmínila, že
potřebujeme víc lidí a informací. Chováš se přesně jako on.
Když jsi s ním, vždycky celá zvážníš."
"Ne, to není pravda."
Mason si mě k sobě přivinul blíž, ale najednou už mi to
nepřipadalo jako taková romantika. Aspoň na chvíli jsem chtěla
nemyslet na Dimitrije, zapomenout na něj, a ne se o něm bavit.
Jak se to vůbec stalo? Mason mě měl přivést na jiné myšlenky.
Nevšiml si, co se děje. "Prostě ses změnila, to je všechno.
Není to špatný, jenom jiný."
Štvalo mě to, ale než jsem mu stihla oznámit něco
nemilého, políbil mě. Rozumná diskuze jaksi skončila. Pořád se
ve mně zvedal vztek, ale prostě jsem ho jen přesměrovala na
fyzickou přitažlivost, když jsme se tak s Masonem mazlili.
Svalili jsme se na postel, což se nám podařilo, aniž bychom se
přestali líbat. Vždycky jsem zvládala dělat víc věcí najednou.
Zarývala jsem mu nehty do zad, zatímco on mi rozpustil culík,
který jsem si udělala jen před pár minutami. Projel mi rukama
rozpuštěné vlasy a sklonil se, aby mě mohl políbit na krk.
"Jsi… úchvatná," oznámil mi. A bylo na něm vidět, že to
myslí vážně. Celý zářil.
Prohnula jsem se do oblouku, takže tiskl rty k mému krku
tvrději. Rukama mi vklouzl zespoda pod tričko. Pohladil mě po
břiše a jen letmo se dotkl okraje podprsenky.
Vzhledem k tomu, že jsme se ještě před chvilkou hádali,
divila jsem se, že se věci daly do pohybu tak rychle. Nicméně
mi to nevadilo. Takhle jsem žila pořád. Všechno bylo vždycky
rychlé a intenzivní. Tu noc, když jsme s Dimitrijem podlehli
kouzlu Viktora Daškova, v tom taky byla pořádná vášeň.
Dimitrij to ale měl pod kontrolou, takže občas zpomalil…, což
bylo nádherné. Většinou jsme se ale nedokázali od sebe
odtrhnout. Vybavila jsem si to znovu. Jak mi klouzal rukama po
těle. Jak mě líbal.
Vtom jsem si něco uvědomila.
Líbala jsem Masona, ale v duchu jsem byla s Dimitrijem.
A to, co se mi odehrávalo v hlavě, nebyly jenom vzpomínky.
Představovala jsem si, že jsem s Dimitrijem - právě teď -
a prožívám tu noc pořád dokola. Se zavřenýma očima to bylo
jednoduché.
153
Jenže když jsem je otevřela a viděla Masona, uvědomila
jsem si, s kým jsem. Zbožňoval mě a toužil po mně už dlouho.
Ale já… byla s ním a představovala si, že jsem s někým
jiným…
To není správné.
Zavrtěla jsem se a uhnula mu. "Ne, přestaň."
Mason toho okamžitě nechal, protože byl ten typ.
"Je toho na tebe moc?" zeptal se a já přikývla. "To je
v pohodě, nemusíme to dělat."
Znovu se však po mně natáhl a já rychle ucukla. "Ne, já
jenom nevím… Skončíme to, jo?"
"Já…" Na chvíli nedokázal ani promluvit. "A co ta fůra
věcí, cos se mnou chtěla dělat?"
Jo… To bylo dost zlé, ale co jsem mohla říct? Nemůžu se
s tebou vyspat, protože když jsem s tebou, myslím na někoho
jiného, koho doopravdy chci. Ty jsi jen záskok.
Polkla jsem a připadala si úplně blbá. "Promiň, Mase.
Prostě nemůžu."
Posadil se a prohrábl si rukou vlasy. "Dobře. V pohodě."
Z jeho hlasu bylo znát, jak je to pro něj těžké. "Zlobíš se?"
Podíval se na mě se zuřivým výrazem. "Jsem jenom
zmatenej. Nějak nevím, co vlastně chceš. V jednu chvíli jsi
žhavá a pak najednou hned ochladneš. Řekneš mi, že mě chceš,
pak mě zase nechceš. Kdyby ses rozhodla pro jedno, bylo by to
super. Jenže ty mě necháš při jednom a pak si to najednou
rozmyslíš. Ne jenom teď - děláš to celou dobu."
To byla pravda. S ním to bylo pořád dopředu a pak zase
dozadu. Někdy jsem s ním flirtovala, jindy ho ignorovala.
"Rose, existuje něco, co bych…?" zeptal se, když jsem nic
neřekla. "Něco, co bych měl… Co já vím. Aby ses se mnou
cítila líp."
"Nevím," vypravila jsem ze sebe chabě.
Povzdechl. "Tak co vlastně chceš?"
Dimitrije, pomyslela jsem si. Namísto toho jsem ale
zopakovala: "Nevím."
Se zaúpěním se zvedl a zamířil ke dveřím. "Rose, tvrdíš
sice, že chceš sehnat co nejvíc informací, ale ve skutečnosti by
ses toho měla hodně dozvědět hlavně o sobě."
154
Dveře se za ním zabouchly. Při té ráně jsem sebou trhla. Jak
jsem zírala na místo, kde Mason ještě před chvilkou stál, došlo
mi, že měl pravdu. Skutečně se toho o sobě musím ještě hodně
dozvědět.
155
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama