VA2-Mrazivý polibek,16.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 2:34 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
LISSA PŘIŠLA TEN DEN POZDĚJI. POTÉ, CO MASON ODEŠEL,
usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo
mě, až když Lissa bouchla dveřmi.
Byla jsem ráda, že ji vidím. Potřebovala jsem jí vylíčit, jak
se to seběhlo s Masonem. Než jsem se do toho ale pustila,
přečetla jsem její pocity. Byly stejně ustarané jako ty moje.
A tak jsem jí jako vždy dala přednost.
"Co se stalo?"
Usedla na hebkou přikrývku na postel. Cítila jsem z ní
zuřivost i smutek. "Christian."
"Vážně?" Netušila jsem, že spolu mají nějaké problémy.
Často si ze sebe utahovali, ale nebylo to nic, kvůli čemu by se
musela rozplakat.
"Přišel na to, že jsem dnes ráno byla s Adrianem."
"No teda," povzdechla jsem. "Jo, to může bejt problém."
Vstala jsem, přešla ke skříňce a vytáhla z ní svůj hřeben.
Stoupla jsem si před zrcadlo se zlatě zdobeným rámem a začala
si rozčesávat zcuchané vlasy.
Hlasitě povzdechla. "Ale nic se nestalo! Christian vyvádí
kvůli ničemu. Nemůžu pochopit, že mi nevěří."
"To víš, že ti věří. Jen je to všechno trochu divný, to je vše."
Pomyslela jsem na Dimitrije a na Tašu. "Lidi ze žárlivosti říkají
a dělají strašný věci."
"Jenže k ničemu nedošlo," zopakovala. "Vždyť jsi tam byla
taky. Cos tam vlastně dělala?"
"Adrian mi poslal hafo parfémů."
"To myslíš tu obrovskou krabici, cos přinesla?"
Přikývla jsem.
"Ty jo."
"Jo, šla jsem mu ji vrátit," řekla jsem. "Spíš by mě ale
zajímalo, cos tam dělala ty."
156
"Jen jsme si povídali," odpověděla. Zatvářila se nadšeně,
jako by se mi chystala něco povědět, ale namísto toho se
odmlčela. Cítila jsem, jak jí ta myšlenka vytanula na mysli, ale
rychle zase ustoupila. "Musím ti toho říct spoustu, ale nejdřív
mi pověz, co se děje s tebou."
"Nic."
"Rose, nečtu ti myšlenky jako ty mně, ale poznám, když tě
něco rozhodí. Už od Vánoc jsi nějaká přepadlá. Co se děje?"
Teď nebyla vhodná chvíle vykládat jí o tom, co se stalo
o Vánocích, když mi máma řekla o Taše a Dimitrijovi. Ale
pověděla jsem Lisse o Masonovi - při čemž jsem vynechala,
proč jsem to zarazila.
"No…," pravila, když jsem skončila. "Mělas na to právo."
"Já vím. Jenže jsem ho sem vytáhla. Chápu, proč ho to
rozzuřilo."
"Vy dva to nějak napravíte. Běž si s ním promluvit. Miluje
tě."
Jenže tohle bylo něco víc než jen nedorozumění. Věci mezi
mnou a Masonem se nedají napravit tak snadno. "Když já
nevím," povzdechla jsem. "Všichni nejsou jako ty a Christian."
Zatvářila se přepadle. "Christian. Pořád nemůžu uvěřit, že
se zrovna zachoval jako idiot."
Nemyslela jsem to zle, ale rozesmálo mě to. "Liss, stačí,
když se budete celej den ocucávat, a bude to dobrý. No možná
i něco víc než jen ocucávat."
Vyletělo to ze mě dřív, než jsem tomu stačila zabránit.
Vyvalila oči. "Ty to víš." Popuzeně zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě, že to víš."
"Promiň," pípla jsem. Nechtěla jsem jí říkat, že vím o tom,
že s Christianem spí. Chtěla jsem počkat, až mi to poví sama.
Probodla mě pohledem. "Kolik toho víš?"
"No…, moc ne," zalhala jsem. Dočesala jsem se, ale dál
jsem si pohrávala s hřebenem, abych se jí nemusela podívat do
očí.
"Musím se nějak naučit zabránit ti, abys mi lezla do hlavy,"
zamumlala.
"To je jediný způsob, jak si s tebou poslední dobou můžu
pokecat." Další uklouznutí.
"Co tím chceš říct?" dotazovala se.
157
"Nic, já…" Zpražila mě příkrým pohledem. "Já… já nevím.
Prostě mi jenom připadá, že už se spolu tolik nebavíme."
"Na to jsou třeba dva, aby se to spravilo," řekla už zase
přívětivým hlasem.
"Máš pravdu," prohlásila jsem. Radši jsem nezdůrazňovala,
že aby se to spravilo, jeden z těch dvou by nesměl neustále být
se svým přítelem. Pravdou bylo, že jsem na tom taky měla svůj
podíl viny - ale v poslední době jsem s ní chtěla mluvit snad
miliónkrát. Jenom nikdy nebyla vhodná příležitost - což ostatně
nebyla ani teď. "Víš, nikdy by mě nenapadlo, že budeš první.
Že ty už budeš zkušená a já pořád panna."
"Jo," řekla. "Mě by to taky nenapadlo."
"Hele! Jak to?"
Pousmála se a potom rychle pohlédla na hodinky. Její
úsměv se vytratil. "A jéje. Musím jít na ten Priscillin banket.
Christian měl jít původně se mnou, jenže se teď chová jako
blbec…" S nadějí se zadívala na mě.
"Co? Ne. Liss, prosím. Víš přece, jak nesnáším ty královský
formality."
"No tak pojď," škemrala. "Christian vybuchl. Nemůžeš mě
předhodit vlkům. A neříkala jsi náhodou, že si potřebujeme
pořádně pokecat?" Zasténala jsem. "Navíc až budeš moje
strážkyně, tyhle věci budeš muset dělat pořád."
"Já vím," povzdechla jsem zasmušile. "Myslela jsem, že si
třeba užiju svůj poslední půlrok svobody."
Nakonec mě samozřejmě přemluvila, abych šla s ní. Obě
jsme už od začátku věděly, že to tak dopadne.
Neměly jsme moc času. Rychle jsem se osprchovala,
vyfénovala si vlasy a namalovala se. Vytáhla jsem šaty od Taši.
I když jsem pořád chtěla, aby strašně trpěla za to, že balí
Dimitrije, teď jsem byla za její dárek vděčná. Natáhla jsem si na
sebe hedvábnou látku a potěšilo mě, že ten červený odstín na
mně vypadá stejně zabijácky, jak jsem si představovala. Byly to
dlouhé šaty asijského stylu, vyšívané květinovými motivy. Byly
ušité vysoko ke krku, takže toho moc neodhalovaly, ale hedvábí
mi přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, než kdybych
toho odhalovala až příliš. Monokl už mi prakticky zmizel.
Lissa vypadala jako vždy úchvatně. Měla na sobě tmavě
purpurové šaty od Johnny Raskiové, proslulé morojské
158
návrhářky. Byly ušity ze saténu a neměly rukávy. Ramínka byla
pošita třpytivými kamínky podobnými ametystům, což
zdůrazňovalo Lissinu bledou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru do
volného, přímo uměleckého drdolu.
Když jsme došly do místnosti, kde se banket konal, upřelo
se na nás několik párů očí. Asi nečekali, že princezna z rodu
Dragomirů s sebou na tak očekávanou událost přivede svou
kamarádku dhampýrku. Ale na Lissině pozvánce stálo "a host".
Zaujaly jsme svá místa u stolu s nějakými královskými, jejichž
jména jsem okamžitě zapomněla. Byli šťastní, že mě mohli
ignorovat, a já byla šťastná, že mě ignorují.
Navíc tu byla spousta jiného rozptýlení. Celá místnost byla
zařízena v odstínech modré a stříbrné. Stoly pokrývaly ubrusy
v barvě půlnoční modři, které byly tak hladké a lesklé, že jsem
se bála na nich vůbec jíst. Na stěnách byly připevněné svícny
s hořícími svícemi a v rohu stál krb s mozaikovým sklem.
Celkový dojem byl ohromující, hra barev a světel, až oči
přecházely. V rohu tiše hrála na cello štíhlá Morojka se
zasněným výrazem. Hlubokou sladkou melodii doplňovalo
cinkání křišťálových skleniček na víno.
Večeře byla taktéž vynikající. Identifikovala jsem všechno
na svém talíři - samozřejmě z čínského porcelánu - a všechno
mi moc chutnalo. Žádná paštika. Losos v houbové omáčce.
Salát s hruškami a kozím sýrem. Chutné koláčky s mandlovou
náplní jako dezert. Jediné, co mi na tom vadilo, bylo, že
všechny porce podávali hrozně malé. Pokrmy působily dojmem,
jako by spíš sloužily k ozdobení talířů, a přísahám, že jsem
každý chod spořádala tak na deset soust. Morojové kromě krve
potřebují i normální jídlo, ale nepotřebují ho tolik jako lidé -
nebo jako dhampýrka ve vývinu.
Večeře mě ale přesto celkem uspokojila, stejně jako celá
tahle událost. Až na to, že když jsme všichni dojedli, Lissa mi
oznámila, že se nemůžeme hned sebrat a odejít.
"Musíme konverzovat," zašeptala.
Konverzovat?
Lissa se zasmála mému útrpnému výrazu. "Ty jsi přece
společenštější než já."
To byla pravda. Ve většině situací jsem to byla já, kdo se
nebál mluvit s lidmi. Lissa byla vždycky tak trochu plachá.
159
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama