VA2-Mrazivý polibek,18.kapitola 1/4

6. ledna 2013 v 3:03 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
V BOTÁCH NA VYSOKÝCH PODPATCÍCH UŽ MĚ ZAČÍNALY bolet
nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou
už jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy
nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takže
jsem ho našla bez potíží.
Chviličku po zaklepání mi otevřel Masonův spolubydlící
Shane. "Ahoj, Rose."
Ustoupil stranou, tak jsem vešla dál a rozhlížela se.
V televizi zrovna běžely zprávy - to byla stinná stránka nočního
života, že takhle po ránu nedávali v televizi nic kloudného.
Skoro všechny plochy pokrývaly prázdné plechovky od
limonád. Po Masonovi nebylo nikde ani stopy.
"Kde je?" zeptala jsem se.
Shane potlačil zívnutí. "Myslel jsem, že je s tebou."
"Celý den jsem ho neviděla."
Znovu zívl a zatvářil se zamyšleně. "Vlastně si balil bágl.
Předpokládal jsem, že se spolu chcete zdejchnout někam na
rande. Piknik nebo tak něco. Hmm, hezký šaty."
"Dík," zamumlala jsem a taky se zamračila.
Balil si bágl? To nedávalo smysl. Nebylo kam jít. Ani
nebylo kudy jít. Celý rekreační areál byl střežen stejně pečlivě
jako Akademie. S Lissou jsme se odtamtud dostaly jen za
použití nátlaku a i tak to bylo dost těžké. Proč by si Mason balil
věci, když neměl kam jít?
Položila jsem Shaneovi ještě pár otázek a nakonec se
přiklonila k šílené možnosti. Vyhledala jsem velitele strážců.
Dal mi jména těch, kteří vykonávali službu na hranicích
pozemku v době, kdy byl Mason naposledy spatřen. Většinu
těch jmen jsem znala, a navíc teď už ve službě nebyli, takže
bylo snadné je najít.
V
172
První dva bohužel Masona dneska vůbec neviděli. Když se
mě ptali, proč to chci vědět, zamumlala jsem cosi neurčitého
a odběhla. Třetí osobou na mém seznamu byl chlápek jménem
Alan, strážce, který obvykle pracoval na Akademii v nižším
kampusu. Zrovna se vracel ze sjezdovky a odkládal hůlky
u dveří. Jakmile mě zaregistroval, usmál se.
"Jistěže jsem ho viděl," odpověděl a sehnul se, aby si
odepnul lyže.
Ulevilo se mi. Až dosud jsem si neuvědomovala, jak moc si
s tím dělám starosti.
"Víte, kde je?"
"Ne. Pustil jsem jeho a Eddieho Castilea… a tu Rinaldiovic
holku, jak se jen jmenuje… severní bránou a pak už jsem je
neviděl."
Vyvalila jsem oči. Alan si dál odepínal lyže, jako bychom
probírali stav sjezdovky.
"Vy jste pustil Masona a Eddieho… a Miu ven?"
"Jo."
"A… proč?"
Konečně si lyže odepnul a vzhlédl ke mně se šťastným
a zasněným výrazem. "Protože mě o to požádali."
Ledová hrůza mi sevřela srdce. Věděla jsem, který strážce
tam měl službu s Alanem, a tak jsem ho urychleně vyhledala.
Ten mi ale odpověděl úplně stejně. Prostě pustil Masona,
Eddieho a Miu ven, aniž by se jich na cokoli vyptával. A stejně
jako Alan si evidentně neuvědomoval, že by na tom bylo něco
špatného. Působil dost zmateně. Takový pohled už jsem viděla.
Takhle se dívali lidi, na něž Lissa použila nátlak.
Vlastně se to stávalo, i když chtěla, aby si někdo něco moc
dobře nepamatoval. Dokázala v nich vzpomínku úplně pohřbít
a pak ji buď vymazat, nebo nechat k pozdějšímu použití. Nátlak
ovládala natolik dobře, že dokázala lidi přimět, aby na něco
úplně zapomněli. A jelikož tihle dva strážci si odchod těch tří
pamatovali, znamenalo to, že na ně nátlak provedl někdo, kdo
ho neovládal tak dobře jako Lissa.
Někdo jako třeba Mia.
Nejsem zrovna omdlívací typ, ale v tu chvíli mi připadalo,
že to se mnou sekne. Celý svět se se mnou točil. Zavřela jsem
173
oči a zhluboka se nadechla. Když jsem oči zase otevřela, svět už
se netočil. Dobře. Žádný problém. Na tohle přijdu.
Mason, Eddie a Mia dnes odešli z areálu. A nejenže utekli,
dokonce při tom použili nátlak - což je přísně zakázáno.
Nikomu se o tom nezmínili. Odešli severní bránou. Viděla jsem
plánek celého rekreačního komplexu. K severní bráně vede
úzká příjezdová silnice, která pak navazuje na trochu větší
silnici vedoucí do asi dvacet kilometrů vzdáleného městečka.
O tom městečku se Mason zmiňoval, že tam jezdí autobusy.
Do Spokane.
Do Spokane, kde se zdržuje početná skupina Strigojů
a zřejmě i jejich lidských spolupracovníků.
Spokane, kde si Mason může splnit své šílené sny o zabíjení
Strigojů.
Spokane, o kterém věděl jen proto, že jsem mu o něm řekla.
"Ne, ne, ne," zabrblala jsem sama pro sebe a téměř se
rozběhla do svého pokoje.
Tam jsem ze sebe svlékla šaty a oblékla si pořádné zimní
oblečení: boty, džíny a svetr. Popadla jsem kabát a rukavice
a vyběhla ke dveřím, ale vtom jsem se zarazila. Jednala jsem
bezmyšlenkovitě. Co jsem vlastně chtěla dělat? Určitě bych to
měla někomu říct… Jenže pak by se ti tři dostali do pořádného
maléru. Problém by mohl mít i Dimitrij, jelikož mi na důkaz
toho, že respektuje mou dospělost, svěřil tajnou informaci
o Strigojích ve Spokane a já to pak roztroubila.
Podívala jsem se na hodiny. Nějakou dobu potrvá, než si
někdo všimne, že tady nejsme. Pokud se mi ovšem podaří
dostat se z areálu.
O pár minut později už jsem klepala na Christianovy dveře.
Otevřel mi a vypadal rozespale a cynicky jako obvykle.
"Jestli ses za ni přišla omluvit, tak do toho," oznámil mi
povzneseně.
"Drž hubu," vyštěkla jsem. "Tohle se tě netýká."
Rychle jsem mu vysvětlila, co se stalo. Na tohle dokonce
ani Christian neměl žádnou chytrou odpověď.
"Takže… Mason, Eddie a Mia vyrazili do Spokane lovit
Strigoje?"
"Jo."
174
"A do hajzlu. Proč jsi nešla taky? Přijde mi to jako něco,
čeho by ses určitě ráda zúčastnila."
Musela jsem se hodně ovládat, abych ho nepraštila.
"Protože nejsem cvok! Ale chci je dohonit dřív, než stihnou
udělat něco ještě stupidnějšího."
Christian zbystřil. "A co chceš ode mě?"
"Musím se odtud dostat. Mia použila na strážce nátlak.
Potřebuju, abys udělal totéž. Vím, že ses to učil."
"To jo," připustil. "Jenže…, no…" Snad poprvé vůbec se
zatvářil zahanbeně. "Moc mi to nejde. A použít nátlak na
dhampýry je skoro nemožný. Liss je v tom stokrát lepší než já.
Ostatně asi každej Moroj."
"Já vím. Ale nechci ji zatáhnout do průšvihu."
Pobaveně odfrkl. "Ale že zatáhneš do průšvihu mě, to ti
nevadí."
Pokrčila jsem rameny. "Ani ne."
"Ty jsi teda drsná, víš to?"
"Jo, vlastně jo."
O pět minut později už jsme šlapali k severní bráně. Slunce
stoupalo, takže skoro všichni byli zalezlí uvnitř. To bylo dobře.
Doufala jsem, že nám to usnadní útěk.
Blbost, blbost, říkala jsem si neustále. Tohle se nám vymstí.
Proč to Mason udělal? Věděla jsem o tomhle jeho šíleném
povahovém sklonu kdykoli se vrhnout do boje. Taky ho štvalo,
že strážci po tom nedávném útoku vůbec nic nedělali. Ale
stejně. Vážně se zbláznil? Musel přece vědět, jak je to
nebezpečné. Bylo by možné… Bylo by možné, že jsem ho
naštvala natolik, že zašel takhle daleko? Bylo tohle důvodem,
proč to udělal a ještě ke všemu do toho zatáhl Eddieho a Miu?
Ne že by zrovna ty dva bylo těžké přesvědčit. Eddie by šel za
Masonem kamkoli a Mia byla stejně jako Mason celá žhavá,
aby pobila každého Strigoje na světě.
Bez ohledu na spoustu otázek, které se mi honily hlavou,
jedna věc byla rozhodně jasná. To já pověděla Masonovi
o Strigojích ve Spokane. Byla to moje chyba. Kdybych to
neudělala, nic z toho by se nemuselo stát.
"Lissa vždycky začne očním kontaktem," radila jsem
Christianovi, když jsme se blížili k bráně. "A mluví takovým
klidným a vyrovnaným hlasem. Ale nevím, co dál. Teda hodně
175
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama