VA2-Mrazivý polibek,18.kapitola 2/4

6. ledna 2013 v 3:04 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
se soustředí, tak to zkus taky. Zaměř se na to, abys jim vnutil
svou vůli."
"Já vím," vyštěkl. "Viděl jsem ji to dělat."
"Fajn," vykřikla jsem podrážděně. "Jen se ti snažím
pomoct."
Zamžourala jsem a zaregistrovala, že u brány stojí jen jeden
strážce - to máme štěstí. Zrovna se střídali ve službě. Jelikož
byl den, riziko střetu se Strigoji bylo mizivé. Strážci stále
vykonávali své povinnosti, ale touhle dobou si mohli na chvilku
oddechnout.
Chlápek v bráně se netvářil poplašeně, když jsme se tam
objevili. "Co tu děláte, děcka?"
Christian polkl. V obličeji se mu objevily vrásky, jak se
napjatě soustředil.
"Pustíte nás za bránu," prohlásil. Byl nervózní, takže se mu
trochu třásl hlas, ale jinak se jeho projev docela blížil Lissinu
uklidňujícímu tónu. Bohužel to na strážce nezabralo. Jak už
Christian řekl, použít nátlak na strážce je téměř nemožné. Mia
asi měla štěstí. Strážce se na nás zazubil.
"Cože?" dotázal se pobaveně.
Christian to zkusil znovu. "Pustíte nás za bránu."
Strážcův úsměv trochu ochabl a on překvapeně zamrkal.
Neměl ten zastřený pohled, jaký měly Lissiny oběti, ale bylo
znát, že Christianův nátlak na něj má aspoň nepatrný
a chvilkový účinek. Bohužel to nestačilo, aby nás pustil ven
a zapomněl. Já ale byla vycvičená tak, abych někoho k něčemu
přinutila bez použití magie.
U svého stanoviště měl strážce položenou obrovskou
baterku. Měřila dobře šedesát centimetrů a vážila tak tři a půl
kila. Popadla jsem ji a praštila s ní strážce zezadu do hlavy.
Zachroptěl a skácel se k zemi. Ten útok skoro ani nepostřehl.
Přestože jsem si uvědomovala, jak strašnou věc jsem právě
provedla, nesmyslně jsem zatoužila, aby u toho byl nějaký můj
profesor a dobře ohodnotil můj vynikající výkon.
"Kriste Ježíši!" vykřikl Christian. "Tys právě napadla
strážce."
"Jo." Tolik k mému úmyslu nikoho nezatáhnout do potíží.
"Netušila jsem, že jsi v nátlaku tak nemožnej. S následky se
176
holt vypořádám pak. Díky za pomoc. Měl by ses vrátit, než
přijde další směna."
Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. "Ne. Do tohohle jdu s tebou."
"Ne," namítla jsem. "Potřebovala jsem tě jen k tomu, abys
mi pomohl dostat se přes bránu. Nemusíš chodit se mnou, ještě
bys měl průšvih."
"Já už průšvih mám!" Ukázal na strážce na zemi. "Viděl
mě. Tak jako tak jsem v pytli, takže ti klidně můžu pomoct.
Nebuď taková trubka."
Rychle jsme se vydali ven. Provinile jsem se ohlédla po
strážci. Byla jsem si jistá, že jsem ho nepraštila tolik, abych mu
způsobila vážné zranění. Navíc slunce hřálo, takže nehrozilo, že
by tam umrzl.
Asi po pěti minutách chůze mi došlo, že máme problém.
Přestože jsme byli pořádně oblečení a měli sluneční brýle,
slunce mělo na Christiana zničující vliv. Zpomalovalo nás to.
Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a omráčeného strážce
někdo objeví a začnou nás honit.
Za námi se vynořilo auto, které nebylo z Akademie.
Okamžitě jsem se rozhodla. Nebyla jsem žádným zastáncem
stopování. Dokonce i já si uvědomovala, jak je to nebezpečné.
Jenže jsme odtud museli rychle vypadnout. Mohla jsem jen
doufat, že s Christianem dokážeme přemoct nějakého úchyla,
který by si na nás něco zkusil.
Když auto zastavilo, naštěstí v něm seděl postarší pár, který
vypadal, že si spíš jen dělá starosti. "Děti, jste v pořádku?"
Palcem jsem ukázala kamsi dozadu. "Naše auto sklouzlo ze
silnice. Můžete nás hodit do města, abych zavolala tátovi?"
Zabralo to. Po čtvrthodině nás vysadili u benzínky. Vlastně
jsem měla problém se těch lidí vůbec zbavit, protože nám
hrozně chtěli pomoct. Nakonec jsme je přesvědčili, že budeme
v pohodě, a popošli jsme pár bloků k autobusové zastávce. Jak
jsem předpokládala, v tomhle městečku cestovní ruch příliš
nekvetl. Měli tu jen tři autobusové linky: dvě do dalších
lyžařských středisek a jednu do Lowstonu v Idahu. Z Lowstonu
se pak dá dostat do dalších měst.
Tak trochu jsem doufala, že třeba zastihneme Masona
a ostatní na zastávce, protože jim autobus ještě nejel. Pak
bychom je mohli odtáhnout zpátky a nikdo by žádný extra
177
průšvih neměl. Bohužel tu po nich nebylo ani památky. Ale
příjemná paní u přepážky dobře věděla, o kom mluvíme.
Potvrdila, že ti tři si koupili jízdenky do Spokane, kam se
dostanou z Lowstonu.
"Sakra," ulevila jsem si. Paní jen pozdvihla obočí nad mým
výrazivem. Otočila jsem se k Christianovi. "Máš prachy na
autobus?"
  
Cestou jsme s Christianem moc nemluvili. Řekla jsem mu
jen, že je debil, když tak vyvádí kolem Lissy a Adriana. Než
jsme dojeli do Lowstonu, podařilo se mi ho přesvědčit, že ti dva
spolu nic neměli, což byl menší zázrak. Po cestě dál do Spokane
Christian spal, ale já usnout nedokázala. Pořád jsem si jen
omílala dokola, že je to moje vina.
Do Spokane jsme přijeli pozdě odpoledne. Vyptávali jsme
se lidí, než jsme konečně našli někoho, kdo věděl, kde je tu
obchodní centrum, které zmiňoval Dimitrij. Od autobusového
nádraží to bylo dost daleko, ale pěšky se to ujít dalo. Nohy mě
bolely z pětihodinového sezení v autobuse, takže jsem pohyb
uvítala. Slunce se sklánělo k západu, ale jelikož už bylo nízko,
nemělo na vampýry tak zhoubný vliv, a tak ani Christianovi
výšlap nevadil.
A jak se mi často stávalo, když jsem byla v klidném
rozpoložení, začalo mě to táhnout do Lissiny hlavy. Nebránila
jsem se tomu, protože jsem chtěla vědět, co se děje v našem
lyžařském středisku.
"Vím, že je chceš chránit, ale my se musíme dozvědět, kde
jsou."
Lissa seděla na posteli v našem pokoji, nad ní se tyčil
Dimitrij a moje matka. Dimitrij mluvil. Bylo zajímavé vidět ho
jejíma očima. Měla z něj respekt a bylo to něco docela jiného
než nával intenzivních pocitů, které jsem v jeho přítomnosti
prožívala já.
"Už jsem řekla, že nevím," odpověděla Lissa. "Nevím, co
se stalo."
Cítila jsem, že se o nás hrozně bojí. Na jedné straně mě
mrzelo, že se kvůli nám tak trápí, ale na druhé straně jsem byla
178
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama