VA2-Mrazivý polibek,18.kapitola 3/4

6. ledna 2013 v 3:05 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
ráda, že jsme ji do toho nezatáhli. Nemohla nic říct, když
o ničem nevěděla.
"Nechce se mi věřit, že ti neřekli, kam jdou," prohlásila
moje matka. Z jejích slov nezaznívala žádná známka citu, ale
v obličeji se jí objevily ustarané vrásky. "Vždyť přece máte…
pouto."
"To ale funguje jen jednosměrně," povzdechla si smutně
Lissa. "A vy to víte."
Dimitrij před Lissu poklekl, aby se jí mohl podívat do očí.
Vzhledem ke své výšce by to tak měl dělat s každým, komu se
chce podívat do očí. "Určitě nám nechceš nic říct? Vůbec nic?
Nikde ve městě nejsou. Pán, co prodává lístky na autobus, je
taky neviděl…, ale jsme si jistí, že právě tím způsobem museli
zmizet. Potřebujeme něco, cokoli, čeho bychom se mohli
chytit."
Pán, co prodává lístky na autobus? Další šťastná trefa. Paní,
která nám lístky prodala, už patrně odešla domů. A její kolega
nás neznal.
Lissa zaťala zuby a rozzuřila se. "Nemyslíte, že kdybych
něco věděla, tak bych vám to řekla? Copak si myslíte, že se o ně
taky nebojím? Nemám tušení, kde jsou. Dokonce ani nevím,
proč vůbec odešli…, nedává mi to smysl. A hlavně nechápu,
proč s sebou ze všech lidí tady vzali zrovna Miu." Poutem jsem
ucítila lítost a ublížení z toho, že jsme ji vynechali.
Dimitrij se s povzdechem zaklonil. Z jeho pohledu jsem
usoudila, že jí věří. A také bylo jasné, že si dělá starosti -
a nejen z profesionálního hlediska. Když jsem tak viděla, jak se
trápí - kvůli mně -, úplně mi z toho pukalo srdce.
"Rose?" Christianův hlas mě přivedl zpátky do reality. "Asi
už jsme tady."
Stáli jsme na náměstí před nákupním centrem. V rohu
hlavní budovy se nacházela kavárna, jejíž stoly stály venku na
otevřeném prostranství. Z budovy i dovnitř proudily davy lidí,
i touhle dobou všichni zběsile nakupovali.
"Tak jak je najdem?" zeptal se Christian.
Pokrčila jsem rameny. "Možná, že když se budeme chovat
jako Strigojové, probodnou nás kůlem."
Trošku se usmál. Určitě to nechtěl přiznat, ale můj vtip ho
pobavil.
179
Vešli jsme dovnitř. Jako v každém nákupním centru i tady
byly obchody známých značek a mě zcela sobecky napadlo, že
kdybychom ty zběhy našli brzy, ještě by mohlo být otevřeno.
Dvakrát jsme prošli celé centrum, a po našich kamarádech
nebylo ani stopy. Dokonce jsme nezahlédli ani nic, co by
připomínalo tunely.
"Možná jsme na špatným místě," povzdechla jsem nakonec.
"Nebo oni," napadlo Christiana. "Mohli jít někam jinam…
Počkej."
Ukázal někam a já se podívala tím směrem. Ti tři zrádci
seděli u stolu uprostřed koutku s občerstvením. Vypadali tak
zbědované a sklíčeně, že mi jich bylo skoro až líto.
"Co bych teď dal za foťák," uchechtl se Christian.
"To není sranda," odbyla jsem ho a zamířila k té skupince.
Vydechla jsem úlevou. Evidentně nenarazili na žádného
Strigoje, byli pořád naživu a mohli se vrátit, než se ocitnou
v ještě větším maléru.
Všimli si mě, až když jsem došla k nim. Eddie nadskočil.
"Rose? Co tady děláš?"
"Hráblo vám?" zaječela jsem. Několik lidí poblíž na nás
udiveně pohlédlo. "Uvědomujete si, v jakým jste průšvihu? Do
jakýho průšvihu jste zatáhli nás?"
"Jak jsi nás sakra našla?" podivil se Mason tlumeným
hlasem a úzkostlivě se rozhlížel kolem.
"Kdybyste byli zločinci na útěku, našel by vás každej,"
oznámila jsem jim. "Ženská na autobusáku věděla, kam jste si
kupovali lístky. A taky mi bylo jasný, že jste se vydali na
nesmyslnej hon Strigojů."
Mason se na mě podíval tak, že jsem hned věděla, že to
mezi námi není v pořádku. Místo něj odpověděla Mia.
"Není to nesmyslný."
"Hmm?" ozvala jsem se. "Zabili jste Strigoje? Našli jste
vůbec nějakýho?"
"Ne," přiznal Eddie.
"Fajn," shrnula jsem to. "Máte štěstí."
"Proč jsi tolik proti zabíjení Strigojů?" dotázala se Mia
zapáleně. "Copak tě právě na to netrénujou?"
"Trénujou nás na mise, který mají smysl, ne na dětský
vylomeniny, jako je tohle."
180
"To není vylomenina," vyjekla. "Zabili mi matku. A strážci
nic nedělali. Dokonce mají i špatný informace. V tunelech tu
žádní Strigojové nejsou. Nejspíš ani nikde jinde v celým
městě."
Christian se podivil. "Vy jste našli tunely?"
"Jo," odvětil Eddie. "Ale jak řekla, nejsou k ničemu."
"Měli bychom se tam podívat, než odjedeme," řekl mi
Christian. "Mohlo by to bejt hustý. A jestli se spletli, tak tam
žádný nebezpečí nehrozí."
"Ne," vyštěkla jsem. "Jedeme domů. Hned."
Mason vypadal unaveně. "Jdeme znovu prohledat město.
Ani ty nás nepřesvědčíš, abychom se vrátili, Rose."
"To sice ne, ale školní strážci vás přesvědčit můžou, když
jim zavolám a povím, že jste tady."
Klidně by se to dalo nazvat vydíráním nebo vymýšlením,
nicméně účinek byl stejný. Všichni tři se na mě podívali, jako
bych jim naráz uštědřila kopanec do břicha.
"To bys fakt udělala?" ujistil se Mason. "Takhle bys nás
zradila?"
Promnula jsem si oči a zoufale uvažovala, proč se tady
snažím fungovat jako hlas rozumu. Kde je ta holka, která utekla
ze školy? Mason měl pravdu. Změnila jsem se.
"To není o zradě. Chci vás jenom udržet naživu."
"Myslíš, že jsme bezbranní?" optala se Mia. "Myslíš, že se
necháme hned zabít?"
"Ano," odpověděla jsem. "Nebo už jsi objevila způsob, jak
využít vodu jako zbraň?"
Zčervenala a nic na to neřekla.
"Vzali jsme si stříbrný kůly," prohlásil Eddie.
Fantastické. Museli je ukrást. Úpěnlivě jsem pohlédla na
Masona.
"Masone, prosím. Odvolej to. Pojďte se vrátit."
Dlouho se na mě díval. Nakonec povzdechl. "Dobře."
Eddie i Mia na něj konsternované zírali. Mason se ale
pasoval do role velitele, takže bez něj se jim do toho moc
nechtělo. Mia vypadala, že to nese nejhůř, a já se kvůli tomu
trápila. Matku sotva stačila oplakat a hned se vrhla do téhle
bláznivé msty, aby se nějak vyrovnala se svou ztrátou. Až se
181
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama