VA2-Mrazivý polibek,19.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 3:07 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
NESNÁŠÍM, KDYŽ JSEM BEZMOCNÁ. A NERADA SE VZDÁVÁM
bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový
boj. Kdyby byl - kdyby mě porazili a já je musela poslechnout
-, tak prosím. To bych možná dokázala akceptovat. Možná. Ale
nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše
jsem nastoupila.
Jakmile jsme všichni seděli na podlaze dodávky, spoutali
nám ruce za zády umělohmotnými pásky, které do sebe zapadly
a držely stejně pevně jako kovová pouta.
Potom jsme mlčky vyjeli. Naši únosci mezi sebou občas
prohodili pár slov, ale mluvili tak tiše, že jsme jim stejně
nerozuměli. Christian a Mia u nich byli nejblíž, takže jim mohli
rozumět, ale zase nemohli komunikovat s námi ostatními. Mia
vypadala stejně vyděšeně jako na ulici. Christianův strach
rychle ustupoval hněvu, ale ani on se neodvážil něco udělat,
když u něj byli tak blízko.
Byla jsem vděčná, že se Christian umí tak dobře ovládat.
Nepochybovala jsem, že kdyby se o něco pokusil, ti chlapi by
ho rozmáčkli jako mouchu. Ani já, ani zbývající novicové jsme
nebyli zrovna v pozici, kdy bychom je mohli zastavit. To mě
přivádělo k šílenství. Můj instinkt chránit Moroje byl ve mně
tak hluboce zakořeněn, že jsem se ani nestihla bát o sebe.
Soustředila jsem se jen na Miu a Christiana. Musela jsem je
dostat z tohohle blázince.
A jak to vlastně začalo? Kdo jsou ti chlapi? To byla záhada.
Byli to lidi, ale já ani na vteřinu nevěřila, že by se náhodně
rozhodli unést skupinku dhampýrů a Morojů. Stali jsme se
jejich terčem z nějakého důvodu.
Naši únosci nám nezavázali oči ani se nesnažili kličkovat,
abychom nevěděli, kudy jedeme. To jsem nepovažovala za
zrovna dobré znamení. Mysleli, že tohle město neznáme tak
N
187
dobře, abychom je pak dokázali vystopovat? Anebo jim na tom
nezáleželo, protože věděli, že ať už nás vezou kamkoli, stejně
se odtamtud nikdy nedostaneme? Zaregistrovala jsem jen, že
jedeme z centra do okrajové části města. Spokane bylo stejně
nudné, jak jsem si ho pamatovala. Na kopcích ležel čerstvý bílý
sníh, ulice lemovaly blátivé šedé louže a trávníky pokrývala
špinavá sněhová břečka. Taky tu bylo o dost méně jehličnanů,
než na kolik jsem byla zvyklá. Ve srovnání s nimi neudržované
opadané listnaté stromy vypadaly jako kostry. Jen tomu všemu
dodávaly atmosféru blížící se zkázy.
Asi po necelé hodině jízdy dodávka odbočila k úplně
obyčejnému velkému domu. Kolem stály další identické domy,
jak už to tak na krajích měst bývá, a to mi dodávalo naději.
Možná bychom se mohli dočkat pomoci od sousedů.
Zajeli jsme do garáže, a jakmile se za námi zavřela vrata,
muži nás nahnali do domu. Uvnitř to vypadalo mnohem
zajímavěji. Byla tam starožitná pohovka a křesla s nohami ve
tvaru šelmích tlap. Ohromné mořské akvárium. Nad krbem
zkřížené meče. Jeden z těch pitomých moderních obrazů, kde je
na plátně porůznu rozmístěno jen několik čar.
Nejradši bych si pořádně prohlídla ty meče, ale tohle patro
naším cílem nebylo. Vedli nás úzkým schodištěm dolů do
sklepa, který byl stejně velký jako celé patro nad ním, až na to,
že byl rozdělen do několika chodeb a místnůstek se zavřenými
dveřmi. Bylo to jako bludiště pro krysy. Únosci nás vedli skrz
bez sebemenšího zaváhání. Strčili nás do malé místnosti
s betonovou podlahou a neomítnutými stěnami.
Nábytek sestával z několika velice nepohodlně vypadajících
židlí s příčkovými opěradly - opěradly, ke kterým nás bez
námahy připoutali. Chlapi nás usadili tak, že Mia a Christian
seděli na jedné straně místnosti, zatímco my dhampýři na druhé.
Vůdce únosců pozorně sledoval, jak jeden z jeho mužů svazuje
Eddiemu ruce novými umělohmotnými pouty.
"Hlavně tyhle musíš pořádně hlídat," řekl a kývl hlavou
směrem k nám. "Bojujou." Nejdřív se podíval na Eddieho, pak
na Masona a nakonec na mě. Poměrně dlouho jsme si vzájemně
koukali do očí a já se mračila. "Tuhle sledujte především."
Když uznal, že jsme dostatečně znehybněni, vyštěkl pár
rozkazů a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Slyšeli jsme jeho
188
těžké kroky, ještě když došel nahoru. O chvilku později už
zavládlo ticho.
Seděli jsme tam a koukali na sebe. Po několika minutách se
Mia rozbrečela a promluvila. "Co budete…"
"Drž hubu," zavrčel jeden z těch chlapů. Varovně k ní
vykročil. Zbledla a přikrčila se, ale pořád se tvářila, jako by se
chystala svůj dotaz dopovědět. Setkala jsem se s jejím
pohledem a zavrtěla hlavou. Zůstala zticha s rozšířenýma očima
a rozechvělými rty.
Není nic horšího než čekat a nevědět, co s vámi bude.
Vlastní představivost dokáže být mnohem krutější než nějaký
zločinec. Jelikož ti, co nás hlídali, s námi nemluvili,
představovala jsem si nejrůznější hrůzné scénáře. Věděli jsme,
že jsou ozbrojeni. Přistihla jsem se při úvaze, jaké to asi je,
koupit kulku. Pravděpodobně to bolí. A kam by stříleli? Do
hlavy, nebo do srdce? Rychlá smrt. Nebo někam jinam? Třeba
do břicha? To by bylo pomalé a bolestivé. Zachvěla jsem se při
pomyšlení, že bych vykrvácela. Ta myšlenka mi připomněla
masakr u Badicových. Nebo nás možná podříznou. Takoví
chlapi určitě mají kromě bouchaček i nože.
Samozřejmě jsem taky uvažovala, proč nás vůbec nechávají
naživu. Zjevně od nás něco chtěli, ale co? Po žádných
informacích se nepídili. A byli to lidi. Co by od nás mohli chtít
lidi? Od lidí jsme se obávali toho, že buď narazíme na šílené
vrahy, nebo na takové, co na nás budou chtít provádět
experimenty. Tihle ale nevypadali ani na jedno.
Tak co tedy chtějí? Proč jsme tady? Pořád dokola jsem si
představovala nejrůznější příšerné a kruté konce. Z toho, jak se
tvářili ostatní, jsem usoudila, že i jim se v hlavách odehrávají
představy rozličných mučení. V místnosti se vznášel pach potu
a strachu.
Ztratila jsem pojem o čase a ze zamyšlení mě vytrhly až
kroky, které se ozvaly na schodech. Do chodby vešel velitel
únosců. Jeho muži se okamžitě narovnali a napětí by se dalo
krájet. Bože. Došlo mi, že tohle je ono. Chvíle, na kterou jsme
tak napjatě čekali, už nastala.
"Ano, pane," slyšela jsem jejich vůdce. "Jsou tady, jak jste
chtěl."
189
Konečně. Ten, kdo stojí za naším únosem. Pocítila jsem
nával paniky. Musím uniknout.
"Pusťte nás!" zaječela jsem a zacloumala svýma
spoutanýma rukama. "Koukej nás pustit, ty jeden hajzle!"
Vtom jsem zmlkla. Jako by ze mě něco zmizelo. V krku mi
vyschlo. Srdce se mi málem zastavilo. Ten chlap se vrátil
s mužem a ženou, které jsem neznala. Každopádně jsem ale
poznala, že jsou…
… Strigojové.
Opravdoví, živí - no, svým způsobem živí - Strigojové.
Všechno mi v hlavě sepnulo dohromady. Nejenže zprávy
o Spokane byly pravdivé, ale stali jsme se svědky toho, že
Strigojové skutečně spolupracují s lidmi. Tohle všechno mění.
Ani za denního světla už není bezpečno. Nikdo z nás už není
v bezpečí. A co bylo nejhorší - došlo mi, že tohle musejí být ti
Strigojové, kteří s lidskou pomocí napadli dvě morojské rodiny.
Znovu mi na mysli vytanuly ty hrozivé vzpomínky: všude krev
a mrtvoly. Do krku mi stoupla žluč a já se pokusila nasměrovat
svoje úvahy od minulosti směrem k přítomnosti. Ne že by tahle
situace vypadala nadějněji.
Morojové mají bledou pleť, snadno zčervenají a taky se
snadno spálí. Ale tihle vampýři… měli pleť bílou jako křída, že
to skoro vypadalo, jako by si špatně nanesli make-up. Kolem
zornic měli červený kroužek, což napovídalo, co je to za stvůry.
Ta ženská mi připomínala Natálii - moji ubohou
kamarádku, kterou její otec přesvědčil, aby se stala Strigojkou.
Po chvilce mi došlo, proč mi připadá podobná Natálii, přestože
tam žádná skutečná podobnost nebyla. Tahle žena byla malá,
pravděpodobně byla člověkem, než se stala Strigojkou - a měla
hnědé vlasy, které se jí moc neleskly.
Věděla jsem to. Tahle Strigojka byla čerstvá, stejně jako
byla tenkrát Natálie. Nebylo to tak do očí bijící, dokud jsem ji
nezačala srovnávat s jejím druhem. V jejím obličeji byla pořád
trocha života. Ale tvář toho muže…, to byla tvář smrti.
Úplně postrádal jakoukoli vřelost nebo stopu po nějakých
pocitech. Tvářil se chladně a vypočítavě, v očích mu jiskřilo zlé
pobavení. Byl vysoký asi jako Dimitrij a štíhlý, což
naznačovalo, že býval Morojem, než se proměnil. Obličej mu
lemovaly černé vlasy po ramena, které kontrastovaly s jeho
190
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama