VA2-Mrazivý polibek 2/3

5. ledna 2013 v 7:02 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Montany proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít
suprovější vozidlo.
"Já vím, já vím," vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho
výraz. "Promiň, jdu pozdě."
Uvědomila jsem si, že mě teď čeká jedna z nejdůležitějších
zkoušek v životě, a najednou jsem pustila z hlavy záležitost
s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenže to by samo o sobě
nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se
nemohla stát její strážkyní.
Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vždy.
Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi
tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněžit. Pozorovala jsem
bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich
spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály.
"Kdo ještě jede?" optala jsem se.
Pokrčil rameny. "Jen ty a já."
Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já
a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo.
"Jak je to daleko?" V duchu jsem se modlila, aby nás čekala
opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli
přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky mohli
zabloudit ve vánici a přežít jen díky využití našeho tělesného
tepla.
"Pět hodin."
"Aha."
O trochu méně, než v co jsem doufala. Pět hodin je ale
stejně lepších než nic. Navíc tu byla pořád ta možnost, že se
ztratíme ve vánici.
Jízda po tmavých zasněžených silnicích je asi pro lidi
obtížná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala
jsem před sebe a snažila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila
ostrá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem vzdychala.
Raději jsem rychle začala uvažovat o svojí kvalifikační
zkoušce.
Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem
učit. Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne.
Vysoce postavení strážci navštěvovali v nižším ročníku novice
a s každým individuálně probírali, proč chce být strážcem.
Nevěděla jsem přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku
15
se ke mně doneslo jen pár drbů. Starší strážci oceňovali
především charakter a obětavost. Některým novicům pak
oznámili, že se na práci strážce nehodí.
"Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?" zeptala jsem
se Dimitrije. "Totiž je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč
jedem my za nima?"
"Ty vlastně jedeš za ním, ne za nimi." Mluvil se slabým
ruským přízvukem, což jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak
jsem si byla jistá, že anglicky mluví mnohem líp než já.
"Jedeme za ním proto, že tohle je zvláštní případ a on pro nás
dělá laskavost."
"Kdo je to?"
"Arthur Schoenberg."
Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije.
"Co?" vyjekla jsem.
Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší
zabijáky Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem
Rady strážců - skupiny lidí, kteří přiřazují strážce Morojům
a rozhodují o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit
jednu z královských rodin - Badicovy. I když už byl starý,
věděla jsem, že schopnost udeřit vražednou silou neztratil.
O jeho činech se vykládalo v učebních osnovách.
"Ne… Nemůžeme navštívit někoho jinýho?" dotázala jsem
se přiškrceně.
Všimla jsem si, že se Dimitrij snaží potlačit úsměv. "Neboj.
Když tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající
doporučení."
Art. Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších strážců.
Dimitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takže by mě to
asi nemělo překvapovat.
V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvažovala,
jestli budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky
mám dobré, ale záležitosti jako útěk ze školy a to, že se často
s někým poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru.
"Neboj," zopakoval Dimitrij. "Dobré věci v tvých
záznamech převáží nad špatnými."
Někdy mi připadalo, že mi čte myšlenky. Trochu jsem se
usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I když seděl,
bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné
16
tmavé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty
vlasy byly jako z hedvábí. To vím proto, že jsem ho po nich
hladila, když na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým
úsilím jsem se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam.
"Díky, trenére," ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla.
"Jsem tady od toho, abych pomáhal," odvětil. Promluvil
lehce a uvolněně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Většinou
byl obezřetný, ve střehu, vždy připraven na nějaký útok.
Nejspíš si myslel, že tady v hondě je v bezpečí - nebo aspoň
v takovém bezpečí, v jakém jen se mnou může být. Nebyla jsem
totiž jediná, komu činilo problémy ignorovat to milostné napětí
mezi námi.
"Víš, co by bylo fajn?" povzdechla jsem, aniž bych mu
pohlédla do očí.
"Hmm?"
"Kdybys vypnul tuhle příšernou muziku a místo toho tam
dal něco, co vzniklo až po pádu Berlínský zdi."
Dimitrij se rozesmál. "Dějepis ti jde nejhůř ze všech
předmětů, a přitom o východní Evropě víš všechno."
"No jo, musím mít materiál na svoje vtípky, soudruhu."
Stále s úsměvem přeladil rádio. Na country stanici.
"Hele, tohle jsem zrovna nemyslela," zařvala jsem.
Vypadal, že nemá daleko k tomu, aby znovu vyprskl
smíchy. "Vyber si. Buď jedna, nebo druhá."
Povzdechla jsem. "Tak to už radši ty pecky
z osmdesátejch."
Přeladil zpátky a já se založenýma rukama poslouchala
jakousi evropskou kapelu, která zpívala o tom, jak video zabilo
hvězdu z rádia. Přála jsem si, aby někdo zabil tohle rádio.
Pět hodin už se najednou nezdálo jako tak krátká doba.
Arthur a rodina, kterou chránil, žili v malém městečku
u silnice 1-90, nedaleko od Billingsu. Morojové mají rozdílné
názory na to, kde bydlet. Někteří se hádají, že nejlepší jsou pro
ně velká města, jelikož tam se vampýr ztratí v davu a noční
aktivity nepřitahují velkou pozornost. Jiní Morojové, jako třeba
tahle rodina, se rozhodli pro méně zalidněná městečka. Věřili,
že čím míň lidí si vás všímá, tím je nepravděpodobnější, že vás
někdo přistihne.
17

Přemluvila jsem Dimitrije, abychom zastavili a zašli na
jídlo do bufetu u silnice. Pak jsme nabrali benzín, a když jsme
dorazili do cíle, bylo už kolem poledne. Dům byl rozlehlý,
obložený dřevem a měl velká arkýřová okna s tónovanými skly,
která samozřejmě blokovala sluneční svit. Sídlo vypadalo nově
a draze. Něco takového jsem čekala. Kde jinde by taky mohla
bydlet královská rodina?
Vystoupila jsem z hondy. Boty se mi zabořily dobře tři
centimetry do sněhu a zaskřípaly na štěrku pod ním. Bylo tu
ticho, až na občasné záchvěvy větru. S Dimitrijem jsme se
vydali k domu po kamenité cestičce, která protínala přední
zahradu.
Viděla jsem na něm, že se zase vrátil ke svému
profesionálnímu vystupování, ale celkově měl náladu stejně
veselou jako já. Tu cestu autem jsme si celkem užili.
Na namrzlém chodníku mi ujela noha a Dimitrij ke mně
okamžitě přiskočil a zachytil mě. Na chvilku mi připadalo, že
mám déjà vu. Byl to jen záblesk, kdy jsem si vybavila naše
první setkání, při němž mě podobně zachránil před pádem. Ať
už mrzlo sebevíc, stejně jsem i přes nepromokavou bundu na
paži cítila jeho teplou ruku.
"Nestalo se ti nic?" K mému zklamání mě pustil.
"Ne," zabručela jsem a upřela rozčilený pohled na chodník
pokrytý ledem. "Copak tihle lidi v životě neslyšeli o soli?"
Myslela jsem to z legrace, ale Dimitrij se náhle zastavil.
Okamžitě jsem se taky zastavila. Tvářil se napjatě a obezřetně.
Otočil hlavu a rozhlížel se po bílých zasněžených pláních
kolem. Pak se znovu podíval na ten dům. Chtěla jsem se ho
zeptat, co se děje, ale jeho postoj mi napověděl, že bude lepší
být zticha. Skoro minutu si prohlížel budovu, díval se na ledový
chodník a pak zase zpátky na zasněženou příjezdovou cestu, na
které byly jen naše stopy.
Opatrně se přiblížil ke vstupním dveřím a já ho následovala.
Opět se zastavil, tentokrát si prohlížel dveře. Nebyly otevřené,
ale ani pořádně dovřené. Vypadalo to, jako by je někdo za
sebou zabouchl ve spěchu, takže pořádně nezaklaply. Po dalším
průzkumu jsme objevili u hrany dveří škrábance, jako by se je
někdo pokoušel vypáčit. Stačilo do nich jen lehce strčit
a otevřely se. Dimitrij lehce přejel prsty po hraně. Jeho dech se
18
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama