VA2-Mrazivý polibek,2.Kapitola(1/3)

5. ledna 2013 v 7:04 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
DIMITRIJ ZAVOLAL OPRAVDOVOU JEDNOTKU RYCHLÉHO
nasazení.
Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání
připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do
auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel
sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád
měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si
osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil.
Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si
připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat,
ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla
jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého.
Když se objevila první skupinka strážců, Dimitrij otevřel
dveře od auta a střelil po mně pohledem. "Měla bys vidět, jak se
to dělá."
Upřímně už jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic,
nicméně jsem ho následovala. Tyhle strážce jsem neznala, ale
Dimitrij ano. Vždycky mi připadalo, že zná úplně každého.
Skupinka vypadala překvapeně, že se na místě činu motá
novicka, ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal.
Chodila jsem za nimi, když prozkoumávali dům. Nikdo
z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali
skvrny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do
domu více místy než jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými
na terase.
Strážci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani
strach. Působili jako stroje. Jediná žena z té skupiny si dřepla
k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ženy
strážkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem Dimitrije,
jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti.
D
23
Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, což bylo pro strážkyně
typické.
V jejích šedých očích se objevil smutek, když si prohlížela
obličej mrtvého strážce. "Ach, Arthure," povzdechla. Stejně
jako Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit
mnohé. "Nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem něčeho
takového. Byl to můj učitel." S dalším povzdechem vstala.
Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec
neležel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Byl to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě
napadlo, jak by mi asi bylo, kdyby tady ležel zavražděný
Dimitrij. Ne. V žádném případě bych nedokázala zůstat klidná.
Běsnila bych. Ječela bych a do všeho kopala. A každého, kdo
by mi říkal, že všechno bude zase v pořádku, bych pořádně
praštila.
Naštěstí jsem nevěřila, že by někdo mohl přemoct Dimitrije.
Viděla jsem ho zabít Strigojku a ani se u toho nezapotil. On je
nepřemožitelný. Úžasný. Bůh.
To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky.
"Jak to mohli udělat?" vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest
párů očí. Čekala jsem, že mě Dimitrij zpraží pohledem za to, že
jsem tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. "Jak mohli zabít
jeho?"
Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny. "Stejně,
jako zabíjejí každého. Byl smrtelný jako my všichni."
"Jo, ale… Byl to přece Arthur Schoenberg."
"Pověz nám to ty, Rose," odtušil Dimitrij. "Dům jsi viděla.
Tak nám řekni, jak to udělali."
Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, že možná
nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvažovala jsem
o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snažila se
domyslet, jak se nemožné může stát možným.
"Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, což znamená,
že ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm Morojů…
Rodina, která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna
návštěvu, takže byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti…
a tři strážci. To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik
nepovraždili. Šest by jich to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív
24
museli jít po strážcích a překvapit je. Ta rodina asi zpanikařila,
takže se moc nebránila."
"A jak by překvapili strážce?" chtěl vědět Dimitrij.
Zaváhala jsem. Strážce nelze tak snadno překvapit. "Protože
byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by
pravděpodobně strážce musel v noci obcházet kolem domu. To
tady ale nepraktikovali."
Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak
zlomili ochranu. Jenže Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba.
Všichni jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět
projel mráz. Lidé spolupracující se Strigoji - s velkou skupinou
Strigojů.
Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál
pokračovala ve vyšetřování. Když jsme došli do koupelny,
odvrátila jsem zrak. Už jsem tu místnost viděla s Dimitrijem
a nijak jsem netoužila si ten zážitek zopakovat. Byl tam mrtvý
muž, jehož zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými
dlaždicemi. Jelikož se koupelna nacházela dál v domě, nebyla
v ní taková zima jako v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu
tedy probíhal rychleji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně,
ale nedalo by se říct, že zrovna voní.
Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho
tmavočerveného, trochu dohněda. Předtím jsem to
nezaregistrovala proto, že mou pozornost upoutávala jen ta
mrtvola. Na zrcadle bylo krví napsáno:
Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská
rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Tamara opovržlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby si
prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla
v hlavě, i když už jsme místnost opustili. Jedna královská
rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale
ti, co tu byli zavražděni, asi těžko byli poslední svého rodu.
Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak početný
klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená rodina.
Každopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů než některé
jiné královské rody.
Například Dragomirové.
Jediný, kdo z nich přežil, je Lissa.
25
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama