VA2-Mrazivý polibek,2.Kapitola(2/3)

5. ledna 2013 v 7:04 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské
rody, nemohli by udělat nic lepšího než jít po ní. Morojská krev
dodává Strigojům větší sílu, takže bych jejich touhu docela
chápala. Předpokládám, že to, že si Strigojové vzali na mušku
královské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy.
Ironií je, že Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství
Morojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji.
Celou tu dobu, co jsme se zdržovali v domě, jsem myslela
na to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek.
Jak to mohli udělat? Jak může být nějaký tvor tak zvrácený
a zlý, že něco takového provede celé rodině? Jak můžou chtít
vymazat celou pokrevní linii? Jak to může udělat někdo, kdo
byl kdysi stejný jako já a Lissa?
Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli
zbavit i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu
mě úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako
bouře, která má každou chvíli propuknout. Nejraději bych
rozcupovala každého Strigoje, který by se mi dostal do rukou.
Když jsem konečně nastoupila do auta, abychom se
s Dimitrijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi
tak, až bylo s podivem, že se z nich nevysypalo sklo.
S údivem na mě pohlédl. "Co se děje?"
"To myslíš vážně?" obořila jsem se na něj. "Jak se na to
vůbec můžeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to."
"Ano," připustil. "Ale nevybíjím si zlost na autě."
Zapnula jsem si pás a zamračila se. "Nenávidím je. Všechny
je nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na
cucky!"
Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem
zadíval, ale bylo znát, že ho ten můj výbuch udivil.
"Tomu vážně věříš?" otázal se. "Vidělas, co tam Strigojové
napáchali, a myslíš, že by sis vedla líp než Art Schoenberg?
Vzpomeň si, co dokázala Natálie."
Zaváhala jsem. Když se Lissina sestřenka Natálie stala
Strigojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí
objevil Dimitrij a zabil ji. I když to byla čerstvá Strigojka -
slabá a nezkušená -, doslova mě odhodila přes celou místnost.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si
připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokážou.
26
Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to
skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná strážkyně,
ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna
sedmnáctiletá holka by se těžko mohla postavit šesti Strigojům.
Otevřela jsem oči. "Promiň," řekla jsem, když jsem se
konečně zase začala ovládat. Vztek už pomalu přecházel.
Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu
a často jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus.
"To nic," odvětil Dimitrij. Natáhl se a položil ruku na moji.
Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. "Byl to dlouhý
den, pro nás všechny."
Když jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého
Vladimíra, všichni už o tom masakru věděli. Vampýří školní
den právě končil a já víc než čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely
mi oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal,
abych šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě
vypadal bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem
pochybovala o tom, že vůbec někdy spí. Zamířil k ostatním
strážcům, kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, že si
půjdu hned lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu,
zahnula jsem ke knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi
napovídalo, že se nachází právě tam.
Když jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím
nádvoří, na jehož jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní
budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval
sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi
připomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových.
Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká,
postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého
historického filmu než jako součást školy. Uvnitř panovalo
ovzduší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi
a starodávné obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími
světly. Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře
školy nedominovaly.
Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny
a okamžitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly
zeměpisné knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla
Lissu. Seděla na zemi a opírala se o polici s knihami.
27
"Ahoj," pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla
rozloženou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů
světlých vlasů. Její přítel Christian ležel na zemi u ní s hlavou
opřenou o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím.
Vzhledem k tomu, že jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle
kývnutí od něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestože se
Lissa usmívala, cítila jsem z ní napětí a strach.
"Slyšelas o tom?" optala jsem se a usedla s překříženýma
nohama na zem.
Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesílily.
Byla jsem ráda, že díky našemu poutu ji můžu líp chránit, ale
svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat.
"To je hrůza," prohlásila a zachvěla se. Christian se
nadzvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho
stisk opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, že pokaždé,
když jsem byla s nimi, měla jsem dojem, že si po těch
sladkostech musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, což
ale určitě způsobily ty zvěsti o masakru. "Povídali… Povídali,
že tam bylo šest nebo sedm Strigojů. A že jim lidi pomohli
prolomit ochranu."
Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují
rychle. Náhle jsem si připadala tak slabá. "To je fakt."
"Vážně?" zeptal se Christian. "Myslel jsem, že jsou to jen
kecy paranoidních cvoků."
"Ne…" Vtom mi došlo, že nikdo neví, kde jsem dneska
byla. "Byla… byla jsem tam."
Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok.
Dokonce i Christian se tvářil vážně. Kdyby to všechno nebylo
tak strašlivé, měla bych radost, že se mi ho podařilo vykolejit.
"Děláš si srandu," vypravil ze sebe nejistě.
"Myslela jsem, žes jela na kvalifikaci…" Lissu zradil hlas.
"Taky že ano," řekla jsem. "Jenže jsme se ocitli ve špatnou
dobu na špatným místě. Bydlel tam strážce, kterej mě měl
přezkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a…"
Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta
krev a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně.
"Rose, jsi v pořádku?" dotázala se jemně.
28
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama