VA2-Mrazivý polibek,20.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 3:10 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
POTŘEBOVALI JSME NĚJAKÝ PLÁN NA ÚTĚK A POTŘEBOVALI
jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme
nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné -
mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký
blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo
kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit.
Jenže nic z toho se nestalo. Ani po skoro čtyřiadvaceti
hodinách se naše situace nezměnila. Pořád jsme byli vězni,
pořád spoutaní. Naši věznitelé byli stále ve střehu, skoro jako
skupinka strážců. Skoro.
Nejblíž jsme se dostali ke svobodě cestou na záchod.
I u toho nás přísně hlídali, což bylo ukrutně ponižující. Nedali
nám žádné jídlo ani vodu. Bylo to sice drsné, ale dhampýři
jakožto směska člověka a vampýra něco vydrží. Dokázala jsem
to nepohodlí přetrpět, i když jsem se celkem rychle dopracovala
do stavu, kdy bych vraždila pro cheeseburger a pořádně mastné
hranolky.
Mia a Christian… to měli o něco těžší. Morojové dokážou
přežít týdny bez jídla a vody, pokud ovšem dostávají krev. Bez
krve vydrží jen pár dní a pak zeslábnou a začne jim být zle.
Takhle to bylo i s Lissou, když jsme žily mimo Akademii a já jí
nemohla dávat krev každý den.
Když vezmete Morojům jídlo, krev a vodu, moc toho
nevydrží. Já měla prostě jenom hlad, ale Mia a Christian hlady
přímo umírali. V obličejích už byli vyzáblí a oči se jim leskly
jako při horečce. Izajáš to svými občasnými návštěvami jen
zhoršoval. Pokaždé přišel dolů a tím svým znervózňujícím
způsobem se s námi bavil. Než potom odešel, zase se napil
z Eddieho. Při třetí návštěvě jsem zaregistrovala, že Mia
a Christian u toho prakticky slintají. Eddie byl vyhladovělý
197
a dost mimo z těch endorfinů, takže si nejspíš ani
neuvědomoval, kde jsme.
V těch podmínkách jsem nedokázala normálně usnout, ale
druhý den mi čas od času začala padat hlava. Jednou se mi
dokonce něco zdálo, což mě překvapilo; bylo mi divné, že jsem
v těch otřesných podmínkách tak hluboce usnula.
V tom snu - a dobře jsem si uvědomovala, že je to sen -
jsem stála na pláži. Chvilku mi trvalo, než jsem tu pláž poznala.
Nacházela se na pobřeží v Oregonu - byla písčitá a vyhřátá, do
dáli se táhl Tichý oceán. Když jsme s Lissou žily v Portlandu,
jednou jsme se tam vypravily. Byl nádherný den, ale Lisse
dělalo problémy pobývat na tak ostrém slunečním světle. Tím
pádem náš pobyt na pláži netrval dlouho. Mrzelo mě to a přála
jsem si, abych tam mohla zůstat déle a pořádně si to tam užít.
Teď jsem měla světla a tepla, kolik jsem jen chtěla.
"Malá dhampýrko," ozvalo se za mnou. "Už je čas."
S údivem jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Byl
oblečen v odstínech khaki, měl na sobě plandavou košili - to
byl pro něj dost neobvyklý styl - a neměl boty. Vítr mu cuchal
hnědé vlasy. Ruce měl zabořené v kapsách, když si mě
prohlížel se svým typickým úšklebkem.
"Pořád máš svou ochranu," dodal.
Zamračila jsem se a pomyslela si, že mi tak zírá na prsa.
Pak jsem si ale uvědomila, že se mi dívá na břicho. Měla jsem
na sobě džíny a vršek od plavek a z pupíku mi opět visel
přívěsek s okem. Čotky jsem měla kolem zápěstí.
"A ty jsi zase na slunci," řekla jsem. "Takže to je nejspíš
tvůj sen."
"Je to náš sen."
Zavrtěla jsem prsty u nohou v písku. "Jak můžou mít dva
lidi společný sen?"
"Lidi mají společné sny neustále, Rose."
Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. "Musím vědět, cos
myslel tím, když jsi mi řekl, že mám kolem sebe temnotu. Co to
znamená?"
"Upřímně, nevím. Každý má kolem sebe světlo, až na tebe.
Ty máš stíny. Vzala sis je od Lissy."
Byla jsem čím dál zmatenější. "Nechápu."
198
"Teď ti to nemůžu vysvětlit," pověděl mi. "Proto tady
nejsem."
"Ty jsi tady z nějakýho důvodu?" dotázala jsem se
a pohledem bloudila v modrošedých vodách. Bylo to
hypnotizující. "Ty tady nejsi… jenom tak?"
Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a přiměl mě podívat se
na něj. Už se netvářil pobaveně. Byl smrtelně vážný. "Kde jsi?"
"Tady," odpověděla jsem zmateně. "Stejně jako ty."
Adrian zavrtěl hlavou. "Ne, na to se neptám. Ve skutečném
světě. Kde jsi?"
Skutečný svět? Pláž kolem nás pojednou vypadala
rozmazaně, jako nějaký zrychlený film. Po chvilce se všechno
zase uklidnilo. Potrápila jsem svůj mozek. Skutečný svět.
Přicházely ke mně jednotlivé obrazy. Židle. Stráže. Pouta.
"Ve sklepě…" vypravila jsem ze sebe pomalu. Krásu toho
okamžiku najednou narušilo to, že jsem si na všechno jasně
vzpomněla. "Pane Bože, Adriane. Musíš pomoct Mie
a Christianovi. Já nemůžu…"
Adrian mi stiskl ruku víc. "Kde?" To slovo se ozvalo znovu
a tentokrát už neznělo tak soustředěně. Zanadával. "Rose, kde
jsi?"
Svět se začal rozmělňovat. I Adrian se začal rozmělňovat.
"Ve sklepě. V domě. Ve…"
Byl pryč. Probudila jsem se. Zvuk otevírajících se dveří mě
okamžitě vrátil zpátky do reality.
Dovnitř vplul Izajáš s Elenou v závěsu. Musela jsem se
ovládat, abych se při pohledu na ni nezašklebila. On byl
arogantní a zlý, ale musel takový být, protože byl vůdce. Měl
sílu a moc a byl krutý. Ale Elena? Ta byla služka. Vyhrožovala
nám a trousila sarkastické poznámky, ale nebyla ničím víc než
jeho poskokem.
"Dobrý den, děti," pozdravil. "Jak se dneska máte?"
Odpovědí mu byly jen naše neústupné výrazy.
S rukama za zády přešel k Mie a Christianovi. "Žádné
změny od mé poslední návštěvy? Dáváte si pořádně načas
a Elenu už to rozčiluje. Je velice hladová, jak vidíte, ale asi ne
tak hladová jako vy dva."
Christian přimhouřil oči. "Táhni do hajzlu," procedil skrz
zuby.
199
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama