VA2-Mrazivý polibek,20.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 3:11 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Elena zavrčela a vymrštila se vpřed. "Neopovažuj se…"
Izajáš jen mávl rukou. "Nech ho. Znamená to pouze, že si
počkáme o chvíli déle. Ale musím uznat, že to čekání je velmi
zábavné."
Elena ostře pohlédla na Christiana.
"Upřímně," pronesl Izajáš, který jej také sledoval. "Nemůžu
se rozhodnout, co by se mi líbilo víc: zabít vás, nebo vás přidat
k nám. Obě možnosti skýtají pobavení svého druhu."
"Neunavuje tě už to tvoje věčný žvanění?" zeptal se
Christian.
Izajáš se nad tím zamyslel. "Ne. Ani ne. A tohle mě taky
neunavuje."
Otočil se a došel k Eddiemu. Chudák Eddie už ani
nedokázal sedět rovně po té několikanásobné ztrátě krve. A co
bylo horší, Izajáš už ani nemusel používat nátlak. Eddieho
obličej se rozzářil v připitomělém úsměvu, jak se nemohl
dočkat dalšího kousnutí. Byl zfetovaný jako dárce.
Vřel ve mně vztek a odpor.
"Sakra!" zařvala jsem. "Nech ho!"
Izajáš se po mně ohlédl. "Buď ticho, děvče. Nepřipadáš mi
ani zdaleka tak zábavná jako tady pan Ozera."
"Jo?" zavrčela jsem. "Když ti tak lezu na nervy, tak použij
mě, aby sis přišel na svý. Kousni radši mě. Ukaž mi, kam
patřím, a taky mi předveď, jakej jsi tvrďák."
"Ne!" vykřikl Mason. "Použij mě."
Izajáš obrátil oči v sloup. "Dobrý Bože. Jaká šlechetná
kořist. Jste jako tři mušketýři, že ano?"
Poodešel od Eddieho a jedním prstem zdvihl Masonovi
hlavu. "Ale ty," řekl Izajáš, "tys to nemyslel vážně. Ty ses
nabídl jen kvůli ." Pustil Masona a stoupl si přede mě. Shlížel
na mě těma svýma černočernýma očima. "A ty… Zprvu jsem ti
taky moc nevěřil, ale teď?" Klekl si, takže se ocitl v mojí
úrovni. Odmítala jsem uhnout pohledem, přestože jsem si
uvědomovala, že mi hrozí nátlak. "Řekl bych, že to myslíš
opravdu vážně. A nejsou za tím jen ušlechtilé úmysly. Ty to
zkrátka chceš. Vážně už z tebe dřív pili." Jeho hlas byl
magický. Hypnotický. Nepoužíval přímo nátlak, ale rozhodně
ho obklopovalo jakési nepřirozené charizma. Jako Lissu
200
a Adriana. Visela jsem mu na rtech. "Nejspíš mnohokrát,"
dodal.
Naklonil se ke mně, až jsem na krku ucítila jeho horký
dech. Jakoby z dálky jsem slyšela Masona něco křičet, ale
jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, jak se Izajášovy zuby
blíží k mé kůži. Během posledních pár měsíců jsem byla
kousnutá jen jednou, když to Lissa nutně potřebovala. Předtím
mě kousala minimálně dvakrát týdně po dva roky. Až nedávno
mi začalo docházet, jak moc závislá jsem na tom byla. Na světě
neexistuje nic - nic -, co by se podobalo kousnutí Moroje. Je to,
jako když vás zaplaví neskonalé blaho. Strigojí kousnutí je
samozřejmě ještě mocnější…
Polkla jsem. Náhle jsem si začala uvědomovat svůj těžký
dech a rychle tlukoucí srdce. Izajáš se zasmál hlubokým
smíchem.
"Ano. Jsi na nejlepší cestě stát se krvavou děvkou. To máš
ale smůlu, protože já ti nedám to, co chceš."
Vycouval a já se na židli předklonila. Bez dalšího zdržování
přistoupil k Eddiemu a pil. Nemohla jsem se na to dívat, ale
tentokrát kvůli své závisti, a ne kvůli znechucení. Hořela ve
mně touha. Prahla jsem po tom kousnutí, toužila jsem po něm
každou částečkou svého těla.
Když Izajáš skončil, vydal se ke dveřím, ale pak se zastavil.
Promluvil k Mie a Christianovi. "Nemeškejte," varoval je.
"Zvažte svou možnost zachránit se." Pohodil hlavou směrem ke
mně. "Tady dokonce máte oběť, která se hlásí dobrovolně."
Odešel. Christian se mi přes celou místnost zadíval do očí.
V obličeji vypadal ještě vyzábleji než před několika hodinami.
V jeho očích se zračil hlad. Uvědomovala jsem si, že toužím po
tom jeho hlad nasytit. Bože. Byli jsme v pasti. Christian si to
patrně uvědomil také. Zvlnil rty do hořkého úsměvu.
"Nikdy jsi nevypadala tak dobře, Rose," řekl, než ho hlídač
okřikl, aby byl zticha.
Během dne jsem si párkrát zdřímla, ale Adrian už se do
mých snů nevrátil. Zatímco jsem balancovala na hraně vědomí,
přihodila se mi dobře známá věc: vklouzla jsem Lisse do hlavy.
Po těch dvou příšerných dnech mi v její mysli bylo, jako bych
se vrátila domů.
201
Nacházela se v jednom ze sálů na ubytovně, který byl
ovšem prázdný. Seděla na zemi u zdi. Byla nervózní. Čekala na
něco - nebo spíš na někoho. Po několika minutách vešel dovnitř
Adrian.
"Ahoj, sestřenko," pozdravil ji tím svým způsobem. Usedl
vedle ní a kolena si skrčil pod bradu. Evidentně se nestaral o to,
aby si nezničil svoje drahé kalhoty. "Promiň, že jdu pozdě."
"To nic," odpověděla.
"Nevědělas, že jsem tady. To až když jsi mě uviděla, že?"
Zklamaně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si ještě zmateněji.
"A když tu se mnou sedíš…, vážně sis ničeho nevšimla?"
"Ne."
Pokrčil rameny. "Doufám, že to přijde brzy."
"Jak to vnímáš?" zeptala se a bylo znát, že celá hoří
zvědavostí.
"Víš, co je to aura?"
"Něco jako… světelný obal kolem lidí, ne? Něco z New
Age?"
"Tak nějak. Každý má kolem sebe spirituální energii, která
z něj vyzařuje. Teda skoro každý." Jeho zaváhání mě přimělo
k úvahám, jestli tím mínil mě a to, že jsem údajně obklopená
temnotou. "Z barvy a tvaru se toho můžeš o člověku dozvědět
spoustu…, teda když někdo aury opravdu vidí."
"Ale ty je vidíš," připomněla mu. "Poznáš z mojí aury, že
používám éter?"
"Ta tvoje je převážně zlatá. Jako moje. Může se zabarvit
i do jiných barev, to záleží na momentální situaci, ale zlatá
u tebe bude vždycky převládat."
"Kolik znáš lidí, jako jsme my?"
"Moc ne. Potkávám je jen občas. Většinou si to nechávají
pro sebe. Ty jsi vlastně první, s kým se o tom bavím. Ani jsem
nevěděl, že se tomu říká éter. Kéž bych o tom věděl, když jsem
neměl žádnou specializaci. Myslel jsem, že jsem nějaká zrůda."
Lissa zvedla ruku a pozorovala ji. Snažila se uvidět záři,
která ji obklopuje. Nic. S povzdechem nechala ruku zase
klesnout.
A vtom mi to došlo.
Adrian taky využívá éter. Proto byl na Lissu tak zvědavý,
proto s ní chtěl mluvit a pořád se vyptával na naše pouto a na
202
její specializaci. Taky to vysvětlovalo spoustu dalších věcí -
třeba to jeho charizma. Ani já mu nedokázala uniknout, když
jsem byla v jeho blízkosti. Ten den, kdy jsme s Lissou byly
v jeho pokoji, použil nátlak - takhle přinutil Dimitrije, aby mu
to jen tak prošlo.
"Takže tě konečně pustili?" ujistil se Adrian.
"Jo. Konečně se usnesli, že vážně nic nevím."
"Dobře," zhodnotil to. Zamračil se a já si uvědomila, že
tentokrát je pro změnu střízlivý. "A určitě nic nevíš?"
"Už jsem ti to říkala. Nedokážu udělat, aby pouto fungovalo
opačným směrem."
"Hmm. Ale musíš to dokázat."
Lissa vypěnila. "Myslíš, že něco tajím? Kdybych ji uměla
najít, tak ji najdu!"
"Já vím, ale když to pouto máte, znamená to, že je mezi
vámi silné spojení. Využij ho k tomu, abys k ní promluvila ve
snech. Zkoušel jsem to, ale nevydržím to tak dlouho, abych…"
"Cos to řekl?" vyjekla Lissa. "Promluvit k ní ve snech?"
Zatvářil se zmateně. "Jasně. Copak to neumíš?"
"Ne! Děláš si srandu? Jak je to vůbec možný?"
Moje sny…
Vybavila jsem si, že Lissa jednou vykládala
o nevysvětlitelném jevu, který se občas Morojům přihodí. Moc
éteru může sahat za uzdravování a člověk pak může dělat věci,
o nichž se zatím nic moc neví. Napadlo mě, že Adrianova
přítomnost v mých snech asi žádná náhoda nebyla. Dokázal se
mi dostat do hlavy, dost možná podobným způsobem, jako jsem
se já ocitala v Lissině mysli. To pomyšlení mě zneklidňovalo.
A pro Lisu to bylo skoro nepochopitelné.
Prohrábl si rukou vlasy, zaklonil hlavu a zadíval se na
křišťálový lustr nad sebou. "Fajn. Takže nevidíš aury
a nemluvíš s lidmi ve snech. Co teda umíš?"
"Já… umím léčit lidi. Zvířata. Rostliny taky. Umím vrátit
do života to, co už umřelo."
"Vážně?" Zdálo se, že to na něj udělalo dojem. "Dobře.
Připisuju ti to k dobru. Co dál?"
"No…, umím používat nátlak."
"To umíme všichni."
203
"Ne, já to dělám doopravdy. Není to tak těžký. Dokážu
přimět lidi, aby udělali, co chci - dokonce i špatný věci."
"To já taky." Oči se mu rozzářily. "Uvažuju, co by se asi
stalo, kdybys to vyzkoušela na mně."
Zaváhala a bezmyšlenkovitě přejela rukou po vzorkovaném
rudém koberci. "Ale… já nemůžu."
"Vždyť jsi právě řekla, že bys mohla."
"Můžu - ale ne teď. Beru léky… na depky a další věci.
Úplně mě to odřízlo od magie."
Rozhodil rukama do vzduchu. "Tak jak tě potom můžu
naučit lézt lidem do snů? Jak jinak najdeme Rose?"
"Koukni," zavrčela vztekle. "Nechci ty prášky brát. Ale
když je neberu…, dělám fakt šílený věci. Nebezpečný věci. To
s tebou udělá éter."
"Já neberu nic a jsem v pohodě," namítl.
Došlo mi, že v pohodě rozhodně není. Lissa si to taky
uvědomovala.
"Když přišel Dimitrij k tobě do pokoje, choval ses fakt
divně," připomněla mu. "Začal jsi něco blábolit a nedávalo to
smysl."
"Jo tohle? Aha… Občas se mi to stává. Ale není to nijak
často. Tak sotva jednou za měsíc." Znělo to upřímně.
Lissa na něj koukala a znovu o tom uvažovala. Co když to
Adrian zvládá? Co když dokáže využívat éter bez prášků a bez
zničujících vedlejších účinků? To bylo právě to, v co doufala.
Navíc si ani nebyla jistá, jestli ty léky pořád ještě fungují…
Usmál se, jelikož mu bylo jasné, o čem přemýšlí.
"Tak co ty na to, sestřenko?" zeptal se. Nemusel použít
nátlak. Jeho nabídka byla lákavá sama o sobě. "Můžu tě naučit
všechno, co umím, když budeš schopná používat magii. Chvíli
potrvá, než se ti ty léky vyloučí z těla, ale potom…"
204
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama