VA2-Mrazivý polibek,21.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 3:12 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
TAK O TOHLE JSEM ANI V NEJMENŠÍM NESTÁLA. S ČÍMKOLI
jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil
facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen
tohle ne - aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem
chtěla zabránit.
Pomalu jsem se vymanila z její hlavy a vrátila se do své
vlastní žalostné situace. Chtěla jsem se dovědět, jak se to
s Lissou a Adrianem vyvíjí dál, ale teď by ničemu neprospělo,
kdybych je sledovala. Dobře. Teď už opravdu potřebuju plán.
Potřebuju něco udělat. Dostat nás odtud. Jenže když jsem se
rozhlížela kolem sebe, žádná zázračná možnost úniku se
nenabízela. Následujících několik hodin jsem strávila
uvažováním a spekulováním.
Dnes nás hlídali tři chlapi. Tvářili se trochu znuděně, ale ne
natolik, aby jim bylo všechno jedno. Eddie vypadal, že je
v bezvědomí, a Mason nepřítomně zíral na podlahu. Na druhé
straně místnosti Christian nekoukal na nic konkrétního a Mia
vypadala, že spí. V krku jsem měla tak sucho, že mě v něm
bolelo, ale přesto jsem se málem zasmála, když jsem si
vzpomněla, jak jsem jí říkala, že vodní magie je k ničemu.
V boji se to sice moc nehodí, ale teď bych dala cokoli za to,
kdyby vykouzlila nějakou…
Magie.
Proč mě to nenapadlo už dřív? Nejsme bezmocní. Aspoň ne
tak úplně.
Pomalu se mi v mysli rozvíjel plán - pravděpodobně dost
šílený, ale žádnou lepší možnost nemáme. Srdce se mi už
předem bláznivě rozbušilo. Radši jsem rychle nahodila klidný
výraz, aby si naši hlídači nevšimli, že se náhle tvářím nadšeně.
Christian se na mě díval přes celou místnost. Zaznamenal ten
můj vteřinový nadšený výraz a bylo mu jasné, že jsem na něco
205
přišla. Zvědavě mě pozoroval, stejně jako já připraven okamžitě
se vrhnout do akce.
Bože. Jak tohle zvládneme? Potřebovala jsem, aby mi
pomohl, ale neměla jsem možnost mu sdělit, co mám v plánu.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi vůbec dokáže pomoct
- byl dost zesláblý.
Zadívala jsem se mu do očí a pohledem se mu snažila sdělit,
že se něco bude dít. Tvářil se sice nechápavě, ale v jeho očích
jsem viděla odhodlání. Poté, co jsem se přesvědčila, že žádný
z hlídačů se nedívá přímo na mě, trošku jsem se nadzvedla
a nepatrně zatáhla za svoje pouta. Otočila jsem hlavu dozadu,
jak to jen šlo, a pak se znovu podívala na Christiana. Zamračil
se a já svoje gesto zopakovala.
"Hej!" hlasitě jsem zařvala. Mia i Mason sebou trhli
leknutím. "To nás, chlapi, vážně necháte vyhladovět?
Nemůžeme dostat aspoň vodu?"
"Drž hubu," odvětil jeden ze strážných. To byla ostatně
standardní odpověď, kdykoli někdo z nás něco řekl.
"No tak." Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpodlézavěji.
"Aspoň loka něčeho. Pálí mě v krku. Mám ho v jednom ohni."
Při posledních slovech jsem střelila pohledem po Christianovi
a pak jsem se zase zadívala na hlídače.
Podle mého očekávání se zvedl ze židle a sklonil se nade
mnou. "Nenuť mě to opakovat," zavrčel. Netušila jsem, jestli by
opravdu udělal něco násilného, a nijak jsem netoužila ho k tomu
popichovat. Svého už jsem dosáhla. Pokud Christian mou
narážku pochopil, nic víc už jsem stejně udělat nemusela.
Nahodila jsem vyděšený výraz a mlčela.
Strážný se vrátil na svoje místo a po chvíli ze mě spustil
zrak. Znovu jsem se podívala na Christiana a škubla svými
pouty. No tak, no tak, v duchu jsem ho povzbuzovala. Dej si to
dohromady, Christiane.
Náhle mu vyjelo obočí a on na mě v naprostém údivu
vyvalil oči. Výborně. Zjevně na něco přišel. Jenom jsem
doufala, že na totéž, co já. Tázavě na mě pohlédl, jako by se
chtěl ujistit, jestli to opravdu myslím vážně. Přikývla jsem. Na
okamžik se zamračil a pak se zhluboka nadechl.
"Dobře," prohlásil. Všichni znovu nadskočili.
206
"Drž hubu," odpověděl automaticky jeden z hlídačů. Znělo
to unaveně.
"Ne," řekl Christian. "Jsem připraven. Připraven k pití."
Všichni včetně mě na několik úderů srdce strnuli. Tohle
jsem zrovna neměla na mysli.
Velitel stráží vstal. "Nezkoušej s náma vyjebat."
"To ne," odpověděl Christian. Měl zoufalý, horečnatý
pohled, který asi moc předstírat nemusel. "Už jsem z toho
unavenej. Chci odtud vypadnout a nechci umřít. Budu pít -
a chci ji." Kývl hlavou ke mně. Mia zděšeně vyjekla. Mason
zařval na Christiana něco, za co by ho ve škole vyloučili.
Tohle jsem rozhodně neměla v plánu.
Ostatní dva hlídači se tázavě podívali na svého velitele.
"Máme dojít pro Izajáše?" zeptal se jeden z nich.
"Myslím, že tu není," odvětil velitel. Několik vteřin si
Christiana prohlížel a pak dospěl k rozhodnutí. "A nechci ho
otravovat pro případ, že by to byl nějakej fór. Pusťte ho
a uvidíme."
Jeden z těch chlapů vytáhl ostré kombinačky. Přešel za
Christiana a sehnul se. Zaslechla jsem prasknutí, jak plastová
pouta povolila. Hlídač chytil Christiana za paži a vláčel ho ke
mně.
"Christiane," vykřikl Mason rozzuřeným hlasem. Zápasil se
svými pouty, až se jeho židle třásla. "Zbláznil ses? Nedělej to!"
"Lidi, vy musíte umřít, ale já ne," vyštěkl Christian
a pohodil hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí. "Jinak se
z toho nevykroutím."
Nevěděla jsem, co se vlastně děje, ale jedním jsem si byla
jistá. Kdybych skutečně měla umřít, určitě bych měla dávat
najevo mnohem víc pocitů. Dva hlídači si stoupli
k Christianovi, každý z jedné strany, a bedlivě ho pozorovali,
když se ke mně skláněl.
"Christiane," zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, jak
snadné je znít vyděšeně. "Nedělej to."
Usmál se tím svým hořkým úsměvem, který tak mistrně
ovládal. "My dva jsme se nikdy neměli moc v lásce, Rose.
Pokud musím někoho zabít, pak to klidně můžeš být ty." Jeho
slova byla ledová, výstižná. Uvěřitelná. "A navíc myslím, žes to
chtěla."
207
"Tohle ne. Prosím tě, ne…"
Jeden z chlapů Christiana postrčil. "Buď s ní už skoncuj,
nebo se vrať zase na místo."
Christian s úsměvem pokrčil rameny. "Promiň, Rose. Tak
jako tak stejně umřeš. Proč teda neumřít pro dobrou věc?"
Sklonil obličej až k mému hrdlu. "Nejspíš to bude bolet," dodal.
O tom jsem pochybovala. Pokud se opravdu chystá to
udělat… Přece to ale neudělá, že ne? Nervózně jsem si
poposedla. Když už nic jiného, tak pokud z vás někdo vysaje
všechnu krev, dostane se vám při tom do těla tolik endorfinů, že
bolest ani nevnímáte. Je to jako usínání. Tohle byla samozřejmě
jen moje spekulace. Lidé, kteří zemřeli na upíří kousnutí, se
nevrátili zpátky, aby své zážitky popsali.
Christian se mazlil s mým krkem, obličej si částečně
schoval pod moje vlasy. Rty se mi otíral o kůži stejně něžně,
jako když se líbal s Lissou. O chviličku později jsem na kůži
ucítila ostré hroty jeho špičáků.
A pak jsem ucítila bolest. Opravdovou bolest.
Ale nevycházela z kousnutí. Jenom mi tiskl zuby ke kůži,
ale nezabořil je. Jazykem mi kroužil po krku, ale nebyla tam
žádná krev, kterou by mohl vysát. Připadalo mi to spíš jako
nějaký dost divný a ujetý polibek.
Ta bolest vycházela z mých zápěstí. Pálilo to. Christian
použil magii, aby mi roztavil umělohmotná pouta, jak jsem to
po něm chtěla. Pochopil moje sdělení. Plast se rozehříval čím
dál víc, zatímco Christian předstíral, že ze mě pije. Kdyby se
někdo podíval pozorněji, odhalil by, že to dělá jenom jako, ale
naštěstí měl Christian obličej schovaný v mých vlasech, takže
ho stráže pořádně neviděly.
Věděla jsem, že plast je těžké roztavit, ale až teď mi došlo,
jak moc je to těžké. Vyžadovalo to vysokou teplotu, která
poškodí bezprostřední okolí. Bylo to jako máčet si ruce ve
žhavé lávě. Plastová pouta se mi vpalovala do kůže. Zavrtěla
jsem se a doufala, že si tak aspoň trošku ulevím od bolesti,
jenže nezabralo to. Když jsem se ale pohnula, zaznamenala
jsem, že pouta jsou o něco volnější. Hmota měkla. Výborně. To
bylo něco. Teď to musím vydržet ještě chvilku. Zoufale jsem se
snažila soustředit na Christianovo předstírané pití a nějak se
rozptýlit. Fungovalo to asi pět vteřin. Protože mě nekousal
208
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama