VA2-Mrazivý polibek,21.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 3:13 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
doopravdy, neměla jsem v krvi endorfiny, které by zablokovaly
tu příšernou vzrůstající bolest. Zakňourala jsem, nejspíš proto,
aby byl můj výkon přesvědčivější.
"Nemůžu tomu uvěřit," zabrblal jeden hlídač. "On to vážně
dělá." Za nimi jsem slyšela Miin pláč.
Pálení bylo čím dál nesnesitelnější. Nikdy v životě jsem
nezažila takovou bolest, a to už mám něco za sebou. Začalo
hrozit, že bolestí omdlím.
"Hele," ozval se najednou strážný. "Co je to za smrad?"
Byl to pach tavícího se plastu. Nebo možná mého spáleného
masa. Na tom už ale nezáleželo, protože jakmile jsem pohnula
rukama tentokrát, lepkavá roztavená pouta povolila.
Měla jsem deset vteřin momentu překvapení a taky jsem je
využila. Vymrštila jsem se ze židle, při čemž jsem Christiana
odstrčila dozadu. Jeho prázdné místo teď hlídali dva chlapi,
z nichž jeden pořád třímal v ruce kombinačky. Jediným
pohybem jsem mu je vyrvala z ruky a vrazila do tváře. Bublavě
zařval, ale já nečekala, abych sledovala, co se s ním děje. Můj
moment překvapení se rychle chýlil ke konci, takže jsem
nemohla marnit čas. Jakmile jsem pustila kombinačky, praštila
jsem toho druhého chlapa. Moje kopance bývaly obvykle
silnější než rány rukou - zasáhla jsem ho natolik tvrdě, že ho to
překvapilo a zapotácel se.
To už se rozhýbal k akci i velitel stráží. Přesně jak jsem se
obávala, měl pistoli a neváhal ji použít. "Ani hnout!" zařval
a zamířil na mě.
Strnula jsem. Ten, kterého jsem praštila, ke mně přišel
a popadl mě za paži. Ten druhý se pořád válel na zemi a kvílel.
Velitel na mě nepřestával mířit. Začal cosi povídat, ale
najednou zařval. Zbraň se oranžově rozzářila a vypadla mu
z ruky. V místech, kde ji držel, měl úplně spálenou kůži. Došlo
mi, že Christian rozpálil kov. Jo. Tuhle magii jsme měli použít
hned na začátku. Jestli se z tohohle dostaneme, budu vášnivou
zastánkyní Tašina nápadu. Morojové mají v sobě tak hluboko
zakořeněn antimagický postoj, že nás dosud vůbec nenapadlo
použít magii jako zbraň. Bylo to hloupé.
Otočila jsem se k chlapovi, který mě držel. Asi nečekal, že
holka jako já bude tak bojovat, a navíc byl zděšený z toho, co se
přihodilo jeho druhovi a co se stalo s bouchačkou. Odstoupila
209
jsem od něj natolik, abych ho mohla pořádně kopnout do
břicha. Ten kopanec by mi ve škole vysloužil jedničku.
Zachroptěl a odletěl až ke zdi, kde se svezl k zemi. Ve vteřině
jsem byla u něj. Popadla jsem ho za vlasy a udeřila mu hlavou
o zem tak tvrdě, že ztratil vědomí, ale nezabila jsem ho.
Ihned jsem zase vyskočila a udivilo mě, že velitel po mně
ještě nejde. Nemělo by mu trvat tak dlouho, aby se vzpamatoval
z šoku ze své rozžhavené zbraně. Když jsem se otočila,
v místnosti panovalo ticho. Velitel ležel na zemi v bezvědomí
a skláněl se nad ním právě osvobozený Mason. Opodál stál
Christian s kombinačkami v jedné ruce a s pistolí v druhé.
Pořád ještě musela být pěkně rozpálená, ale Christianovy
schopnosti mu zřejmě poskytovaly i jakousi imunitu proti žáru.
Mířil na chlapa, kterému jsem vrazila kleště do obličeje. Byl při
vědomí a krvácel. Stejně jako já strnul, když na něj mířila
zbraň.
"Do hajzlu," zamumlala jsem, dopotácela se k Christianovi
a natáhla ruku. "Dej mi to, než někoho zraníš."
Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, ale on mi jen
roztřesenýma rukama předal zbraň. Zastrčila jsem si ji za pásek.
Jak jsem se tak na Christiana dívala, připadal mi stále bledší.
Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Na někoho, kdo
dva dny hladověl, odvedl vynikající magickou práci.
"Mase, přines pouta," poručila jsem. Mason udělal pár
kroků ke krabici, v níž naši věznitelé přechovávali zásobu
plastových pout. Vyndal z ní tři umělohmotné proužky a ještě
něco. S tázavým pohledem mi ukázal lepicí pásku.
"Fajn," řekla jsem.
Připoutali jsme naše únosce k židlím. Při vědomí byl jen
jeden, tak jsme ho o něj rychle připravili a nakonec jsme všem
zalepili pusy. Nechtěla jsem, aby ztropili povyk, až se proberou.
Poté, co jsme osvobodili Miu a Eddieho, semkli jsme se
k sobě a plánovali další krok. Christian a Eddie se sotva drželi
na nohou, ale Christian si aspoň uvědomoval, kde je a co se
děje. Mia byla celá ubrečená, ale zdálo se, že bude schopná
podřídit se pokynům. Já a Mason jsme tím pádem byli
nejschopnější v naší skupině.
210
"Podle hodinek toho chlapa je teď ráno," oznámil. "Takže
stačí jen, když se odtud dostanem, a už na nás nemůžou. Teda
pokud tu nejsou další lidi."
"Říkali, že Izajáš tady není," ozvala se tiše Mia. "Můžeme
vypadnout hned, že jo?"
"Tihle tady byli už několik hodin s náma," připomněla jsem
jim. "Mohli se splést. Nemůžeme si dovolit udělat nějakou
hloupost."
Mason opatrně otevřel dveře a vyhlédl do prázdné chodby.
"Myslíš, že tady dole můžeme objevit nějakej východ?"
"To by nám dost usnadnilo život," povzdechla jsem.
Ohlédla jsem se po ostatních. "Zůstaňte tady. My jdeme
prozkoumat zbytek sklepa."
"Co když sem někdo přijde?" vyjekla Mia.
"Nepřijde," ujistila jsem ji. Byla jsem si zatraceně jistá, že
nikdo jiný ve sklepě není; jinak by přece při tom randálu
přiběhl. A kdyby se někdo pokusil sejít ze schodů, slyšeli
bychom ho.
Přesto jsme se s Masonem při průzkumu sklepení
pohybovali opatrně. Vzájemně jsme si hlídali záda a nakukovali
za rohy. Bylo to opravdu bludiště, jak jsem si pamatovala, když
nás sem vedli. Zahýbající chodby a spousta místností. Postupně
jsme otevírali všechny dveře. Všechny místnosti byly prázdné,
jen v některých stála jedna či dvě židle. Zachvěla jsem se při
pomyšlení, že všechny sloužily jako vězení, stejně jako
místnost, v níž drželi nás.
"Nikde žádný zatracený okno," zabrblala jsem, když jsme
skončili s průzkumem. "Musíme jít nahoru."
Zamířili jsme zpět do naší místnosti, ale než jsme tam došli,
Mason mě chytil za ruku. "Rose…"
Zastavila jsem se a podívala se na něj. "No?"
Jeho modré oči byly mnohem vážnější, než jsem u něj kdy
viděla. Díval se na mě s lítostí. "Fakt jsem to zvoral."
V mysli se mi vynořily všechny události, které nás dostaly
až sem. "My jsme to zvorali, Masone."
Povzdechl. "Doufám… Doufám, že až to skončí, sedneme
si spolu a všechno to probereme. Neměl jsem se na tebe tak
naštvat."
211
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama