VA2-Mrazivý polibek,21.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 3:13 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Chtěla jsem mu říct, že je to marné, že když už byl pryč, šla
jsem za ním, abych mu řekla, že mezi námi už se to nezlepší.
Jenže tahle situace mi nepřipadala jako nejvhodnější doba na
rozchod, a tak jsem zalhala.
Stiskla jsem mu ruku. "Taky doufám."
Usmál se a vrátili jsme se k ostatním.
"Dobře. Bude to takhle," začala jsem.
V rychlosti jsem jim nastínila plán útěku a pak jsme se
vyplížili ven. Do schodů jsem šla první, za mnou Mia, která
podpírala Christiana, a nakonec Mason, jenž prakticky táhl
Eddieho.
"Měl bych jít první," poznamenal Mason, když jsme zdolali
schody.
"Ani náhodou," štěkla jsem a položila ruku na kliku.
"Jo, ale jestli se něco stane…"
"Mlč, Masone," okřikla jsem ho. Zpražila jsem ho tvrdým
pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matčin výraz, když
došlo k útoku na Drozdovy. Byla klidná a dokonale se ovládala,
přestože věděla, že se děje něco strašlivého. Potřebovali vůdce,
stejně jako tahle naše skupinka, a já se ze všech sil snažila,
abych se matce vyrovnala. "Jestli se něco stane, dostaň je odtud.
Zdrhejte rychle a daleko. A bez hordy strážců se sem
nevracejte."
"Ale jestli na nás zaútočí, ty to schytáš první! Co bych měl
dělat?" zasyčel. "Nechat tě tady?"
"Ano. Pokud odtud zvládneš dostat ostatní, zapomeň na
mě."
"Rose, nenechám tě…"
"Masone." Znovu jsem si představila matku, abych z té
představy načerpala sílu a schopnost vést ostatní. "Dokážeš to
udělat, nebo ne?"
Hodnou chvíli jsme na sebe zírali, zatímco ostatní
zadržovali dech.
"Dokážu," odpověděl strnule. Přikývla jsem a otočila se.
Když jsem otevírala dveře ze sklepa, zaskřípěly. Při tom
zvuku jsem se zašklebila. Neodvažovala jsem se ani
nadechnout, jenom jsem nehybně zůstala stát na schodech,
čekala jsem a naslouchala. Zvláštně zařízený dům vypadal
stejně, jako když nás sem přivezli. Okna byla zatemněna
212
roletami, ale u krajů jsem si všimla prosvítajícího denního
světla. Slunce mi nikdy nepřipadalo tak úchvatné jako právě
teď. Dostat se do jeho svitu znamenalo svobodu.
V domě se neozýval žádný zvuk, ani jsem nezaznamenala
pohyb. Rozhlížela jsem se a snažila jsem si vybavit, kde je
hlavní vchod. Nacházel se až na druhé straně domu - nebylo to
nijak daleko, ale v tu chvíli to pro nás bylo, jako bychom museli
překonat bezednou propast.
"Pojď se mnou," zašeptala jsem Masonovi a doufala, že si
bude připadat líp, když ho odvelím zezadu.
Předal Eddieho Mie a vykročil za mnou. Rychle jsme se
rozhlédli po obýváku. Nic. Cesta až ke dveřím byla volná.
Vydechla jsem úlevou. Mason se znovu chopil Eddieho
a v neskutečném napětí a nervozitě jsme se všichni vydali
vpřed. Bože. My to zvládneme. My to opravdu zvládneme.
Nemohla jsem uvěřit našemu štěstí. Ocitli jsme se tak blízko
zkáze a unikli jsme jen o vlásek. Byl to jeden z těch momentů,
kdy jste neskonale šťastní, že jste naživu, a chcete všechno
změnit. Máte druhou šanci a přísaháte, že tentokrát ji
nepromarníte. Zjištění, které -
Uslyšela jsem je skoro v tutéž chvíli, kdy jsem je před námi
uviděla. Bylo to, jako by se magickou evokací ze vzduchu
zhmotnili Izajáš a Elena. Až na to, že jsem věděla, že v tom
žádná magie není. Strigojové se zkrátka pohybují takhle rychle.
Museli být v jednom z pokojů, který jsme považovali za
prázdný - nechtěli jsme ztrácet čas dalším prohledáváním.
V duchu jsem na sebe zuřila, že jsme neprohledali celé patro
centimetr po centimetru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na
Stanově hodině snažila ztrapnit svou matku. "Připadá mi, že
jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali
a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Takhle byste si ušetřit
fůru problémů."
Karma je vážně svině.
"Děti, děti," zahlaholil Izajáš. "Takhle hra nefunguje.
Porušujete pravidla." Na rtech mu hrál krutý úsměv. Celou tu
situaci shledával spíš zábavnou, za žádné ohrožení to
nepovažoval. Upřímně? Měl pravdu.
"Rychle a daleko, Masone," zavrčela jsem hlubokým
hlasem, aniž bych spustila zrak ze Strigojů.
213
"Kdyby pohledy mohly zabíjet…" Izajáš povytáhl obočí.
"Myslíš, že nás oba vyřídíš sama?" Rozchechtal se. I Elena se
zachechtala. Zaťala jsem zuby.
Ne, nemyslela jsem, že je vyřídím oba. Vlastně jsem si byla
jistá, že mě zabijí. Ale zároveň jsem věděla, že je dokážu
zatraceně zdržet.
Vrhla jsem se na Izajáše, ale pistolí jsem mířila na Elenu.
Na lidské stráže bylo snadné zaútočit - ale na Strigoje ne.
Viděli, že se blížím, prakticky ještě dřív, než jsem se pohnula.
Nicméně nečekali, že budu ozbrojená. Zatímco Izajáš bez
sebemenší námahy odrazil můj výpad, vystřelila jsem na Elenu,
než mi v tom stihl zabránit. Ta rána mě ohlušila. Elena
překvapeně vyjekla bolestí. Mířila jsem jí na břicho, ale trefila
jsem ji do stehna. Ale stejně na tom nezáleželo. Ani do jednoho
místa by ji zásah nezabil, ale do břicha by ji to bolelo rozhodně
víc.
Izajáš mi drtil zápěstí tak pevně, že jsem myslela, že mi
zlomí kosti. Upustila jsem bouchačku. Odrazila se od země
a zaletěla ke dveřím. Zuřící a ječící Elena se na mě vrhla. Izajáš
ji okřikl, aby se trochu ovládala, a ustoupil se mnou z jejího
dosahu. Celou tu dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to,
abych se osvobodila, jen jsem si tím přidělala problémy.
A pak se ozval nejsladší ze všech zvuků.
Otevírání domovních dveří.
Mason využil mého útoku, Eddieho nechal s Miou a proběhl
kolem mě a běsnících Strigojů ke dveřím, aby je otevřel. Izajáš
se bleskurychle otočil tím směrem, ale jakmile ho zasáhlo
sluneční světlo, zařval. Ale přestože trpěl, stále měl rychlé
reflexy. Uhnul z dosahu světla dál do obýváku, při čemž
s sebou stáhl i mě a Elenu - ji chytil za paži a mě za krk.
"Vyveď je ven!" zakřičela jsem.
"Izajáši…," začala Elena, která už se vymanila z jeho
sevření.
Třískl se mnou o zem, otočil se a sledoval své unikající
oběti. Sotva se mi uvolnil krk, zalapala jsem po dechu. Přes
svoje zcuchané vlasy jsem se podívala ke dveřím. Mason
zrovna táhl Eddieho přes práh do bezpečí denního světla. Mia
a Christian už byli pryč. Za jiných okolností bych vydechla
úlevou.
214
Izajáš se se zuřivým výrazem otočil zase ke mně. Ze své
výšky mě pozoroval hrozivýma černýma očima. V obličeji
vypadal vždycky děsivě, ale tentokrát pro jeho výraz
neexistovalo přirovnání. Ani slovo "nestvůrný" by nebylo
výstižné.
Chytil mě za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí.
Sklonil se a přitiskl ke mně obličej.
"Chceš kousnout, děvče?" dotazoval se. "Chceš být krvavou
děvkou? No, to můžeme zařídit. V každém smyslu slova.
A nebude to příjemné. Ucítíš všechno. Bude to bolestivé -
vždyť víš, že nátlakem dokážu bolest jak zmírnit, tak zesílit.
Postarám se o to, aby ti připadalo, že trpíš v těch největších
bolestech, jaké jsi kdy zažila. A taky zajistím, aby tvoje umírání
trvalo hodně, hodně dlouho. Budeš křičet. Budeš plakat. Budeš
mě prosit, abych už to trápení ukončil a zabil tě…"
"Izajáši," vyjekla zoufale Elena. "Tak už ji zabij. Kdybys to
udělal dřív, jak jsem ti radila, tohle všechno jsme si mohli
ušetřit."
Dál mě pevně svíral, po ní střelil jen pohledem. "Nepřerušuj
mě."
"Začínáš být melodramatický," pokračovala. Vážně byla
hrozně ukňouraná. Nikdy by mě nenapadlo, že Strigoj může být
takový. Bylo to skoro až legrační. "A plýtváš."
"Neodmlouvej," okřikl ji.
"Mám hlad. Chci jenom říct, že bys měl…"
"Pusť ji, nebo tě zabiju."
Všichni jsme se otočili za tím zlověstným a rozzuřeným
hlasem. Ve dveřích ve světle stál Mason a držel mou odhozenou
pistoli. Izajáš si ho chvilku prohlížel.
"Jistě," řekl nakonec. Znělo to znuděně. "Zkus to."
Mason neváhal. Vystřelil a pálil dál, dokud nevyprázdnil
celý zásobník do Izajášovy hrudi. Izajáš sebou trochu cukl při
každé kulce, ale jinak se držel na nohou a nepouštěl mě.
Uvědomila jsem si, že to je opravdu starý a mocný Strigoj.
Kulka do stehna zranila mladou vampýrku, jako byla Elena. Ale
Izajáš? Několik zásahů do hrudníku mu způsobilo jen menší
nepohodlí.
Masonovi to taky došlo. S tvrdým výrazem odhodil zbraň.
215
"Vypadni!" zaječela jsem. Pořád stál ve slunečním světle,
pořád v bezpečí.
Ale neposlechl mě. Rozběhl se k nám a světlo už ho nadále
nechránilo. Začala jsem s Izajášem zápasit ještě usilovněji,
abych tak odlákala jeho pozornost od Masona. Nepodařilo se.
Když byl Mason asi v půli cesty k nám, Izajáš mě hodil Eleně.
Rychle Masona znehybnil, stejně jako před chvílí mě.
Jeho ale nechytil za ruce. Ani ho nepopadl za vlasy, ani
neměl dlouhé proslovy o bolestivém umírání. Izajáš jen odrazil
útok, oběma rukama sevřel Masonovi hlavu a rychle s ní otočil.
Ozvalo se příšerné křupnutí. Masonovy oči se rozšířily. A pak
už v nich zbyla jen prázdnota.
Izajáš s netrpělivým povzdechem uvolnil svoje sevření
a hodil Masonovo bezvládné tělo k místu, kde mě držela Elena.
Tělo přistálo přímo před námi. Do očí mi vhrkly slzy, zatočila
se mi hlava a zvedl se mi žaludek.
"Tady máš," oznámil Izajáš Eleně. "Doufám, že to uspokojí
tvůj hlad. A nech mi taky něco."
216
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama