VA2-Mrazivý polibek,22.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 3:15 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
POHLTILA MĚ HRŮZA A DĚS. PŘIPADALO MI, ŽE SE MI scvrkává
duše a že v tu chvíli nastane konec světa - protože po tomhle
určitě nemůže pokračovat dál. Po tomhle nemůže nic
pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého
vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem
upadnout vedle Masona a zemřít s ním.
Elena mě pustila, protože se zřejmě usnesla, že když budu
mezi ní a Izajášem, nepředstavuju pro ně žádné nebezpečí.
Otočila se k Masonovu tělu.
A já potlačila svoje pocity. A omezila se na činy.
"Nesahej na něj," zavrčela jsem. Svůj hlas jsem
nepoznávala.
Obrátila oči v sloup. "Bože, ty jsi otravná. Izajáš má pravdu
- ty opravdu potřebuješ trpět, než umřeš." Odvrátila se,
poklekla a převrátila Masonovo tělo na záda.
"Nesahej na něj!" zařvala jsem. Pokusila jsem se ji odstrčit,
ale nemělo to žádný účinek. Strkanec mi vrátila, až jsem se
zapotácela. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.
Izajáš to sledoval s pobaveným zájmem, ale pak jeho pohled
zabloudil na podlahu. Z kapsy mi vypadly čotky od Lissy. Zvedl
je. Strigojové se klidně můžou dotýkat posvátných předmětů -
báchorky o tom, že se bojí křížů, nejsou pravdivé. Ale
nedokážou vstoupit na posvátnou půdu. Obrátil křížek na
rubovou stranu a prsty přejel po vyrytém drakovi.
"A, Dragomirové," broukl. "Na ty jsem úplně zapomněl. To
ostatně nedá moc práce. Zbyl z nich jen jeden? Nebo dva? To
nestojí za to, abych si je pamatoval." Upřel na mě své strašlivé
rudé oči. "Znáš někoho z nich? Brzy je budu muset poctít svou
návštěvou. Nebude příliš těžké je…"
Náhle jsem uslyšela explozi. Akvárium se rozprsklo, jak
z něj vystříkla voda a rozbila sklo. Pár střepů odletělo až ke
P
217
mně, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Voda splynula se
vzduchem a vytvořila nepravidelnou kouli. Ta se začala vznášet
prostorem. K Izajášovi. S pokleslou čelistí jsem jenom zírala.
Taky to sledoval, ale tvářil se spíš nechápavě než vyděšeně.
Přinejmenším do té doby, než mu ta koule pohltila hlavu
a začala ho dusit.
Stejně jako kulky, ani udušení by ho nezabilo. Ale dokáže
mu to aspoň pěkně znepříjemnit život.
Vymrštil ruce k obličeji a zoufale se snažil vodu
"odtrhnout". Nešlo to. Prsty mu skrz ni proklouzávaly. Elena
pustila z hlavy Masona a vyskočila na nohy.
"Co to je?" zaječela. Zatřásla Izajášem v marné snaze ho
osvobodit. "Co se to děje?"
Opět jsem potlačila svoje pocity a jenom jednala. Sevřela
jsem v ruce obrovský střep z rozbitého akvária. Byl zubatý
a ostrý, zařezával se mi do dlaně.
Vyběhla jsem vpřed a zarazila střep do Izajášovy hrudi.
Mířila jsem přesně na srdce, které jsem ve škole měla problém
lokalizovat. Izajáš přiškrceně zachroptěl a skácel se k zemi.
Když z té bolesti ztratil vědomí, oči se mu protočily, až z nich
bylo vidět jen bělmo.
Elena na to ohromeně zírala. Byla stejně v šoku jako já,
když Izajáš zabil Masona. Izajáš pochopitelně nebyl mrtvý, ale
na chvíli jsem ho vyřadila z provozu. Elenin výraz napovídal,
že vůbec netušila, že je něco takového možné.
V tom momentě by bylo nejmoudřejší rozběhnout se ke
dveřím a pak ven, do bezpečí denního světla. Namísto toho
jsem ale vyběhla opačným směrem, ke krbu. Sundala jsem ze
zdi jeden z mečů a otočila se zpátky k Eleně. Nemusela jsem
chodit daleko, protože si všimla, co dělám, a už se hnala ke
mně.
Zuřila a vrčela, snažila se mě chytit. Bojovat s mečem jsem
se nikdy neučila, ale zato mě učili bojovat s jakoukoli
provizorní zbraní, kterou zrovna najdu. Použila jsem meč
k tomu, abych udržela Elenu v bezpečné vzdálenosti. Mávala
jsem s ním dost neohrabaně, ale v tuto chvíli to stačilo.
Vycenila bílé tesáky. "Postarám se o to, že budeš…"
"Trpět? Litovat, že jsem se vůbec narodila?" navrhla jsem jí
pár možností.
218
Vzpomněla jsem si na boj se svou matkou, při němž jsem se
celou dobu pouze bránila. Tohle by teď nebylo k ničemu.
Musím zaútočit. Udělala jsem rychlý výpad a pokusila se Elenu
bodnout. Neměla jsem štěstí. Předvídala každý můj pohyb.
Náhle se za ní ozvalo Izajášovo zasténání, jak začínal
přicházet k sobě. Ohlédla se. Ten nepatrný pohyb mi stačil,
abych se rozmáchla mečem proti jejímu hrudníku. Ostří jí
prořízlo košili a trochu ji škráblo na kůži, jinak nic. Přesto
sebou ale trhla a zděšeně si kontrolovala hruď. Zřejmě měla
v živé paměti střep v Izajášově srdci.
Přesně tohle jsem potřebovala.
Sebrala jsem veškerou svou sílu, rozmáchla se a švihla.
Ostří se jí tvrdě zabořilo ze strany do krku. Byla to hluboká
rána. Vydala ze sebe děsivý skřek, při kterém mi naskočila husí
kůže. Pokusila se ke mně přiblížit. Ustoupila jsem a zasáhla ji
znovu. Rukama si svírala rozseknuté hrdlo a kolena se jí
podlamovala. Nepřestávala jsem útočit. Meč se jí po každém
úderu zakousl do krku hlouběji a hlouběji. Useknout někomu
hlavu je mnohem těžší, než jsem myslela. Ten starý tupý meč
taky asi nebyl tím nejlepším nástrojem.
Nakonec jsem ale ve svém běsnění zaregistrovala, že už se
Elena nehýbá. Hlavu měla oddělenou od těla a její mrtvé oči se
na mě upíraly, jako by nemohly uvěřit, co se stalo. Tak jsme
zbyli jen dva.
Někdo zaječel a já si na děsivý zlomek vteřiny pomyslela,
že to pořád ječí Elena. Pak jsem se podívala na druhou stranu
místnosti. U dveří stála Mia. Odvracela zrak a byla tak zelená,
až to vypadalo, že se každou chvíli pozvrací. V tu chvíli mi
došlo, že explozi akvária způsobila ona. Vodní magie nakonec
přece jen nebude tak úplně k ničemu.
Izajáš působil pořád trochu otřeseně, ale přesto se snažil
vyškrábat na nohy. Přiskočila jsem k němu, než se mu podařilo
vstát. Meč znovu zasvištěl vzduchem a sytil se krví a bolestí.
Už jsem si připadala jako ostřílený profík. Izajáš znovu spadl na
zem. Pořád jsem měla před očima, jak zlomil Masonovi vaz,
a tak jsem sekala a sekala co největší silou, jako bych tím mohla
zahnat tu příšernou vzpomínku.
"Rose! Rose!"
219
Přes svůj zrak zakalený nenávistí jsem sotva poznávala
Miin hlas.
"Rose, je po něm!"
Roztřesenýma rukama jsem zarazila další ránu v půli
a pohlédla dolů na jeho tělo - už bylo bez hlavy. Měla pravdu.
Bylo po něm. Byl opravdu mrtvý.
Očima jsem těkala po místnosti. Všude bylo plno krve, ale
ta hrůza mi zatím nedocházela. Můj svět se smrskl na dva
prosté úkoly. Zabít Strigoje. Zachránit Masona. Nic dalšího
jsem zpracovat nedokázala.
"Rose," šeptla Mia. Celá se třásla a z jejího hlasu zazníval
strach. Bála se mě, ne Strigojů. "Rose, tak už pojď. Musíme
vypadnout."
Odtrhla jsem od ní pohled a zadívala se na to, co zbylo
z Izajáše. Pak jsem stále s mečem v ruce přešla k Masonovu
tělu.
"Ne," oznámila jsem ochraptěle. "Nemůžu ho tu nechat.
Třeba přijdou další Strigojové…"
Oči mě pálily, jako bych zoufale potřebovala plakat.
Nevěděla jsem to jistě. Vnímala jsem jen svou žízeň po krvi,
násilí a hněv - to byly jediné pocity, které mi ještě zbyly.
"Rose, vrátíme se pro něj. Než přijdou další Strigojové,
musíme odtud."
"Ne," zopakovala jsem, aniž bych se na ni podívala.
"Neopustím ho. Nenechám ho tu samotnýho." Volnou rukou
jsem pohladila Masona po vlasech.
"Rose…"
Trhla jsem hlavou. "Vypadni!" zařvala jsem na ni.
"Vypadni a nech nás o samotě."
Udělala pár kroků ke mně a já pozvedla meč. Strnula.
"Vypadni," řekla jsem znova. "Běž najít ostatní."
Mia pomalu vycouvala ke dveřím. Než vyběhla ven, ještě se
na mě dlouze a zoufale podívala.
Zavládlo ticho a já uvolnila sevření na jílci meče, ale ještě
jsem ho nechtěla odložit. Zhroutila jsem se a opřela si hlavu
o Masonovu hruď. Nevnímala jsem nic. Nevnímala jsem svět
kolem sebe, nevnímala jsem čas. Mohly uběhnout vteřiny.
Možná hodiny. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem nic kromě toho,
že tady nemůžu nechat Masona samotného. Ocitla jsem se
220
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama