VA2-Mrazivý polibek,22.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 3:16 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
v podivném stavu, kdy se mi jakžtakž dařilo udržet svoje
zděšení a žal na uzdě. Nemohla jsem uvěřit, že je Mason mrtvý.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem sama někoho zabila. Dokud si
nepřipustím ani jedno z toho, můžu předstírat, že se to nestalo.
Nakonec jsem zaznamenala kroky a hlasy. Zvedla jsem
hlavu a uviděla, jak dovnitř vchází spousta lidí. Nijak pozorně
jsem si je neprohlížela. Proč taky? Představovali hrozbu, před
níž jsem musela ochránit Masona. Pár lidí ke mně vykročilo.
Okamžitě jsem se vymrštila a ochranitelsky pozvedla meč přes
mrtvé tělo.
"Ani krok," zavrčela jsem. "Nepřibližujte se k němu."
Šli dál.
"Už ani krok!" zařvala jsem znovu. Zastavili se. Až na
jednoho.
"Rose," promluvil tiše. "Odhoď ten meč."
Ruce se mi roztřásly. Polkla jsem. "Běž od nás."
"Rose."
Ten hlas se ozval znovu. Hlas, který bych poznala kdekoli.
Konečně jsem si pomalu začala uvědomovat svoje okolí včetně
detailů. Zaostřila jsem na obličej muže, který stál přede mnou.
Dimitrij se na mě díval pevným a přitom něžným pohledem.
"To je v pořádku," uklidňoval mě. "Všechno bude
v pořádku. Jenom už pusť ten meč."
Ruce se mi roztřásly ještě víc, jak jsem pořád křečovitě
svírala jílec. "Nemůžu." Ta slova mě zraňovala. "Nemůžu tady
Masona nechat. Musím ho chránit."
"Musíš pustit meč," řekl Dimitrij.
Meč mi vypadl z rukou a s rachotem přistál na dřevěné
podlaze. Já ho následovala. Padla jsem na všechny čtyři
a zoufale chtěla brečet, jenže jsem toho nebyla schopná.
Dimitrij mi pomohl vstát. Kolem nás se ozývaly hlasy a já
pomalu začínala jednoho po druhém poznávat. Všechno to byli
lidé, které jsem znala a kterým jsem důvěřovala. Dimitrij se mě
snažil táhnout ke dveřím, ale já se odmítala pohnout. Nemohla
jsem. Svírala jsem mu košili a mačkala látku. Jednou rukou mě
podpíral a druhou mi něžně odhrnul vlasy z obličeje. Opřela
jsem si o něj hlavu a on mě dál hladil a cosi přitom rusky
mumlal. Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale jeho něžný tón mě
uklidňoval.
221
Strážci se rozptýlili po celém domě a centimetr po
centimetru ho prozkoumávali. Několik jich přistoupilo k nám
a přikrčení začali prohlížet mrtvoly, na které jsem se odmítala
podívat.
"To udělala ona? Zabila oba dva?"
"Ten meč už léta nikdo nebrousil!"
Vydala jsem podivný zvuk podobný zachechtání. Dimitrij
mi stiskl rameno.
"Odveďte ji odtud, Belikove," ozval se za ním známý
ženský hlas.
Dimitrij mi znovu stiskl rameno. "Tak pojď, Rozo. Je čas
jít."
Tentokrát jsem šla. Vedl mě ven z domu a podpíral mě při
každém bolestivém kroku. Moje mysl pořád ještě odmítala
připustit, co se stalo. Nezmohla jsem se na víc než se řídit
jednoduchými pokyny ostatních.
Nakonec jsem skončila v jednom z letadel patřících
Akademii. Za burácení motorů jsme se vznesli do vzduchu.
Dimitrij jen prohodil něco v tom smyslu, že se brzo vrátí,
a nechal mě tam sedět samotnou. Tupě jsem koukala přímo před
sebe a do nejmenších detailů si prohlížela opěradlo sedadla.
Někdo si sedl vedle mě a přehodil mi přes ramena deku. Až
v tu chvíli jsem si uvědomila, že se celá hrozně třesu. Přitáhla
jsem si deku těsněji k tělu.
"Je mi zima," řekla jsem. "Jak to, že je mi taková zima?"
"Jsi v šoku," odpověděla Mia.
Otočila jsem se k ní a studovala její blonďaté kudrliny
a velké modré oči. Když jsem ji viděla, moje vzpomínky se
rozjely nanovo. Všechno se mi to zase vrátilo. Křečovitě jsem
sevřela víčka.
"Ach Bože," vydechla jsem. Otevřela jsem oči a znovu se
na ni zadívala. "Zachránilas mě, když jsi vyhodila do vzduchu
to akvárko. Ale nemělas to dělat. Neměla ses vůbec vracet."
Pokrčila rameny. "A tys neměla chodit pro meč."
Dobrý postřeh. "Děkuju," řekla jsem jí. "To, cos udělala…
To by mě nikdy nenapadlo. Bylo to brilantní."
"Tak to nevím," broukla se smutným úsměvem. "Voda není
moc dobrá zbraň, pamatuješ?"
222
Vyprskla jsem smíchy, přestože mi má tehdejší slova zase
tak veselá nepřipadala. Už ne.
"Voda je skvělá zbraň," konstatovala jsem. "Až se vrátíme,
budeme muset trénovat, jak ji využívat."
Celá se rozzářila. Oči jí plály. "To bych ráda. Víc než cokoli
jinýho."
"Je mi líto… tvý mámy."
Mia jen kývla. "Máš štěstí, že ty mámu pořád máš. Ani
nevíš, jaký štěstí."
Odvrátila jsem se a opět se zadívala na sedadlo před sebou.
To, co jsem řekla pak, mě samotnou překvapilo. "Kéž by tak
byla tady."
"Vždyť tady je," řekla Mia udiveně. "Byla s tou skupinou,
co vpadla do domu. Tys ji neviděla?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Zmlkly jsme. Po chvilce se Mia zvedla a odešla. Asi
o minutu později si ke mně přisedl někdo další. Ani jsem se
nemusela podívat a stejně jsem věděla, kdo to je. Prostě jsem to
věděla.
"Rose," oslovila mě moje matka. Poprvé v životě jsem
z jejího hlasu slyšela nejistotu. Možná dokonce strach. "Mia
říkala, že mě chceš vidět." Neodpověděla jsem. Nepodívala
jsem se na ni. "Co… co potřebuješ?"
Nevěděla jsem, co potřebuju. Nevěděla jsem, co dělat.
Pálení v očích už bylo nesnesitelné, a než jsem si to stačila
uvědomit, rozbrečela jsem se. Hlasitě a bolestně jsem vzlykala.
Slzy, které jsem tak dlouho zadržovala, mi konečně stékaly po
tvářích. Strach a žal, kterým jsem odmítala propadnout, teď
propukly naplno. Sotva jsem dokázala dýchat.
Máma si mě k sobě přivinula a objala mě. Přitiskla jsem jí
obličej k hrudníku a rozvzlykala se ještě víc.
"Já vím," uklidňovala mě tiše a tiskla mě k sobě pevněji.
"Rozumím ti."
223
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama