VA2-Mrazivý polibek 3/3

5. ledna 2013 v 7:02 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
srážel v páru. Když se dotkl kliky, trochu to zarachotilo, jako by
byla rozbitá.
Nakonec tiše řekl: "Rose, počkej radši v autě."
"Ale pro…"
"Běž."
Jediné slovo - ale plné síly. Z té jedné slabiky jsem si
vybavila, že mám co do činění s mužem, který je schopen
někoho odhodit na několik metrů a napichuje Strigoje na kůly.
Vydala jsem se zpátky, radši přes zasněžený trávník, než bych
znovu riskovala namrzlý chodník. Dimitrij stál na místě a ani se
nehnul, dokud jsem za sebou co nejtišeji nezavřela dveře od
auta. Potom plynulým pohybem tiše strčil do dveří a zmizel
uvnitř.
Hořela jsem zvědavostí. V duchu jsem napočítala do deseti
a pak vylezla z auta.
Věděla jsem, že se za ním dost dobře nemůžu vydat, ale
chtěla jsem se dovědět, co se s tímhle domem děje. Netknutý
chodník i příjezdová cesta napovídaly, že tady pár dní nikdo
nebyl. Taky to ovšem mohlo znamenat, že Badicovi prostě
nevyšli z domu. Nebo se stali obětí obyčejného vloupání. Bylo
také možné, že je něco vystrnadilo - řekněme třeba Strigojové.
Věděla jsem, že tuhle možnost zvažuje i Dimitrij, když se tak
tvářil, ale připadalo mi to dost nepravděpodobné, když tady
pracuje Arthur Schoenberg.
Z příjezdové cesty jsem se zadívala na oblohu. Světlo bylo
slabé a nijaké. Poledne. Slunce dnes stálo na nebi nejvýš.
Strigojové nemůžou vycházet na sluneční světlo. Těch se teď
nebylo třeba obávat, jen Dimitrijova hněvu.
Obešla jsem pravou stranu domu a bořila se přitom do
sněhu ještě hloub, skoro třicet centimetrů. Jinak se mi nezdálo,
že by tam bylo něco divného. Z okapů visely rampouchy a ani
tónovaná okna neodhalovala žádné děsivé tajemství. Najednou
jsem o něco zavadila nohou, tak jsem se na to podívala. Napůl
zapadaný sněhem tam vězel stříbrný kůl. Trčel ze země.
Sehnula jsem se pro něj a se zasmušilým výrazem z něj oprášila
sníh. Co tady dělá kůl? Stříbrné kůly jsou cenné. Patří
k nejmocnějším zbraním strážců, protože stačí Strigojovi
probodnout kůlem srdce, a je po něm. Při jejich výrobě je čtyři
Morojové nabijí magií každého ze čtyř elementů. Zatím jsem se
19
neučila, jak kůl používat, ale když jsem teď jeden svírala v ruce,
hned jsem si připadala na své obhlídce bezpečněji.
Vzadu byla dřevěná terasa, na které by se nejspíš v létě dalo
užít hodně zábavy. Z ní vedly dovnitř velké prosklené dveře.
V rozbitém skle zela díra, kterou by se klidně protáhl člověk.
Opatrně jsem zdolala pár schůdků na terasu, při čemž jsem si
dávala pozor, abych zas neuklouzla. Kdyby Dimitrij zjistil, co
dělám, určitě bych měla průšvih. Přestože mrzlo, cítila jsem, jak
mi po krku stéká pot.
Denní světlo, denní světlo, opakovala jsem si. Není čeho se
bát.
Došla jsem na terasu a prohlížela si tmavé sklo. Těžko říct,
čím to mohl někdo rozbít. Dovnitř už stačil napadat sníh, který
na světle modrém koberci vytvořil menší závěj. Vzala jsem za
kliku, ale bylo zamčeno. Ne že by na tom záleželo, když ve
dveřích byla tak obrovská díra. Dávala jsem si pozor na ostré
střepy a prostrčila jsem ruku dovnitř. Odemkla jsem a pak
zvenčí otevřela. Trochu to zaskřípalo, ale i ten tichý zvuk se
zdál v děsivém tichu až příliš hlasitý.
Vešla jsem dovnitř a zůstala stát ve slunečním světle, které
sem pronikalo otevřenými dveřmi. Chvilku mi trvalo, než se
můj zrak přizpůsobil přítmí, jež panovalo v domě. Venku se
proháněl vítr, který si pohrával i se záclonami uvnitř. Stála jsem
v obýváku. Byly tam normální věci, jaké by každý očekával.
Sedačka. Televize. Houpací křeslo.
A mrtvola.
Byla to žena. Ležela na zádech před televizí a tmavé vlasy
měla rozhozené kolem hlavy. Dokořán otevřenýma očima slepě
zírala do stropu. Obličej měla bledý - dokonce až příliš bledý
i na Morojku. Na chviličku jsem si myslela, že jí vlasy
zakrývají i krk, jenže pak mi došlo, že to tmavé na její kůži je
krev - zaschlá krev. Hrdlo měla úplně rozervané.
Bylo to tak hrůzné a neskutečné, že jsem nevěděla, na co se
dívat dřív. Vzhledem k její poloze mohla ta žena klidně spát.
Pak jsem objevila další tělo: jen pár metrů od té ženy ležela na
boku mrtvola muže. Koberec kolem něj byl nasáklý tmavou
krví. Další tělo leželo vedle sedačky, bylo malé, patrně ještě
dítě. A na druhé straně místnosti další tělo. A další. Všude byly
mrtvoly a krev.
20
Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je samá smrt,
a srdce mi začalo zběsile bušit. Ne, ne. To není možné. Je přece
den. Tak strašné věci se nestávají za denního světla. Nadechla
jsem se a chtěla začít ječet, když vtom mi pusu zakryla něčí
ruka v rukavici. Začala jsem se vzpouzet, ale naštěstí jsem hned
ucítila Dimitrijovu vodu po holení.
"Proč nikdy neposlechneš?" zeptal se. "Kdyby tady pořád
ještě byli, byla bys mrtvá."
Nemohla jsem odpovědět. Jednak proto, že mi pořád
zakrýval pusu, a pak taky proto, že jsem byla v šoku. Už jsem
viděla někoho umírat, ale nikdy jsem neviděla tolik smrti naráz.
Skoro po minutě Dimitrij konečně spustil ruku, ale zůstával stát
kousíček za mnou. Už jsem se na tu hrůzu nechtěla koukat,
jenže jsem nebyla schopná od ní odtrhnout zrak. Všude jen
mrtvoly a spousta krve.
Nakonec jsem se obrátila k Dimitrijovi. "Je den," zašeptala
jsem. "Ve dne se zlý věci nestávají." Ze svého hlasu jsem
slyšela zoufalství. Všechno mi to připadalo jako zlý sen.
"Takové věci se můžou stát kdykoli," pověděl mi.
"K tomuhle došlo nejspíš v noci, asi tak před dvěma dny."
Odvážila jsem se znovu podívat na ta těla a zvedl se mi
žaludek. Dva dny. Dva dny být mrtví, neexistovat, aniž by
někdo vůbec věděl, že jste umřeli. Zrak mi padl na tělo muže,
které leželo v obýváku u dveří do chodby. Byl vysoký a příliš
dobře stavěný na to, aby to byl Moroj. Dimitrij si všiml, kam se
dívám.
"Arthur Schoenberg," prohlásil.
Zírala jsem na Arthurovo zakrvácené hrdlo. "Je mrtvej,"
poznamenala jsem, jako by to nebylo dávno jasné. "Jak může
bejt mrtvej? Jak mohl Strigoj zabít Arthura Schoenberga?"
Připadalo mi to nemožné. Legendu přece zabít nemůžete.
Dimitrij neodpověděl. Jen sevřel mou ruku, v níž jsem
držela kůl. Trhla jsem sebou.
"Kdes k tomu přišla?" dotázal se. Uvolnila jsem stisk
a nechala ho, aby si kůl vzal.
"Venku. Leželo to na zemi."
Zvedl ten kůl a prohlížel si ho. Leskl se ve slunečním svitu.
"Prolomilo to ochranu."
21
Pořád ještě jsem byla v šoku, takže mi chvilku trvalo, než
mi došlo, o čem to vlastně mluví. Ochrana se říkalo kouzelným
kruhům, které vytvářeli Morojové. Stejně jako u kůlů se při
výrobě těchto kruhů používala magie všech čtyř živlů.
Vyžadovalo to silné morojské čaroděje, často hned dva na jeden
element. Ochrana pak mohla Strigoje odrazit, protože magie je
nabitá životem a ve Strigojích žádný život není. Jenže z téhle
ochrany rychle vyprchávala účinnost, tudíž bylo třeba neustále
ji znovu dobíjet. Většina Morojů tyhle ochranné kruhy vůbec
nepoužívala, ale na určitých místech se přesto uchovávaly.
Akademie svatého Vladimíra byla jedním z nich.
Tady taky byl magický kruh, ale prolomil se, když ho někdo
probodl kůlem. Magie obou věcí se dostala do konfliktu a kůl
vyhrál.
"Strigojové se nemůžou dotknout kůlu," řekla jsem.
Uvědomila jsem si, že skoro v každé větě používám výrazy
začínající na ne. Není to jednoduché, když něco otřese vaším
přesvědčením. "A žádnej Moroj ani dhampýr by to neudělal."
"Člověk by mohl."
Naše pohledy se střetly. "Lidi nepomáhají Strigojům…"
Zarazila jsem se. Bylo to tu zas. Další ne. Ale jinak to nešlo.
Jediná věc, na kterou můžeme v boji proti Strigojům spoléhat,
jsou jejich omezení - sluneční světlo, ochrana, kůly a tak
podobně. Jejich slabiny využíváme proti nim. Kdyby jim ovšem
pomáhali třeba lidé, kteří takovým omezením nepodléhají…
Dimitrij se tvářil strnule a vypadal, že je připraven na
cokoli. Pak se v jeho tmavých očích mihla jiskřička soucitu,
když mě tak sledoval při mém duševním boji.
"Tohle všechno mění, nemyslíš?" zeptala jsem se.
"Jo," odpověděl. "To jo."
22
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama