VA2-Mrazivý polibek, 3.kapitola (1/3)

6. ledna 2013 v 0:21 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
KDYŽ JSEM SEBĚHLA ZE SCHODŮ NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, hala na koleji byla plná vzrušeně debatujících lidí.
Ten rozruch mě nijak nepřekvapil. Po událostech minulé noci
nikdo dobře nespal. Bylo mi jasné, že ani já, ani moji spolužáci
tak snadno nezapomeneme na to, co se stalo u Billingsu.
Jak jsem pozorovala výrazy noviců, všimla jsem si něčeho
podivného. Pořád tu panovalo napětí a strach ze včerejších
událostí, ale objevilo se v tom i něco nového - vzrušení. Dva
čerství novicové téměř jásali, i když se snažili bavit tlumeně.
Opodál stála skupinka studentů mého věku, kteří divoce
gestikulovali a nadšeně se smáli.
Zjevně mi tu něco unikalo - pokud ovšem včerejšek nebyl
jen zlý sen. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se mezi ně
nevrhla a nezačala se vyptávat, co se děje. Kdybych se zdržela,
přišla bych pozdě na trénink. Stejně jsem ale byla hrozně
zvědavá. Našli snad ty Strigoje a jejich lidské pomocníky? To
by byla jistě dobrá zpráva, ale cosi mi napovídalo, že tady jde
o něco jiného. Otevřela jsem dveře ven a v duchu si zoufala, že
se to dozvím až u snídaně.
"Hathawayová, nezdrhej," ozval se zpěvavý hlas.
Ohlédla jsem se a ušklíbla. Doběhl mě Mason Ashford,
další novic a můj dobrý kámoš. Srovnal se mnou krok.
"Je ti dvanáct nebo co?" ušklíbla jsem se a mířila dál
k tělocvičně.
"Skoro," prohlásil. "Včera mi chyběl tvůj úsměv. Kdes
byla?"
O mojí návštěvě v domě Badicových se tu evidentně ještě
nevědělo. Nebylo to žádné tajemství, ale nechtělo se mi
každému na potkání popisovat ty hrůzné detaily. "Měla jsem
trénink s Dimitrijem."
K
32
"Bože," povzdechl Mason. "Ten chlap na tobě pracuje
pořád. Uvědomuje si vůbec, že nás připravuje o tvoji krásu
a šarm?"
"Chyběl ti můj úsměv? Krása a šarm? Nezdá se ti, že na to
takhle po ránu jdeš trochu zostra?" zasmála jsem se.
"Hele, jen říkám, jak to je. Máš štěstí, že ti věnuje pozornost
někdo tak dokonalej, příjemnej a chytrej jako já."
Dál jsem se smála. Mason rád flirtoval a se mnou obzvlášť.
Částečně asi taky proto, že jsem ve flirtování dobrá a ráda mu
vracím jeho narážky. Jenže vím, že jeho city ke mně jsou víc
než jen přátelské, a já se pořád nemůžu rozhodnout, co k němu
vlastně cítím. Oba máme stejný smysl pro přiblblý humor
a často jsme středem pozornosti. Má nádherné modré oči
a věčně rozcuchané zrzavé vlasy. Je roztomilý.
Ale bylo by pro mě těžké začít s někým chodit, když pořád
vzpomínám, jak jsem se ocitla s Dimitrijem polonahá v posteli.
"Dokonalej, příjemnej a chytrej, jo?" Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemyslím, že mi věnuješ stejnou pozornost jako svýmu egu.
Někdo by ti měl trochu srazit hřebínek."
"Jo, fakt?" podivil se. "Až budem na sjezdovce, můžeš se
o to pokusit."
Zastavila jsem se. "Kde?"
"Na sjezdovce." Naklonil hlavu na stranu. "Přece na tom
lyžáku."
"Na jakým lyžáku?" Zjevně mi něco vážného unikalo.
"Kdes byla ráno?" dotázal se a díval se na mě, jako bych
spadla z višně.
"V posteli! Vstávala jsem asi před pěti minutama. Takže
začni hezky od začátku a řekni mi, o čem to vlastně mluvíš."
Jak jsme stáli, dala se do mě zima. "A pojďme." Šli jsme.
"Takže víš, že se teď všichni bojí pustit děcka domů na
Vánoce? No a v Idahu je ohromný lyžařský středisko, který
využívají jenom královský a bohatý Morojové. Majitelé to teď
hodlají otevřít pro studenty Akademie a jejich rodiny -
a vlastně pro všechny Moroje, co tam chtějí. Když budou
všichni na jednom místě, kde navíc bude hlídat hafo strážců,
bude to naprosto bezpečný."
"To nemůžeš myslet vážně," řekla jsem. Došli jsme do
tělocvičny, konečně do tepla.
33
Mason horlivě přikyvoval. "Je to pravda. To místo je prý
úžasný." Zazubil se na mě tak, že jsem se na něj taky musela
usmát. "Budeme tam vegetit jako králové, Rose. Aspoň týden
nebo tak nějak. Den po Vánocích odjíždíme."
Stála jsem tam, nadšená i ohromená. Tohle jsem nečekala.
Vážně to byl skvělý nápad, takhle se aspoň rodiny budou moct
setkat v bezpečí. A na jakém místě! Královské lyžařské
středisko. Čekala jsem, že většinu prázdnin strávím
poflakováním po Akademii a čučením na telku s Lissou
a Christianem. A teď budu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu.
Humři k večeři. Masáže. Pěkní instruktoři na lyžování…
Masonovo nadšení bylo nakažlivé. Začínala jsem se těšit
čím dál víc, ale pak mě to náhle přešlo.
Zadíval se na mě a ihned si té proměny všiml. "Co se děje?
Bude to super."
"To jo," přiznala jsem. "Chápu, že jsou všichni nadšením
bez sebe, jenže důvod, proč jedeme do toho luxusního střediska,
je…, no, že nějaký lidi umřeli. Nepřijde ti to drsný?"
Mason už se netvářil až tak nadšeně. "Jo, ale my jsme
naživu, Rose. Nemůžem přestat žít proto, že jiný lidi umřeli.
Navíc musíme zajistit, aby jich neumřelo ještě víc. Proto je tak
bezva nápad jet právě tam. To místo je bezpečný." V očích se
mu objevil hrozivý záblesk. "Bože, už se nemůžu dočkat, až
odtud vypadnem. Po tom, co jsem slyšel, bych nejradši sejmul
nějakýho Strigoje. Proč nemůžeme jet hned? Vždyť není důvod
tu zůstávat. Pomoc navíc by se strážcům jistě hodila a my přece
umíme všechno, co potřebujeme."
Jeho plamenný proslov mi připomněl můj včerejší výbuch,
i když Mason byl o něco klidnější. Jeho nedočkavost vrhnout se
do boje byla impulzivní a naivní, zatímco ta moje se zrodila
z jakési zvláštní temné iracionality. Pořád jsem tomu tak docela
nerozuměla.
Když jsem neodpověděla, Mason na mě zmateně pohlédl.
"Ty nechceš?"
"Nevím, Mase." Zírala jsem na podlahu, abych se mu
nemusela podívat do očí. Prohlížela jsem si špičku svojí boty.
"Totiž nechci, aby venku Strigojové napadali lidi. A teoreticky
je chci zastavit…, jenže na to zatím ani náhodou nejsme
připravení. Viděla jsem, co dokážou… A nevím. Spěch nic
34
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama