VA2-Mrazivý polibek, 3.kapitola (3/3)

6. ledna 2013 v 0:23 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Pohledem jsem mu naznačila, že to snad nemůže myslet
vážně. Jen trochu pokrčil rameny.
Přehnaně důrazně jsem ukázala na levou stranu panákova
hrudníku. Dimitrij zavrtěl hlavou.
"Tam srdce není," oznámil mi.
"Jasně, že je. Lidi si dávají ruku na srdce, když skládají
přísahu věrnosti nebo když zpívají hymnu."
Dál na mě koukal a vyčkával.
Otočila jsem se zase k figuríně a prohlížela si ji. Vzpomněla
jsem si na kurz první pomoci a na to, kam se má dávat ruka.
Poklepala jsem do středu panákova hrudníku.
"Tady?"
Povytáhl obočí. Vždycky mi to připadalo neodolatelné, ale
dneska mě to jen rozčilovalo. "Nevím," odpověděl. "Je tam?"
"Na to se tě ptám!"
"Neměla by ses mě ptát. Copak se ve škole neučíte o stavbě
těla?"
"Jo. V prváku. To jsem byla na 'prázdninách', vzpomínáš?"
Ukázala jsem na lesklý kůl. "Už se ho můžu dotknout, prosím?"
Zamával kůlem, který se ve světle zaleskl, a pak ho znovu
schoval do pouzdra. "Až se příště uvidíme, chci, abys mi řekla,
kde se nachází srdce. Přesně. A taky budu chtít vědět, čím vším
musí kůl cestou do srdce projít."
Zpražila jsem ho zuřivým pohledem, který ovšem - soudě
dle jeho výrazu - zas tak zuřivý nebyl. Snad podesáté jsem si
pomyslela, že Dimitrij je ten nejvíc sexy chlap, jakého země
nosí.
Na první hodinu, bojová umění, jsem zamířila s mizernou
náladou. Nerada jsem si před Dimitrijem připadala neschopná.
A taky jsem hrozně chtěla použít ten kůl. Při vyučování jsem si
vybíjela vztek na komkoli, koho jsem zrovna mohla praštit nebo
nakopnout. Ale když hodina skončila, nikdo si už se mnou
netoužil změřit síly. Nedopatřením jsem uhodila Meredith -
jednu z mála holek ve třídě - a praštila jsem ji tak tvrdě, že ji to
bolelo i přes chrániče. Nejspíš bude mít ošklivou modřinu.
Pořád na mě koukala, jako bych to udělala schválně, a moje
omluvy nebrala na vědomí.
Pak za mnou zase přišel Mason. "Teda," hvízdl, když viděl
můj výraz. "Kdo tě tak vytočil?"
38
Hned jsem mu vylíčila svoje peripetie se stříbrným kůlem
a srdcem.
Rozchechtal se, což mě rozzuřilo ještě víc. "Jak můžeš
nevědět, kde je srdce? Hlavně když vezmu v úvahu, kolik už jsi
jich zlomila."
Podívala jsem se na něj stejně zle jako na Dimitrije.
Tentokrát to zabralo. Mason zbledl.
"Belikov je úchylnej grázl, kterej by zasloužil hodit do díry
plný vzteklejch zmijí za to, co ti dneska ráno provedl."
"Díky," řekla jsem. Pak jsem se zamyslela. "Můžou být
zmije vzteklý?"
"Nechápu, proč by nemohly. Všechno může být vzteklý.
Asi." Přidržel mi dveře do chodby. "Ale kanadský husy jsou
možná horší než zmije."
Dlouze jsem se na něj zahleděla. "Kanadský husy jsou
smrtelnější než zmije?"
"Už jsi někdy zkoušela ty potvory nakrmit?" dotázal se
vážným tónem. Vážnost mu ovšem dlouho nevydržela. "Jsou
zákeřný. Když tě hodí mezi zmije, umřeš rychle. Ale husy? To
by trvalo celý dny. Víc bys trpěla."
"Hmmm. Tak nevím, jestli tohle na mě má udělat dojem,
anebo jestli mě má vyděsit, že uvažuješ o takovejch věcech,"
poznamenala jsem.
"Jen se snažím najít nějaký kreativní způsob, jak pomstít
tvou ztracenou čest, toť vše."
"Nikdy jsi mi nepřipadal jako kreativní typ, Mase."
Stáli jsme před učebnou, kde měla probíhat druhá
vyučovací hodina. Mason se pořád tvářil vesele, ale když znovu
promluvil, jeho hlas zněl naléhavě. "Rose, když jsem s tebou,
napadají mě nejrůznější kreativní věci."
Pořád jsem se řehtala těm zmijím, ale tohle mě zarazilo.
Udiveně jsem na něj zírala. Mason mi vždycky připadal milý,
ale když se teď na mě tak vážně díval, poprvé mi přišel sexy.
"No ne, podívejme na to," zasmál se. Všiml si totiž, jak moc
mě vykolejil. "Rose nenachází slov. Ashford-Hathawayová
1:0."
"Hele, nechci tě rozbrečet ještě před tím lyžákem. To by
nebyla žádná sranda, kdybych tě zničila dřív, než se vůbec
dostanem na sjezdovku."
39
Zachechtal se a vešli jsme do místnosti. Čekala nás hodina
teorie bodyguardů, která se odehrávala ve třídě, a ne venku.
Byla to příjemná přestávka mezi cvičením. Dnes stáli před
tabulí tři strážci, kteří nepatřili k těm školním. Nejspíš
prázdninoví návštěvníci. Do kampusu už se začínali sjíždět
rodiče se svými strážci, aby doprovodili své děti do lyžařského
střediska. Můj zájem o ně ale ihned opadl.
Jeden z nich byl dlouhán, kterému bylo asi tak sto let, ale
vypadal, že by s klidem nakopal někoho do zadku. Druhý byl
asi v Dimitrijově věku. Byl hodně opálený a dobře stavěný,
takže těch pár holek ve třídě jen vzdychalo.
Poslední ze strážců byla žena. Nazrzlé kudrnaté vlasy měla
ostříhané nakrátko a hnědé oči zamyšleně přimhouřené. Jak už
jsem řekla, spousta dhampýrek chce radši mít děti než být
strážkyněmi. Protože patřím k té hrstce žen vykonávajících
tuhle profesi, vždycky moc ráda potkávám jiné - jako Tamaru.
Až na to, že tohle nebyla Tamara. Tohle byl někdo, koho
znám už léta, někdo, jehož přítomnost vyvolává jen hrdost
a vzrušení. Ale já cítila rozladění. Rozladění, vztek
a rozhořčení.
Ta žena, která stála před celou třídou, byla moje matka.
40
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama