VA2-Mrazivý polibek.4.kapitola (2/3)

6. ledna 2013 v 0:26 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
na mě. Zjevně jsem byla jediná, koho tenhle trýznivý příběh
nezasáhl. Popuzovalo mě, když jsem viděla, jak ohromeně se
všichni tváří. Když matka skončila s vyprávěním, zvedla se
spousta rukou a všichni ji začali zasypávat dotazy o jejích
technikách a jestli se bála a tak dál.
Asi po desáté otázce už jsem to nemohla vydržet. Zvedla
jsem ruku. Chvíli jí trvalo, než si toho všimla a vybídla mě,
abych promluvila. Vypadala dost překvapeně, že mě tady ve
třídě vidí. Já si ale připadala šťastná, že mě vůbec poznala.
"Zajímalo by mě, strážkyně Hathawayová," spustila jsem,
"proč jste prostě jenom nezabezpečili místo?"
Zamračila se. Nejspíš ji vykolejilo, že mě tu vidí. "Jak to
myslíš?"
Pokrčila jsem rameny a zase si sedla. Snažila jsem se
o normální konverzaci. "Nevím. Připadá mi, že jste to nějak
zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že
tam není žádný Strigoj? Ušetřili byste si fůru problémů."
Všechny oči ve třídě se upřely na mě. Moje matka na
okamžik ztratila řeč. "Kdybychom si ty problémy ušetřili, po
světě by chodilo o sedm Strigojů víc a ti zajatí Morojové by
byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje."
"Jo, jasně. Chápu, že jste tím spasili svět, ale teď mi jde
o princip. Teď tady totiž probíráme teorii, ne?" Střelila jsem
pohledem po Stanovi, který mě sledoval dost naštvaně.
Několikrát jsme se spolu při vyučování chytli a teď se zdálo, že
se schyluje k dalšímu konfliktu. "Jenom se snažím přijít na to,
co se pokazilo už na začátku."
Tohle jsem řekla kvůli ní - moje matka měla mnohem víc
sebeovládání než já. Kdybychom teď měly obrácené role,
nejspíš bych si dala facku. Její výraz zůstával dokonale klidný
a jedinou známkou toho, že jsem ji vytočila, byly její semknuté
rty.
"Tak jednoduché to není," odpověděla. "Prostory, kde se
ples konal, byly rozlehlé. Před začátkem jsme je pochopitelně
prošli, ale nic jsme nenašli. Strigojové patrně přišli až po
zahájení oslav - nebo byly v budově tajné chodby či skryté
místnosti, o nichž jsme nevěděli."
Třída se rozplývala nad zmínkou o tajných chodbách, ale
mě to neohromilo.
45
"Takže jste buď selhali, když jste Strigoje neobjevili při
obhlídce, nebo se dostali přes vaše 'zabezpečení' během plesu.
Zdá se, že tak jako tak někdo něco zpackal."
Sevřela rty ještě víc a promluvila ledově chladným hlasem.
"S tou neobvyklou situací jsme si poradili, jak nejlépe jsme
mohli. Chápu, že někdo na tvé úrovni třeba nedokáže pochopit
složitost popsané situace, ale jakmile se toho naučíš tolik, že se
dostaneš až za teorii, pochopíš, jaký je rozdíl být opravdu
venku, kde na tobě závisí životy."
"Bezpochyby," souhlasila jsem. "Kdo jsem, abych mohla
zpochybňovat tvoje metody? Nebo se ptát, za co jsi získala
molnijské znaky."
"Slečno Hathawayová," místností se rozlehl Stanův hluboký
hlas. "Seberte si, prosím, svoje věci a počkejte na zbytek třídy
za dveřmi."
Zuřivě jsem na něj zírala. "Myslíte to vážně? Odkdy je něco
špatného na pokládání otázek?"
"Váš postoj je špatný." Ukázal na dveře. "Běžte."
Ve třídě zavládlo ticho těžší a hlubší, než když moje matka
vyprávěla svou historku. Snažila jsem se nehrbit pod upřenými
pohledy strážců i noviců. Tohle nebylo poprvé, co mě Stan
vyhodil z vyučování, a byl u toho přítomen i Dimitrij. Hodila
jsem si bágl přes rameno a přešla tu krátkou vzdálenost ke
dveřím, která mi teď připadala, jako by měřila několik mil.
Schválně jsem se matce nepodívala do očí, když jsem šla kolem
ní.
Asi pět minut před koncem hodiny vykráčela ven a zamířila
k místu na chodbě, kde jsem seděla. Shlížela na mě s rukama
v bok. Bylo to znervózňující, a navíc díky tomu postoji působila
mnohem vyšší. Není fér, že se před někým, kdo je o patnáct
čísel menší než já, cítím tak maličká.
"No, vidím, že během těch let se tvoje způsoby nezlepšily."
Vstala jsem a podívala se na ni. "Taky tě ráda vidím.
Udivuje mě, žes mě vůbec poznala. Vlastně jsem myslela, žes
na mě úplně zapomněla, když ses neobtěžovala ani s tím, abys
mi dala vědět, že budeš v kampusu."
Zvedla ruce z boků a založila si je přes prsa. Pokud to bylo
vůbec možné, působilo to ještě necitelněji. "Nemůžu
zanedbávat svoje povinnosti kvůli tomu, že tě rozmazluju."
46
"Rozmazluješ?" podivila jsem se. Ta ženská mě za celý
život nikdy nerozmazlovala. Nemohla jsem uvěřit, že vůbec to
slovo zná.
"Nečekám, že to pochopíš. Z toho, co jsem o tobě slyšela,
soudím, že ani neznáš význam slova povinnost."
"Znám ho dokonale," opáčila jsem. Schválně jsem mluvila
povýšeným tónem. "Líp než většina lidí."
Vyvalila oči ve výsměšném údivu. Sama tenhle sarkastický
pohled často používám, ale když se tak někdo dívá na mě,
nejsem z toho dvakrát nadšená. "Vážně? Kdes byla poslední
dva roky?"
"Kdes byla ty posledních pět let?" vrátila jsem jí to.
"Věděla bys vůbec, že jsem zdrhla, kdyby ti to někdo neřekl?"
"Neobracej to proti mně. Byla jsem pryč, protože jsem
musela. Tys byla pryč proto, abys mohla utrácet a ponocovat."
Moje ukřivděnost a ponížení se změnily v čistou zuřivost.
Zjevně mi neustále budou vyčítat, že jsme s Lissou utekly.
"Ty nemáš tušení, proč jsem zdrhla," vypravila jsem ze sebe
a už jsem skoro začínala ječet. "Nemáš právo mě z něčeho
obviňovat a posuzovat můj život, když o něm vůbec nic nevíš."
"Četla jsem hlášení o tom, co se stalo. Mělas důvod
k obavám, ale zachovala ses nekorektně." Její slova byla
oficiální a kousavá. Klidně by tady mohla učit. "Mělas jít za
ostatními a požádat je o pomoc."
"Nebyl tu nikdo, za kým bych mohla jít - nezapomeň, že
jsem neměla v ruce jediný důkaz. Navíc se tady učíme, že
bychom měli uvažovat nezávisle."
"Ano," odpověděla. "Zdůrazni slovo učit se. To je něco, co
jsi během posledních dvou let moc nedělala. Rozhodně nejsi
v pozici, abys mě mohla poučovat o protokolu strážců."
Často se s někým hádám. Mám prostě už takovou povahu.
Takže jsem zvyklá bránit se a čelit urážkám. Mám hroší kůži.
Jenomže s ní - tedy v těch zřídkavých okamžicích, kdy jsem
s ní byla - jsem si vždycky připadala jako tříletá. Svým
postojem mě ponížila. A dotkla se bolavého tématu, totiž mého
nedostatečného výcviku. Cítila jsem se ještě hůř. Založila jsem
si ruce v nápodobě jejího gesta a arogantně se na ni zadívala.
"Jo? Mí učitelé jsou jiného názoru. I po tak dlouhý době, co
jsem zameškala, jsem stejně všechny ze třídy dohnala."
47
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama