VA2-Mrazivý polibek,4.kapitola (3/3)

6. ledna 2013 v 0:27 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
Neodpověděla hned. Nakonec jen bezvýrazně prohlásila:
"Kdybys neodešla, dneska bys byla daleko před nimi."
Jako voják odkráčela chodbou. O minutu později zazvonilo
a studenti ze Stanovy třídy se vyhrnuli na chodbu.
Dokonce ani Mason mě nedokázal rozveselit po tom, co se
stalo. Zbytek dne jsem strávila naštvaná a znechucená, naprosto
jistá tím, že si všichni šuškají o mně a mojí mámě. Namísto
oběda jsem zašla do knihovny, abych se podívala do knihy
o fyziognomii a anatomii.
Když nastal čas na můj trénink po vyučování, hned jsem se
rozběhla k figuríně na cvičení. Pěstí jsem praštila panáka do
hrudníku, trochu doleva, ale spíš do středu.
"Tady," oznámila jsem Dimitrijovi. "Tady je srdce a musí
se k němu proniknout skrz hrudní kost a žebra. Už můžu dostat
kůl?"
Se založenýma rukama jsem na něj vítězoslavně pohlédla
a čekala, že mě zahrne chválou. Místo toho jen souhlasně
přikývl, jako bych to měla vědět už dávno. Fakt jsem to měla
vědět.
"A jak se dostaneš přes hrudní kost a žebra?" zeptal se.
Povzdechla jsem. Připravila jsem si odpověď na jednu
otázku, a on mi klidně položí druhou. Typické.
Většinu tréninku jsme strávili řešením tohoto problému
a Dimitrij mi ukazoval několik technik, za jejichž pomoci se dá
Strigoj nejrychleji zabít. Každý jeho pohyb byl jak ladný, tak
smrtící. V jeho podání to vypadalo jednoduše, ale bylo mi jasné,
že to jednoduché určitě není.
Když najednou natáhl ruku a podával mi kůl, nejdřív jsem
to nepochopila. "To mi dáváš?"
V očích mu zajiskřilo. "Nemůžu uvěřit, že váháš. Myslel
jsem, že ho popadneš a budeš s ním rychle utíkat."
"Neučíš mě snad neustále, že bych se měla držet zpátky?"
zeptala jsem se.
"Ne ve všem."
"Ale v určitých věcech."
Ze svého hlasu jsem slyšela dvojsmyslnost a nechápala
jsem, kde se tam vzala. Už před nějakou dobou jsem se smířila
s tím, že existuje hromada důvodů, proč bych na něj měla
přestat myslet. Ale každou chvíli mi to ujelo a já si přála, aby na
48
mě taky tak myslel. Bylo by hezké vědět, že mě pořád chce, že
ze mě pořád šílí. Když jsem se tak na něj teď dívala, uvědomila
jsem si, že jemu to ujet nemůže, protože už ze mě nešílí. Bylo
to depresivní pomyšlení.
"Samozřejmě," řekl a nijak nenaznačil, že se bavíme
o něčem jiném než o záležitostech týkajících se vyučování. "Je
to jako se vším ostatním. Vyrovnanost. Musíš vědět, co stojí za
to, aby ses za tím rozběhla, a co máš nechat být." Poslední
konstatování dost zdůraznil.
Naše pohledy se krátce setkaly a bylo to jako rána
elektrickým proudem. Věděl, o čem jsem mluvila. A jako vždy
to nebral na vědomí a choval se jako můj učitel - což ostatně
měl dělat. S povzdechem jsem si vyhnala myšlenky na něj
z hlavy a snažila se soustředit se na to, že už se skoro dotýkám
zbraně, po které jsem toužila už od dětství. Znovu jsem si
vybavila, jak to vypadalo v domě Badicových. Venku číhají
Strigojové. Musím se soustředit.
Váhavě a skoro až zbožně jsem natáhla ruku a sevřela prsty
kolem rukojeti. Kov mě zastudil do dlaně. Rukojeť byla
rýhovaná, aby se zbraň lépe držela. Když jsem přejela prstem
po celém kůlu, zjistila jsem, že jeho povrch je hladký jako sklo.
Vzala jsem zbraň z jeho ruky, dlouho si ji prohlížela a zvykala
si na její váhu. Jakási nedočkavá část mne samé by se nejraději
otočila a vrazila kůl do všech figurín, ale nakonec jsem se jen
zeptala: "Co bych měla udělat nejdřív?"
Pro Dimitrije bylo typické, že mi nejprve začal objasňovat
základy a pak se snažil zdokonalit moje držení kůlu a pohyby.
Později mě konečně nechal zaútočit na figurínu, při čemž jsem
zjistila, že to vskutku není nic jednoduchého. Evoluce byla
chytrá, když ochránila srdce hrudní kostí a žebry. Dimitrij ale
projevil velikou trpělivost a píli, když mě vedl na každém kroku
a opravoval všechny moje pohyby do nejmenších detailů.
"Projeď tím mezi žebry," poradil mi, když sledoval, jak se
snažím najít díru mezi jednotlivými kostmi. "Bude to
jednodušší, protože jsi menší než většina tvých nepřátel. Tak
můžeš kůlem projet podél spodní hrany žebra."
Když cvičení skončilo, vzal si kůl zase zpátky a souhlasně
přikývl.
"Dobře. Velmi dobře."
49
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Chválou mě většinou
nezahrnoval.
"Vážně?"
"Počínala sis, jako bys to dělala už léta."
Blaženě jsem se usmála a ten úsměv mi vydržel, ještě když
jsme se vydali k východu z tělocvičny. Poblíž dveří jsem si
všimla figuríny s kudrnatými zrzavými vlasy. Najednou jsem si
vzpomněla, co všechno se stalo na Stanově hodině. Zamračila
jsem se.
"Můžu příště probodnout tuhle?"
Zvedl svůj kabát a oblékal si ho. Byl dlouhý a hnědý,
vyrobený ze zašlé kůže. Vlastně vypadal spíš jako kovbojský
plášť, i když to Dimitrij nikdy nepřiznal. Divoký západ ho tajně
fascinoval. Moc jsem to nechápala, stejně jako jeho divný vkus
v hudbě.
"Nemyslím, že by to byl dobrý nápad," poznamenal.
"Lepší, než kdybych to doopravdy udělala ," zavrčela jsem
a hodila si bágl na rameno. Vyšli jsme z tělocvičny.
"Násilí tvoje problémy nevyřeší," prohlásil moudře.
"To ona má problém. A navíc celou tu dobu, co tady
studuju, si myslím, že násilí je řešením problému."
"Jen při jednání s těmi, kdo ho vůči tobě použijí jako první.
Tvoje matka na tebe neútočí. Vy dvě jste si až moc podobné, to
je vše."
Zastavila jsem se. "Vůbec ničím se jí nepodobám! Teda…
máme stejný oči, ale já jsem o hodně vyšší. A mám úplně jiný
vlasy." Ukázala jsem na svůj culík, pro případ, že by
nezaznamenal, že moje husté tmavohnědé vlasy nevypadají
jako matčiny nazrzlé kudrliny.
Pořád se tvářil trochu pobaveně, ale v jeho očích bylo i cosi
tvrdého. "Nemluvím o tom, jak vypadáte, a ty to dobře víš."
Odtrhla jsem zrak od toho jeho vědoucího pohledu. Dimitrij
mě začal přitahovat skoro hned, jak jsme se poznali - a taky to
nebylo proto, že je hezoun. Připadalo mi, jako by chápal
nějakou část mé osobnosti, kterou jsem já sama nechápala.
A někdy jsem si naopak byla jistá, že rozumím součásti jeho
osobnosti, kterou nechápe zase on.
Jediným problémem byla jeho znervózňující tendence
poukazovat na moje stránky, kterým jsem nechtěla rozumět.
50
"Myslíš, že žárlím?"
"A žárlíš?" optal se. Nesnášela jsem, když na moji otázku
odpověděl otázkou. "Pokud ano, tak na co přesně žárlíš?"
Znovu jsem na něj pohlédla. "Nevím. Možná žárlím na její
pověst. Možná žárlím proto, že víc času věnovala budování svý
pověsti než mně. Nevím."
"Nemyslíš, že to, co udělala, bylo skvělé?"
"Ano. Ne. Nevím. Jenom to znělo tak… Nevím…, jako
kdyby se vytahovala. Jako kdyby to dělala pro slávu."
Zašklebila jsem se. "Kvůli značkám." Molnijské značky byly
tetováním, které si strážci vysloužili za zabití Strigoje. Každý
znak vypadal jako malé x vytvořené z blesků. Strážci je měli
vytetované zezadu na krku a ukazovali tak, jak jsou zkušení.
"Ty myslíš, že postavit se proti Strigojům stojí za těch pár
znaků? Myslel jsem, že u Badicových ses něco naučila."
Připadala jsem si úplně blbá. "Ne, to jsem ne…"
"Pojď."
Zase jsem se zastavila. "Cože?"
Mířili jsme k mojí koleji, ale Dimitrij teď kývl hlavou
směrem k opačné straně kampusu. "Chci ti něco ukázat."
"Co?"
"Že ne všechna poznačení jsou čestné odznaky."
51
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama