VA2-Mrazivý polibek,6.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 0:35 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
KDYŽ JSEM DRUHÝ DEN ZAMÍŘILA NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, cítila jsem se úžasně a spokojeně. Ta naše včerejší
sešlost byla bezva zábava, a navíc jsem na sebe byla hrdá, že
jsem se postavila systému a ponoukala Dimitrije, aby jel
s Tašou. Taky jsem byla ráda, že jsem včera konečně mohla
zkusit použít stříbrný kůl a že jsem dokázala, že s ním umím
zacházet. V povznesené náladě už jsem se nemohla dočkat, až
budu s kůlem trénovat zase.
Jakmile jsem se oblékla do cvičebního, prakticky jsem
skočila do tělocvičny. Jenže hned jsem zjistila, že v tělocvičně
je ticho a tma. Rozsvítila jsem a rozhlížela se, jestli tam třeba
Dimitrij neprovozuje nějaké divné tajné cvičení. Nic. Místnost
byla prázdná. Dneska žádné probodáváni kůlem.
"Sakra," zamumlala jsem.
"Není tady."
Vyjekla jsem a nadskočila málem o tři metry. Otočila jsem
se a zadívala se přímo do přimhouřených hnědých očí své
matky.
"Co tady děláš?" Hned jak jsem ta slova vypustila z pusy,
došlo mi, jak je oblečená. Měla na sobě elastické tričko
s krátkými rukávy a volné kalhoty podobné těm, co jsem zrovna
měla na sobě já. "Sakra," zaklela jsem znovu.
"Pozor na pusu," vyštěkla. "Když už musíš dávat najevo,
jaký jsi nevychovanec, aspoň se snaž nemluvit takhle."
"Kde je Dimitrij?"
"Strážce Belikov je v posteli. Vrátil se teprve před pár
hodinami a potřebuje se vyspat."
Na rty mi přišlo další zaklení, ale rychle jsem ho spolkla.
Samozřejmě, že Dimitrij spí. Musel jet s Tašou do Missouly za
denního světla, aby tam dorazili během otevírací doby.
Technicky vzato byl vzhůru celou noc - na Akademii jsme měli
K
61
noc ve dne - a nejspíš se vrátil teprve před chvílí. Kdybych
věděla, jaké to bude mít důsledky, rozhodně bych se tak
nehrnula do toho, abych ho přemlouvala, aby odjel s Tašou.
"No," vypravila jsem ze sebe váhavě. "Takže to asi
znamená, že se trénink nekoná."
"Buď zticha a nasaď si tohle." Podávala mi rukavice.
Trochu se podobaly boxerským, jen nebyly tak tlusté a velké.
Ale měly stejný účel: ochránit ruce a zabránit tomu, abyste
podrápali soupeře.
"Už jsem pracovala se stříbrným kůlem," prohlásila jsem
rozmrzele, zatímco jsem si nasazovala rukavice.
"Fajn, ale dneska budeme dělat tohle. Tak do toho."
Následovala jsem ji do středu tělocvičny a při tom jsem si
přála, aby mě býval cestou sem srazil autobus. Kudrnaté vlasy
měla sepnuté, aby jí nepřekážely, takže jí byla vidět zadní strana
krku. Kůži tam měla pokrytou tetováním. Nahoře měla vlnovku,
což byl znak slibu, který strážci dávají, když ukončí studium na
akademii, jako třeba u svatého Vladimíra, a slíbí, že budou
sloužit. Pod tím měla molnijské znaky, které si strážce vyslouží
za zabití Strigoje. Tyhle značky měly tvar blesků, od čehož je
odvozeno i jejich jméno. Nedokázala jsem odhadnout počet
těch znaků, ale řekněme, že bylo s podivem, že má máma na
krku ještě nějaké volné místo. Pozabíjela spoustu Strigojů.
Když došla, kam chtěla, otočila se ke mně a zaujala útočný
postoj. Tak napůl jsem očekávala, že se na mě okamžitě vrhne,
takže jsem se radši taky připravila k boji.
"Co to děláme?" zeptala jsem se.
"Základní odrážení útoku v obraně. Drž se červených čar."
"To je všechno?"
Skočila po mně. Uhnula jsem - jen tak tak - a přitom jsem
zakopla o vlastní nohu. Rychle jsem to vybalancovala.
"No," poznamenala tónem, který zněl téměř sarkasticky.
"Jak mi neustále připomínáš, neviděla jsem tě pět let. Nemám
tušení, co umíš."
Znovu na mě zaútočila a já měla opět co dělat, abych se
udržela mezi vymezenými čarami a unikla jí. Rychle se z toho
stal model. Vůbec mi nedala šanci přejít do útoku. Nebo jsem
na to možná neměla zkušenosti. Celou tu dobu jsem strávila
jenom obranou - alespoň fyzickou. Jen nerada jsem si musela
62
přiznat, že je dobrá. Fakt dobrá. Ale to jsem jí samozřejmě
nemínila vykládat.
"Tak co?" dotázala jsem se. "Tohle je tvůj způsob, jak mi
vynahrazuješ mateřskou péči?"
"Tohle je můj způsob, jak ti vyndat osinu ze zadku. Chováš
se ke mně hrozně, sotva jsem přijela. Chceš bojovat?" Pěstí mě
strčila do ruky. "Tak budeme bojovat. Zásah."
"Zásah," potvrdila jsem a couvla. "Ale já nechci bojovat,
jen jsem se snažila si s tebou promluvit."
"Ve třídě jsi na mě byla pěkně drzá, což rozhodně
nepovažuju za popovídání. Zásah."
Po jejím zásahu jsem zachroptěla. Když jsem začala
trénovat s Dimitrijem, neustále jsem si stěžovala, jak je
nespravedlivé, že musím bojovat s někým, kdo je o třicet čísel
vyšší než já. Vysvětlil mi ale, že budu bojovat se spoustou
mnohem větších Strigojů a že to staré rčení - na velikosti
nezáleží - je pravdivé. Někdy jsem si myslela, že mi dává jen
falešné naděje, ale když jsem teď viděla, co předvádí moje
matka, pomalu jsem tomu začínala věřit.
Vlastně jsem nikdy nebojovala s někým, kdo by byl menší
než já. Jelikož jsem byla jednou z mála holek ve třídě, smířila
jsem se s tím, že vždycky budu menší a drobnější než můj
protivník. Ale moje máma byla ještě menší a zjevně měla tělo
jen ze samých svalů.
"Mám prostě jedinečnej styl komunikace," oznámila jsem
jí.
"Podléháš sebestředné pubertální představě, že ti za
posledních sedmnáct let všichni jenom křivdili." Kopla mě do
stehna. "Zásah. Ve skutečnosti se s tebou ale nezacházelo jinak
než s jakýmkoli jiným dhampýrem. Vlastně o něco lépe. Mohla
jsem tě poslat pryč, abys žila s mými sestřenkami. Chceš být
krvavá děvka? Po tomhle toužíš?"
Termín "krvavá děvka" mi vždycky vadil. Často se tak
označovaly svobodné dhampýří matky, které se rozhodly
vychovávat děti, namísto aby se staly strážkyněmi. Tyhle ženy
se často krátkodobě zapletly s nějakým Morojem a byly za to
přehlíženy. Nic jiného jim ale nezbývalo, když si Morojové
většinou brali zase jen Morojky. Termín "krvavá děvka"
vychází z toho, že některé dhampýrky dovolují mužům při sexu
63
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama