VA2-Mrazivý polibek,6.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 0:36 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
pít jejich krev. V našem světě dávají krev pouze lidé. Když to
udělá dhampýr, je to špatné a zvrácené - obzvlášť při sexu.
Řekla bych, že to dělá jen velmi málo dhampýrek, nicméně to
označení se nějak vžilo pro všechny. Dávala jsem krev Lisse,
když jsme byly na útěku, a přestože to bylo nutné, pořád jsem
na sobě měla stigma z toho činu.
"Ne. Samozřejmě, že nechci být krvavá děvka." Začalo se
mi těžce dýchat. "A všechny nejsou takový. Tohle jich dělá jen
pár."
"Samy si tu pověst vysloužily," zavrčela. Odrazila jsem její
úder. "Měly by se chopit svých povinností a stát se
strážkyněmi, ne oblbovat Moroje."
"Vychovávají svoje děti," namítla jsem. Nejradši bych
zařvala, ale nechtěla jsem plýtvat kyslíkem. "O tom ale ty nic
nevíš. A nejsi náhodou stejná jako ony? Nevidím, že bys nosila
snubák. Takže mýho tátu jsi jenom oblbla?"
Její výraz ztvrdl, což bylo opravdu něco vzhledem k tomu,
že právě zmlátila vlastní dceru. "O tomhle nic nevíš," vypravila
ze sebe přiškrceně. "Zásah."
Po té ráně jsem sebou trhla, ale stejně jsem byla šťastná, že
se mi podařilo zahrát jí na nervy. Neměla jsem ponětí, jaký byl
můj otec. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je Turek. Po
mámě jsem zdědila zaoblenou postavu a hezký obličej - ačkoli
bych klidně mohla říct, že dneska jsem mnohem hezčí než ona
-, ale zbytek jsem zdědila po otci. Lehce tmavší pleť a tmavé
vlasy a oči.
"Jak k tomu vůbec došlo?" zeptala jsem se. "Mělas nějaký
povinnosti v Turecku? Potkalas ho tam na místním bazaru?
Nebo to bylo jinak? Postupovala jsi podle Darwina a vybrala sis
chlapa, u kterýho bylo nejpravděpodobnější, že potomkovi
předá geny bojovníka? Já totiž vím, že sis mě pořídila jen proto,
že to byla tvoje povinnost. Takže jsi nejspíš chtěla zajistit, aby
strážci dostali tu nejlepší odrůdu, jakou jsi jim jen mohla
poskytnout."
"Rosemarie," procedila skrz zuby. "Aspoň jednou v životě
buď zticha."
"Proč? Kazím snad tvou úchvatnou pověst? Je to totéž, jako
když jsi mi řekla, že se nijak neliším od jinejch dhampýrů.
Prostě jsi ho jenom vojela a…"
64
Neříká se bezdůvodně, že pýcha předchází pád. Byla jsem
tak pohroužená do svého arogantního triumfu, že jsem si
nedávala pozor na nohy. Stála jsem moc blízko u červené čáry.
Kdybych ji překročila, byl by to bod pro mámu, takže jsem
vrávorala, abych se udržela na místě, a zároveň se snažila
odrazit její úder. Bohužel jsem zvládla jen jedno. Rychle a tvrdě
na mě dopadla její pěst - a co bylo podstatnější, o dost výš, než
povolují pravidla. Bouchla mě do tváře a byl to náraz jako od
náklaďáku. Odletěla jsem dozadu a dopadla na tvrdou podlahu
tělocvičny, nejdřív na záda a potom na hlavu. A ocitla jsem se
mimo čáry. Zatraceně.
Vzadu v hlavě mi explodovala bolest a začala jsem vidět
rozmazaně. Před očima mi tančily hvězdičky. Za pár vteřin už
se matka nade mnou skláněla.
"Rose? Rose? Jsi v pořádku?" Její hlas zněl ochraptěle
a zděšeně. Svět zhasl.
Potom dorazilo několik lidí a já skončila na klinice
Akademie. Tam mi někdo posvítil do očí a začal mi pokládat
neuvěřitelně debilní otázky.
"Jak se jmenuješ?"
"Cože?" zeptala jsem se a zamžourala do světla.
"Tvoje jméno." Poznala jsem, že na mě kouká doktorka
Olendzká.
"Víte, jak se jmenuju."
"Chci, abys mi to řekla."
"Rose. Rose Hathawayová."
"Víš, kdy ses narodila?"
"Jasně, že jo. Proč se mě ptáte na takový kraviny? Ztratila
jste moje záznamy?"
Doktorka Olendzká mě zpražila rozhořčeným pohledem
a odkráčela. Tu nepříjemnou baterku si naštěstí vzala s sebou.
"Myslím, že je v pořádku," slyšela jsem ji říkat. "Nechám si ji
tady po zbytek vyučování, jen abych se ujistila, že nemá otřes
mozku. A určitě by se neměla zúčastnit cvičení strážců."
Den jsem strávila neustálým usínáním a probouzením,
poněvadž mě doktorka Olendzká každou chvíli budila, aby mi
udělala testy. Taky mi dala pytlík s ledem a poradila, abych si
ho držela na obličeji. Když skončilo vyučování, konečně mě
uznala natolik zdravou, že mě propustila.
65
"Rose, myslím, že bys měla mít kartu častého pacienta."
Nepatrně se usmívala. "Když nepočítám studenty s chronickými
problémy, jako jsou různé alergie a astma, řekla bych, že nikdo
jiný se na klinice neocitá tak často jako ty."
"Díky," řekla jsem. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli
o takovou poctu stojím. "Takže žádnej otřes mozku?"
Zavrtěla hlavou. "Ne. Ale přesto budeš mít bolesti. Něco ti
na to dám, než odejdeš." Její úsměv se vytratil a najednou
vypadala dost nervózně. "Abych byla upřímná, Rose, musím ti
říct, že největší újmu utrpěl tvůj obličej."
Vyskočila jsem z postele. "Co tím myslíte?"
Mávla rukou směrem k zrcadlu nad umyvadlem na
vzdáleném konci pokoje. Rozběhla jsem se tam a podívala se do
zrcadla.
"Do prdele!"
Horní část levé poloviny obličeje jsem měla pokrytou
rudými fleky, hlavně pak u oka. Zoufale jsem se obrátila na
doktorku.
"Že to brzo zmizí? Když na tom pořád budu mít led…?"
Znovu zavrtěla hlavou. "Led může pomoct…, ale obávám
se, že budeš mít monokl. Zítra to nejspíš bude vypadat nejhůř,
ale tak za týden to zmizí. Nebude trvat dlouho a zase budeš
vypadat normálně."
Kliniku jsem opustila jako v mrákotách. Za týden to zmizí?
Jak může doktorka Olendzká mluvit o něčem takovém, jako by
o nic nešlo? Došlo jí vůbec, co to znamená? O Vánocích a po
většinu lyžáku budu vypadat jako mutant. S monoklem.
S hnusným monoklem.
Na památku od mámy.
66
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama