VA2-Mrazivý polibek,7.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 0:43 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
VZTEKLE JSEM ROZRAZILA DVOUKŘÍDLÉ DVEŘE VEDOUCÍ NA
morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takže
pár lidí, co se zdržovalo v hale, zaznamenalo můj příchod.
Nebylo žádným překvapením, že na mě všichni zůstali čučet.
Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude
v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění každou
chvíli. Vlastně je méně časté, když zraněni nejsou. Tohle bylo
bohužel mnohem viditelnější zranění než většina ostatních, ale
přece to nějak přežiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo
nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla.
"Čau, Rose, je to pravda, že tě praštila vlastní matka?"
Strnula jsem. Tenhle posměšný uječený hlas bych poznala
kdekoli. Pomalu jsem se otočila a zadívala se do hlubokých
modrých očí Mii Rinaldiové. Kudrnaté blond vlasy jí rámovaly
obličej, který by mohl být docela hezký, nebýt toho jejího
zlomyslného výrazu.
Mia, která byla o rok mladší než my, zatáhla Lissu
a samozřejmě i mě do války, v níž šlo o to, kdo dokáže rychleji
zničit té druhé život. Měla bych dodat, že tu válku začala ona.
Mia přebrala Lisse jejího bývalého kluka, přestože ke konci už
o něj Lissa nestála, a rozšiřovala o nás nejrůznější pomluvy.
Musím ale uznat, že Miina nenávist nebyla neopodstatněná.
Lissin starší bratr Andre - který zahynul při stejné autonehodě,
při níž jsem "umřela" i já - Miu škaredě využil, když byla ještě
v prváku. Kdyby teď nebyla taková potvora, snad by mi jí bylo
i líto. Bylo to od něj špatné. Dokázala jsem pochopit její hněv,
ale unikalo mi, proč ho zaměřuje na Lissu.
Ke konci jsme s Lissou tu válku v podstatě vyhrály,
nicméně Mia se z toho rychle vylízala. Už se sice nekamarádila
s elitou jako dřív, ale pár přátel kolem sebe měla. Ať už byla
sebevíc zlomyslná, silní vůdci vždycky přitahují následovníky.
67
Zjistila jsem, že v devadesáti procentech případů je
nejúčinnější obranou prostě ji ignorovat. Jenže tahle situace
spadala právě do těch zbývajících deseti procent, neboť dost
dobře nemůžete ignorovat někoho, kdo do celého světa
roztrubuje, že vás právě zmlátila vaše matka - i když je to
pravda. Zastavila jsem se a otočila. Mia postávala u automatu
na jídlo a moc dobře si uvědomovala, že mě dostala.
Neobtěžovala jsem se s vyptáváním, jak zjistila, že mi matka
udělala monokl. Tady se těžko něco uchová v tajnosti.
Když se mi pořádně podívala na obličej, spokojeně vykulila
oči. "No teda… Takovej ksicht může milovat jen tvoje matka."
Ha. Moc vtipné. Kdyby to řekl kdokoli jiný, zasmála bych
se.
"To ty jsi odbornice na zranění v ksichtě," prohlásila jsem.
"Co tvůj nos?"
Mia sebou trochu trhla, ale nepřestávala se usmívat. Asi
před měsícem jsem jí zlomila nos a ze všech míst jsem si
k tomu vybrala právě školní tancovačku. Nos se jí už zahojil,
nicméně pořád ho měla trošičku křivý. Plastická chirurgie by si
s tím jistě poradila, ale vzhledem k tomu, co jsem věděla o
finanční situaci její rodiny, tohle si určitě dovolit nemohli.
"Je to lepší," odvětila zpříma. "Mně to ale naštěstí udělala
psychopatická čubka, a ne žádný příbuzný."
Vyhrožovat jí fyzickým násilím bylo většinou úspěšné, ale
právě teď tady bylo příliš mnoho lidí, což si Mia dobře
uvědomovala. Ne že bych se nechtěla vrhnout do rvačky -
vždyť už jsem to udělala milionkrát -, jenže nedávno jsem
začala pracovat na svém sebeovládání.
"Nepřijde mi to jako nehoda," prohlásila. "Copak nemáte
nějaký pravidla, že se nemáte bušit do obličeje? Tohle totiž
vypadá, že jste to fakt přepískly."
Otevřela jsem pusu, abych ji zarazila, ale nic ze mě nevyšlo.
Trefila se. Moje zranění opravdu bylo mimo pravidla; v tomhle
druhu boje byste neměli udeřit protivníka nad krk. Tam bylo
zakázané území.
Mia zaznamenala, že jsem zaváhala, což pro ni bylo jako
druhé Vánoce. Do té doby by mě ani nenapadlo, že v našem
nepřátelském vztahu někdy nastane chvíle, kdy mě ta holka
připraví o řeč.
68
"Dámy," ozval se přísný ženský hlas. Morojové u předního
stolu se přes něj naklonili a zpražili nás příkrými pohledy.
"Tohle je hala, ne společenská místnost. Buď běžte nahoru,
nebo ven."
Na chviličku mi připadalo jako ten nejlepší nápad na světě
zlomit Mie nos znovu - k čertu s vyloučením nebo trestem.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že nejdůstojnější teď
pro mě bude ustoupit. Zamířila jsem tedy ke schodišti
vedoucímu k dívčím pokojům. Za sebou jsem slyšela, jak Mia
volá: "Neboj, Rose. To zmizí. Navíc to není tvůj obličej, co na
tobě kluky zajímá."
O půl minuty později jsem zabušila na Lissiny dveře tak
tvrdě, až jsem se divila, že jsem je neprorazila pěstí. Pomalu je
otevřela a vykoukla ven.
"Tys přišla sama? Myslela jsem, že je tu celá armáda - ach,
můj Bože." Jakmile si všimla levé strany mého obličeje, obočí
jí vyjelo nahoru. "Co se stalo?"
"Tys o tom ještě neslyšela? To jsi zřejmě jediná ze školy,"
zavrčela jsem. "Pusť mě dál."
Svalila jsem se na postel a pověděla jí, co se dneska stalo.
Pořádně ji to vyděsilo.
"Doneslo se ke mně, že jsi zraněná, ale pomyslela jsem si,
že to je u tebe normální," řekla.
Zadívala jsem se do stropu a bylo mi hrozně. "Nejhorší na
tom ale je, že Mia má pravdu. Nebyla to žádná nehoda."
"Co to povídáš? Že tě tvoje máma praštila schválně?" Když
jsem neodpověděla, Lissa zvýšila hlas. "Ale prosím tě, to by
nikdy neudělala. Ani náhodou."
"Proč? Protože je to dokonalá Janine Hathawayová,
mistryně v sebeovládání? Taky je ale dokonalou Janine
Hathawayovou, mistryní v boji. Tak nebo tak jí to prostě ujelo."
"Jo, jasně," povzdechla Lissa. "Myslím, že je
pravděpodobnější, že se prostě netrefila, než že by to udělala
záměrně. Třeba se fakt vytočila."
"No, mluvila se mnou. To jednomu úplně stačí, aby se
vytočil. Obvinila jsem ji totiž z toho, že se vyspala s mým tátou
jen proto, že nejlíp odpovídal jejím záměrům."
"Rose," zaúpěla Lissa. "Tuhle část jsi ve svým vyprávění
nějak opominula. Proč jsi jí to řekla?"
69
"Protože je to nejspíš pravda."
"Muselas přece vědět, že ji naštveš. Proč jsi ji dál
provokovala? Proč ses s ní prostě neusmířila?"
Rychle jsem si sedla. "Usmířit se s ní? Udělala mi moncla.
Pravděpodobně schválně! Jak se můžu usmířit s někým
takovým?"
Lissa jen zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu, aby si
zkontrolovala nalíčení. Skrze naše pouto jsem z ní vycítila
rozhořčení a zklamání. A někde vzadu za tím ještě očekávání.
Když už jsem teď tolik nezuřila, měla jsem dost trpělivosti si ji
prohlédnout. Měla na sobě hedvábnou levandulovou košili
a černou sukni ke kolenům. Dlouhé vlasy měla tak dokonale
uhlazené, že toho mohla dosáhnout tak, že strávila hodinu
s fénem a žehličkou v ruce.
"Sluší ti to. Kam se chystáš?"
Její pocity se trochu prosvětlily a už nebyla tak strašně
podrážděná. "Za chvilku mám schůzku s Christianem."
Během těch pár minut, co jsem tady strávila, mi připadalo,
že se zase vrátily staré časy. Jen my dvě a naše povídání. Jenže
když se zmínila o Christianovi, došlo mi, že mě za chvilku
opustí kvůli němu, a vzedmula se ve mně vlna nepříjemných
pocitů, které jsem neochotně identifikovala jako žárlivost. To
jsem pochopitelně chtěla zarazit.
"No ne… Čímpak si to zasloužil? Zachránil sirotky z hořící
budovy? Jestli jo, nejdřív by ses měla ujistit, že ten barák sám
nezapálil." Christianovým živlem byl oheň. Sedělo mu to,
jelikož oheň je nejdestruktivnější element.
Se smíchem se otočila od zrcadla a přistihla mě, jak si
sahám na oteklý obličej. "Nevypadá to zas tak zle."
"To je fuk. Stejně vždycky poznám, když mi lžeš. Navíc
doktorka Olendzká mi říkala, že zítra to bude ještě horší." Zase
jsem si lehla na postel. "Na světě nejspíš neexistuje nic, čím by
se to dalo zamaskovat. Hodily by se nám s Tašou nějaký masky,
jako měl Fantom opery."
S povzdechem usedla ke mně na postel. "Škoda, že ti to
nemůžu vyléčit."
Usmála jsem se. "To by bylo super."
70
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama