VA2-Mrazivý polibek,8.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 0:46 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
"Dokonce ani když mám monokla?" ujišťovala jsem se
s úšklebkem.
"I kdybys měla dva monokly."
Podíval se na mě tak, že to nebylo škádlivé ani svádivé.
Bylo to prostě milé. Milé, přátelské a odrážel se v tom zájem.
Jako by mu na mně opravdu záleželo. Po tom vypětí se mi
líbilo, že se o mě někdo zajímá. Začínalo mi totiž připadat, že
na mě Lissa kašle, takže jsem si teď užívala, že mi někdo
věnuje tolik pozornosti.
"Co budeš dělat o Vánocích?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. "Nic. Máma se sem chystala, ale na
poslední chvíli to musela zrušit…, vždyť víš, co všechno se
stalo."
Masonova matka nebyla strážkyně. Byla to dhampýrka,
která se rozhodla mít vlastní domácnost a děti. Věděla jsem, že
jí to Mason tak trochu zazlívá. Ironií bylo, že moje máma
přijela, ale z úplně jiných důvodů než kvůli mně, takže mohla
klidně být někde docela jinde.
"Tak budem spolu," vyhrkla jsem, aniž bych si to předem
rozmyslela. "Já budu s Lissou, Christianem a jeho tetou. Bude
sranda."
"Fakt?"
"Jo, děsná sranda."
"Na to jsem se neptal."
Ušklíbla jsem se. "Já vím. Jenom buď s náma."
Vysekl mi jednu ze svých galantních poklon. "Rozhodně."
Mason odešel a za chviličku už se objevil Dimitrij, který
přišel na náš trénink. Rozhovor s Masonem mě rozptýlil,
a dokonce jsem si připadala šťastná. S ním jsem vůbec
nemyslela na to, jak vypadám. Ale s Dimitrijem jsem si to
uvědomila okamžitě. Když jsem byla s ním, chtěla jsem být
dokonalá. Cestou do tělocvičny jsem od něj neustále odvracela
obličej, aby tu hrůzu neviděl. Obávala jsem se, že by mi jeho
poznámky zkazily náladu a pak by mě zase začalo všechno
štvát.
Vešli jsme do místnosti s figurínami a Dimitrij mi jenom
oznámil, že chce, abych si zkoušela výpady, se kterými jsme
začali předevčírem. Nadchlo mě, že se slovem nezmínil o mém
boji s matkou, a tak jsem se odhodlaně vrhla do svého úkolu
81
a ukázala jsem všem těm panákům, co se stane, když si něco
zkusí na Rose Hathawayovou. Uvědomovala jsem si, že můj
bojovný zápal je něčím víc než pouhou snahou odvést dobrou
práci. Dnes ráno se moje pocity vymykaly kontrole, byly syrové
a intenzivní. Jak by taky ne - po boji s matkou a po tom, čeho
jsem byla svědkem s Lissou a Christianem. Dimitrij seděl
v povzdálí, pozoroval mě a jen občas mi zkritizoval techniku
a navrhl lepší taktiku.
"Překáží ti vlasy," řekl. "Nejenže si tím blokuješ periferní
vidění, ale přímo nabízíš nepříteli něco, za co tě může pořádně
popadnout."
"Když opravdu bojuju, vlasy si vyčesávám nahoru."
Zachroptěla jsem, když se mi podařilo zarazit kůl přímo mezi
"žebra" figuríny. Netušila jsem, z čeho jsou ty umělé kosti
vyrobeny, ale dalo pořádně zabrat dostat se mezi ně. Znovu
jsem si vzpomněla na mámu a zarazila kůl o to větší silou.
"Dneska je mám prostě rozpuštěný."
"Rose," zavrčel varovně. Nebrala jsem ho na vědomí a dál
zarývala kůl hlouběji. Po chvilce Dimitrij promluvil ostřejším
tónem. "Rose, přestaň!"
Odstoupila jsem od figuríny a samotnou mě překvapilo, jak
funím. Neuvědomovala jsem si, že do toho dávám takovou sílu.
Přitiskla jsem se zády ke zdi. Neměla jsem kam jít a na
Dimitrije se mi koukat nechtělo, tak jsem sledovala podlahu.
"Podívej se na mě," přikázal.
"Dimitriji…"
"Podívej se na mě."
Ať už se mezi námi dřív odehrálo cokoli, pořád byl můj
učitel. Nemohla jsem neposlechnout přímý rozkaz. Pomalu
a váhavě jsem se otočila k němu, ale hlavu jsem měla pořád
skloněnou, takže mi vlasy visely po stranách obličeje. Zvedl se
ze své židle a zamířil ke mně.
Vyhnula jsem se jeho pohledu, ale ucítila jsem, jak mi
odhrnul vlasy stranou. Pak se zastavil. Stejně jako můj dech.
Naše vzájemná přitažlivost byla plná otázek a zábran, ale jednu
věc jsem věděla jistě: Dimitrij miloval moje vlasy. Možná, že je
miluje pořád. Musím uznat, že mám nádherné vlasy. Dlouhé,
hedvábné a tmavé. Vždycky si našel nějakou záminku, proč se
82
jich dotknout, a kolikrát mě přemlouval, abych si je neostříhala
jako většina strážkyň.
Stál tam s rukou v mých vlasech a celý svět se zastavil.
Vyčkávala jsem, co udělá dál. Po chvíli, která se zdála jako
věčnost, nechal ruku zase klesnout. Zachvátilo mě ohromné
zklamání. Zároveň jsem si ale něco uvědomila. Váhal. Bál se
mě dotknout, což možná - opravdu jenom možná - znamená, že
mě pořád chce. Musel se držet zpátky.
Pomalu jsem zaklonila hlavu a podívala se mu do očí.
Většina vlasů mi spadla dozadu - ale ne všechny. Znovu se mu
zachvěla ruka a já zadoufala, že se mě zase dotkne. Jenže
nechal ruku podél těla. Moje vzrušení rázem opadlo.
"Bolí to?" otázal se. Ucítila jsem vůni jeho vody po holení
a taky jeho pot. Bože, jak jsem si přála, aby se mě dotkl.
"Ne," zalhala jsem.
"Nevypadá to tak zle," pověděl mi. "Zahojí se to."
"Nenávidím ji," vypravila jsem ze sebe a udivilo mě, kolik
zloby se skrývá v těch dvou slovech. I když jsem momentálně
řešila svou touhu po Dimitrijovi, stejně jsem dál pociťovala
nevraživost vůči matce.
"Ne, to není pravda," řekl něžně.
"Ale jo."
"Nemáš čas na to někoho nenávidět," poradil mi pořád
vlídným hlasem. "Ne ve svojí profesi. Měla by ses s ní usmířit."
Lissa mi řekla přesně totéž. K mým ostatním pocitům se
přidalo ještě pobouření. Temnota ve mně se začala rozpínat.
"Usmířit se s ní? Poté, co mi schválně udělala monokla? Proč
jsem jediná, komu se to zdá naprosto šílený?"
"Rozhodně to neudělala naschvál," prohlásil neústupně. "Je
jedno, jak moc ji nesnášíš, tomuhle musíš věřit. Tohle by nikdy
neudělala. Navíc jsem ji včera po té události viděl. Strachovala
se o tebe."
"Zřejmě se víc strachovala o to, aby ji někdo neobvinil
z týrání dětí," zavrčela jsem.
"Nemyslíš, že touhle roční dobou by si měli všichni
odpouštět?"
Hlasitě jsem povzdechla. "Tady nejde o Vánoce! Tohle je
můj život. Ve skutečným světě se zázraky prostě nestávají."
83
Pořád mě s neochvějným klidem sledoval. "Ve skutečném
světě můžeš dělat vlastní zázraky."
Moje zklamání dospělo do bodu zlomu a já vzdala veškeré
snahy o sebeovládání. Už mě unavovalo, jak mi všichni říkají,
že se mám chovat rozumně, když se mi v životě něco podělá.
V hloubi duše jsem věděla, že se mi Dimitrij jen snaží pomoct,
ale zrovna jsem neměla náladu na dobře míněné rady. Chtěla
jsem jen utěšit. Rozhodně jsem nemínila uvažovat o tom, jak se
stát lepším člověkem. Přála jsem si, aby mě objal a řekl mi, že
si nemám s ničím lámat hlavu.
"Dobře. Můžeš toho už nechat?" vyštěkla jsem s rukama
v bok.
"Čeho mám nechat?"
"Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou
jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný
nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec." Uvědomovala jsem si,
že není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem
na něj řvala. "Občas mi přijde, že se rád posloucháš! A já vím,
že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš s Tašou, jsi naprosto
normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě
doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní
role mýho učitele."
Pozoroval mě s překvapeným výrazem, což u něj nebylo
právě typické. "Já se o tebe nezajímám?"
"Ne." Byla jsem malicherná, strašně malicherná.
Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než jen
učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo.
Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. "Jsem pro tebe jen další
studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý životní lekce, až
z toho…"
Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil
za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel
a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala
záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného
druhu.
"Neříkej mi, co cítím," zavrčel.
Došlo mi, že aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je
pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se ovládal -
dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil
84
svého morojského otce. Dřív býval jako já - měl sklon jednat
bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl.
"Je to tak, že jo?"
"Co?"
"Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako já."
"Ne," prohlásil pobouřeným tónem. "Naučil jsem se
ovládat."
Tahle informace mě povzbudila. "Ne," oznámila jsem mu.
"Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale
ne vždycky. A někdy…" Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila
hlas. "Někdy nechceš."
"Rose…"
Viděla jsem, jak těžce oddechuje, a věděla jsem, že mu
srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře
jsem si uvědomovala, že je to špatné - znala jsem všechny
logické důvody, proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale
v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat.
Nechtěla jsem být hodná holka.
Než si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty
se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla
jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi
sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou
rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek,
vášeň, uvolnění…
Ukončil to on. Odskočil ode mě a o několik kroků
odstoupil. Vypadal rozrušeně.
"Tohle už víckrát nedělej," vypravil ze sebe strnule.
"Nikdo tě nenutil mě líbat," opáčila jsem.
Zíral na mě snad celou věčnost. "Nepoučuju tě proto, že se
rád poslouchám. Ani to nedělám proto, že jsi další studentka.
Dělám to proto, abych tě naučil sebeovládání."
"Jde ti to skvěle," poznamenala jsem trpce.
Na vteřinu zavřel oči, vydechl a zamumlal cosi rusky. Aniž
by se na mě podíval, otočil se a odešel z místnosti.
85
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama