VA2-Mrazivý polibek,9.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 1:05 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
POTOM JSEM DIMITRIJE NĚJAKOU DOBU NEVIDĚLA. JEŠTĚ TEN
den mi poslal zprávu, že bychom naše další dvě hodiny měli
zrušit, protože je v plánu co nejdříve odjet z kampusu.
Vyučování už mělo beztak skončit, a tak se zdálo jako bezva
nápad dát si chvilku pauzu od trénování.
Byla to chabá výmluva a já věděla, že pravým důvodem
zrušení tréninků bylo něco docela jiného. Jestli se mi chce
vyhýbat, byla bych radši, kdyby to řekl na rovinu.
Ať už se vymlouval na cokoli, věděla jsem, že se mi vyhýbá
kvůli tomu polibku. Kvůli tomu prokletému polibku. Nelitovala
jsem toho. Jen Bůh ví, jak moc jsem se s ním chtěla líbat. Jenže
jsem to udělala ze špatných důvodů. Udělala jsem to proto, že
jsem byla naštvaná a nešťastná a jenom jsem chtěla dokázat, že
bych mohla. Taky už mě unavovalo pořád se chovat vzorně
a rozumně. Snažila jsem se ovládat, ale zdálo se, že mi to trochu
ujelo.
Nezapomněla jsem na to, co mi kdysi řekl - že spolu
nemůžeme chodit, a nejen kvůli věkovému rozdílu.
Komplikovalo by nám to naši práci. Přiměla jsem ho k tomu
polibku a hned to zažehlo problém, který by nakonec skončil
tak, že by se něco mohlo stát Lisse. Neměla jsem to dělat. Včera
jsem se nedokázala zastavit. Dneska jsem na věc pohlížela
z trochu jasnější perspektivy a nemohla jsem uvěřit, co jsem
udělala.
S Masonem jsem se sešla na Štědrý den ráno a hned jsme se
vydali za ostatními. Byla to dobrá příležitost, jak na chvíli pustit
z hlavy Dimitrije. Masona jsem měla ráda - hodně. A nebylo to
nic takového, jako že bych se za ním rozběhla a chtěla si ho
vzít. Jak pravila Lissa, prospělo by mi, kdybych zase začala
s někým chodit.
86
Vánoční posezení uspořádala Taša v elegantním salónku
v části Akademie vyhrazené pro hosty. Všude možně po celé
škole se konaly různé oslavy a hromadné akce, ale rychle jsem
zaznamenala, že Tašina přítomnost vyvolává neklid. Lidi na ni
buď zírali, nebo se jí vyhýbali. Někdy je provokovala. Jindy to
nechávala být. Dneska se ale rozhodla držet se stranou od
královských a jenom si užívat tuhle malou soukromou oslavu
s těmi, kdo se jí nestraní.
Byl pozván i Dimitrij. Když jsem ho uviděla, moje
odhodlání trochu zakolísalo. Na tu událost se parádně oblékl.
Dobře, výraz "parádně" je možná trošku přehnaný, ale takhle
vyfiknutého jsem ho ještě nikdy neviděla. Většinou vypadal
jako drsňák…, jako by se každou chvíli hodlal vrhnout do boje.
Dneska měl tmavé vlasy stažené do culíku, jako by se vážně
snažil vypadat upraveně. Na sobě měl jako vždycky džíny
a kožené boty, ale namísto trička nebo termokošile měl na sobě
černý svetr. Byl to úplně obyčejný svetr, nic drahého ani od
módního návrháře, ale dodávalo mu to na lesku, což u něj
nebylo právě obvyklé. Bože, jak mu ten svetr slušel!
Dimitrij se ke mně nechoval ošklivě, ale nijak se
nepokoušel zavést se mnou hovor. Bavil se jen s Tašou a já
fascinovaně sledovala, jak lehce jejich rozhovor plyne. Už jsem
věděla, že se ti dva poznali přes jednoho dobrého Dimitrijova
kamaráda, který byl spřízněný s Tašinou rodinou.
"Pět?" dotázal se Dimitrij překvapeně. Bavili se zrovna
o dětech svých přátel. "O tom jsem neslyšel."
Taša přikývla. "Je to šílené. Jeho žena měla mezi
jednotlivými dětmi pauzu snad jenom půl roku, než znovu
otěhotněla. Ona je dost malá, takže vždycky rostla jenom do
šířky."
"Když jsem se s ním seznámil, zapřísahal se, že nikdy
nebude mít děti."
Zaujatě zakoulela očima. "Já vím! Proto tomu nemůžu
uvěřit. Měl bys ho teď vidět. Úplně se z nich rozplývá. Občas
mu dokonce ani nerozumím. Už skoro nemluví anglicky, ale
jakousi dětštinou."
Dimitrij se usmál jedním ze svým vzácných úsměvů.
"No…, děti s lidmi takové věci dělají."
87
"Nedovedu si představit, že by se to stalo tobě," vyprskla
smíchy. "Jsi pořád tak klidný. Ale samozřejmě… dětštinou bys
nejspíš mluvil rusky, takže by si toho nikdo ani nevšiml."
Oba se tomu zasmáli a já se radši odvrátila. Byla jsem
vděčná, že je tu Mason a můžu se bavit s ním. Představoval pro
mě příjemné rozptýlení, neboť Dimitrij mě ignoroval a Lissa
s Christianem si taky špitali něco soukromého. Sex vnesl do
jejich vztahu ještě víc lásky. Uvažovala jsem, jestli se mi vůbec
na tom výletě naskytne příležitost promluvit si s Lissou
o samotě. Nakonec se od něj přece jen odtrhla, aby mi mohla
předat dárek k Vánocům.
Otevřela jsem krabičku a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem
ucítila vůni růží a uviděla tmavohnědé korálky.
"Co to…"
Vytáhla jsem korále a zjistila, že na jejich konci visí těžký
zlatý křížek. Dala mi čotky. To je věc podobná růženci, jen je
o něco menší, asi jako náramek.
"Pokoušíš se mě obrátit na víru?" zeptala jsem se
s úšklebkem. Lissa nebyla žádný náboženský fanatik, ale v
Boha věřila a pravidelně chodila do kostela. Jako mnoho členů
morojských rodin, které pocházely z Ruska a východní Evropy,
se hlásila k pravoslavnému křesťanství.
A já? Já jsem pravoslavně nevěřící. Myslím, že Bůh nejspíš
existuje, ale nemám čas ani energii zjišťovat, jestli tomu tak
skutečně je. Lissa to respektovala a nikdy se nepokoušela mi
svou víru vnucovat. Proto se mi ten dárek zdál dost zvláštní.
"Otoč to," řekla, evidentně pobavená mým šokovaným
výrazem.
Udělala jsem to. Na zadní straně křížku byl do zlata vyrytý
drak ověnčený květinami. Znak Dragomirů. Zmateně jsem
pohlédla na Lissu.
"Tohle se v naší rodině dědí z generace na generaci,"
objasnila. "Tátův kamarád probíral jeho věci a v bedně našel
tohle. Patřilo to strážci mojí prababičky."
"Liss…" Nezmohla jsem se na slovo. Čotky měly náhle
úplně jiný význam. "Nemůžu… Nemůžeš mi dát něco
takovýho."
"Nechat si to rozhodně nemůžu. Tohle je pro strážce. Pro
moji strážkyni."
88
Omotala jsem si korálky kolem zápěstí. Křížek mě zastudil
na kůži.
"Víš, že je taky možnost, že mě vyhodí ze školy dřív, než se
stanu tvojí strážkyní," utahovala jsem si z ní.
Zašklebila se. "V tom případě mi to zase vrátíš."
Všichni se rozesmáli. Taša začala něco povídat, ale
najednou se zarazila a zadívala se ke dveřím.
"Janine!"
Moje matka tam stála a vypadala stejně strnule a netečně
jako vždycky.
"Omlouvám se, že jdu pozdě," řekla. "Musela jsem ještě
něco vyřídit."
Jako vždy. Dokonce i o Vánocích musí něco vyřizovat.
Když jsem si vzpomněla na tu naši bitku, zhoupl se mi
žaludek a tváře mi začaly hořet. Během dvou dnů, které
uplynuly od toho incidentu, se ani jednou nepokusila mě
kontaktovat, dokonce ani na ošetřovně ne. Žádné omluvy. Nic.
Zaťala jsem zuby.
Přisedla si k nám a za chvíli už se zapojila do konverzace.
Zjistila jsem, že se skutečně neumí bavit o ničem jiném než
o záležitostech strážců. Uvažovala jsem, jestli má nějaké zájmy
a koníčky. Každému ale ležel v hlavě útok na Badicovy, takže
se matka pustila do vyprávění o podobném útoku, který sama
zažila. K mému zděšení jí Mason doslova visel na rtech.
"Utnout někomu hlavu není tak jednoduché, jak by se
mohlo zdát," prohlásila věcně. Nikdy jsem si nemyslela, že
sekání hlav je něco snadného, ale ona k nám mluvila, jako
bychom to všichni považovali za hračku. "Musíte přerušit
míchu a obratle."
Skrz pouto jsem ucítila, že Lisse se začíná zvedat žaludek.
Ona si nikdy nelibovala v brutálních tématech.
Masonovi se rozzářily oči. "Jaká zbraň je na to nejlepší?"
Matka se na okamžik zamyslela. "Sekera. Ta je těžká, takže
tím získáš její váhu ve svůj prospěch." Gestem ruky naznačila
máchnutí sekerou.
"Drsný," broukl. "Teda, doufám, že mi dovolí nosit sekeru."
Byl to absurdní a směšný nápad, jelikož sekery nejsou zrovna
obvyklými zbraněmi, které by s sebou nosil kdekdo. Na vteřinu
89
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama