VA2-Mrazivý polibek,9.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 1:06 | Richelle Mead |  VA2, Mrazivý polibek
mi ale zlepšila náladu představa Masona, jak kráčí po ulici se
sekerou přes rameno. Rychle to ale pominulo.
Nemohla jsem uvěřit, že se o Vánocích bavíme zrovna
o tomhle. Máma všechno pokazí. Naštěstí jsme sešlost brzy
rozpustili. Christian s Lissou odešli za svými záležitostmi
a zdálo se, že i Dimitrij s Tašou mají co dohánět. Mason a já
jsme byli na cestě na dhampýrskou kolej, když se k nám
připojila moje matka.
Nikdo z nás nic neříkal. Na černém nebi jasně zářily hvězdy
a jejich světlo se odráželo od ledu a sněhu kolem nás. Měla
jsem na sobě slonovinově bílou bundu s lemem z umělé
kožešinky. Hřála, ale proti ledovému větru, který mi fičel do
obličeje, mě stejně neochránila. Celou cestu jsme mlčeli. Čekala
jsem, že se od nás matka odpojí a zamíří k ostatním strážcům,
ale ona došla na kolej s námi.
"Chci s tebou mluvit," přiznala konečně. Hned jsem
zbystřila. Co jsem asi provedla tentokrát?
Řekla jen tohle a Mason se okamžitě od nás odpojil. Nebyl
hloupý ani společensky necitlivý, ale v tuto chvíli jsem si přála,
aby byl. Taky mi připadalo jako neskutečná ironie, že by se
nejradši vrhl do boje s každým Strigojem, kterého potká, ale
mojí matky se přitom bojí.
Omluvně na mě pohlédl, pokrčil rameny a pravil: "Hele, já
teď musím… někam zajít. Tak zatím."
S lítostí jsem sledovala, jak odchází, a nejraději bych se
rozběhla za ním. Jenže kdybych zkusila zahnout kramle, matka
by se do mě pravděpodobně ihned pustila a udělala by mi
monokla ještě kolem druhého oka. Lepší bude podřídit se a mít
to co nejdřív za sebou. Nervózně jsem se ošívala a dívala se
všude možně, jen ne na ni. Vyčkávala jsem, až promluví.
Koutkem oka jsem zaznamenala, že na nás kouká pár lidí. Hned
jsem si uvědomila, že všichni na světě zřejmě vědí, že toho
monokla mi udělala ona, a tak jsem se rozhodla, že ať už mi
matka hodlá dát jakoukoli lekci, rozhodně nestojím o to, aby to
všichni viděli a slyšeli.
"Chceš jít do mýho pokoje?" zeptala jsem se.
Zatvářila se překvapeně, skoro až nejistě. "Jasně."
Do schodů jsem šla před ní a udržovala si od ní bezpečný
odstup. Vzrůstalo mezi námi trapné napětí. Když jsme došly do
90
mého pokoje, nic neřekla, jen všechno pečlivě zkoumala, jako
by se tam mohl schovávat Strigoj. Sedla jsem si na postel
a čekala, až přestane chodit po místnosti. Nějak jsem nevěděla,
co bych měla dělat. Prstem přejela po štosu knih o chování
zvířat a o evoluci.
"To máš do školy?" podivila se.
"Ne. Prostě mě to jenom zajímá."
Nadzvedla obočí. To nevěděla. Ale jak by taky mohla?
Vždyť o mně nevěděla vůbec nic. Dál pokračovala ve svém
průzkumu a vždycky se na chviličku zastavila nad drobnostmi,
které ji zjevně překvapily. Fotka mě a Lissy, jak jsme byly
o Halloweenu převlečené za víly. Sáček bonbónů. Bylo to, jako
by mě moje matka potkala poprvé v životě.
Náhle se otočila a napřáhla ke mně ruku. "Na."
S údivem jsem se předklonila a natáhla k ní dlaň, do níž mi
vzápětí sklouzlo něco malého a studeného. Byl to malý kulatý
přívěsek, ne o moc větší než deseticent. Na stříbrném podkladu
spočíval plochý disk z různobarevných skleněných kroužků.
Zamračila jsem se a přejela palcem po povrchu. Bylo to
zvláštní, ale soustředné kruhy na přívěsku působily dojmem
oka. Vnitřní kruh byl malý jako zornice. Byl tak tmavě modrý,
že působil až černě. Kolem něj byl další kruh, tentokrát světle
modrý a kolem něj další, bílý. Vnější stranu ještě obkružoval
tenounký proužek tmavomodré.
"Dík," řekla jsem. Nečekala jsem, že bych od ní dostala
dárek. Navíc byl divný. Proč mi sakra dává oko? Ale byl to
dárek. "Já… já pro tebe nic nemám."
Máma přikývla a opět se zatvářila bezvýrazně. "To nevadí.
Nic nepotřebuju."
Otočila se a zase začala přecházet po pokoji. Nebylo tady
moc místa, ale jelikož byla malá, dělala kratší kroky. Pokaždé,
když přešla před oknem u mojí postele, světlo jí prozářilo
nazrzlé vlasy. Zvědavě jsem ji pozorovala a došlo mi, že je
stejně nervózní jako já.
Náhle se zarazila a zadívala se na mě. "Co tvoje oko?"
"Lepší se to."
"To je dobře." Otevřela pusu a já nabyla dojmu, že se mi
chce omluvit. Nakonec to ale neudělala.
91
Když začala znovu přecházet sem a tam, už jsem tu svou
nečinnost nemohla vydržet. Začala jsem si uklízet dárky. Ráno
jsem dostala pěknou haldu věcí. Červené hedvábné šaty
vyšívané květinami od Taši. Matka mě sledovala, jak je věším
do malé skříně.
"To bylo od Taši moc milé."
"Jo," souhlasila jsem. "Netušila jsem, že mi něco dá. Fakt ji
mám ráda."
"Já taky."
S údivem jsem se otočila a zadívala se na matku. Její
ohromení bylo stejně velké jako moje. Kdybych nevěděla své,
řekla bych, že jsme se právě na něčem shodly. Možná se
vánoční zázraky opravdu dějí.
"Strážce Belikov pro ni bude ten pravý."
"Co?" Zamrkala jsem. Absolutně jsem netušila, o čem to
mluví. "Dimitrij?"
"Strážce Belikov," opravila mě strnule. Zjevně nebyla příliš
nadšená z toho, jak o něm mluvím.
"Jak… jak jako pro ni bude ten pravý?" vyptávala jsem se.
Zvedla jedno obočí. "Tys o tom ještě neslyšela? Požádala
ho, aby se stal jejím strážcem, poněvadž žádného nemá."
Připadala jsem si, jako bych zase schytala ránu. "Ale on
je… přidělenej sem. K Lisse."
"Můžou se udělat úpravy. A bez ohledu na pověst rodiny
Ozerů… Taša je pořád královská. Když přitlačí, prosadí si
svou."
Nešťastně jsem zírala před sebe. "No, nejspíš jsou kámoši
a tak."
"Víc než to - nebo by mohli být."
Buch! Další rána.
"Cože?"
"Hmm? Aha. Ona… má o něj zájem." Z tónu jejího hlasu
bylo jasně znát, že romantické záležitosti ji nezajímají. "Je
odhodlána mít dhampýrské děti, takže je docela dobře možné,
že nakonec třeba dospějí k nějaké…, ehm, dohodě, když bude
jejím strážcem."
Ach. Můj Bože.
Čas se zastavil.
Srdce mi přestalo bít.
92
Uvědomila jsem si, že matka čeká, až něco řeknu.
Nakláněla se přes stůl a pozorovala mě. Zabíjení Strigojů jí
nedělalo problémy, ale rozumět mým pocitům ano.
"A… udělá to? Bude jejím strážcem?" vypravila jsem ze
sebe rozechvěle.
Máma jen pokrčila rameny. "Nemyslím, že na to přistoupí
hned, ale časem jistě. Vždyť je to vynikající příležitost."
"Nepochybně," ozvala jsem se. Proč by měl Dimitrij
odmítnout nabídku dělat strážce kamarádce a ještě s ní mít dítě?
Myslím, že máma pak řekla ještě něco, ale já to už
neslyšela. Pořád jsem myslela na to, jak Dimitrij opustí
Akademii i mě. Taky jsem uvažovala o tom, jak skvělý vztah
má s Tašou. A potom moje představivost začala kreslit obrazy
z budoucnosti. Taša a Dimitrij spolu. Jak se líbají. Dotýkají.
Nazí. Dělají další věci…
Silou jsem na vteřinu zavřela oči a pak je zase otevřela.
"Jsem děsně utahaná."
Matka se zarazila v půli věty. Než jsem jí skočila do řeči,
neměla jsem ponětí, o čem to vlastně mluví.
"Jsem děsně utahaná," zopakovala jsem. Ze svého hlasu
jsem slyšela prázdnotu. Žádnou emoci. "Díky za to oko…, totiž
za tu věc, ale teď, jestli ti to nebude vadit…"
Překvapeně na mě hleděla a tvářila se zmateně. Okamžitě
ale zase nasadila ten svůj chladný profesionální výraz. Až
dosud jsem si ani neuvědomila, na jak dlouho ten výraz vlastně
odložila. Ale udělala to. Na okamžik se mi otevřela a odhalila
svou zranitelnost. Ta zranitelnost už ale zmizela.
"Jistě," prohlásila strnule. "Nechci tě obtěžovat."
Chtěla jsem jí říct, že tak to není. Chtěla jsem jí říct, že ji
nevyhazuju kvůli tomu, že proti ní něco mám. A taky jsem jí
chtěla říct, jak moc bych chtěla, aby byla hodnou, milující
a chápavou matkou, o jakých se neustále mluví a na jakou bych
se mohla spolehnout. Možná dokonce i takovou matkou, s níž
bych mohla probírat svůj strastiplný milostný život.
Bože. Vlastně jsem to potřebovala říct komukoli. A to
okamžitě.
Jenže jsem z té zvěsti byla tak mimo, že jsem se nezmohla
na slovo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce
a hodil jím přes celou místnost. Hrudník se mi svíral strašlivou
93
bolestí a já netušila, čím tu díru po svém srdci zaplnit. Jedna
věc byla smířit se s tím, že Dimitrije nemůžu mít. Ale zjistit, že
někdo jiný ho mít může, to bylo něco docela jiného.
Matce už jsem nic neřekla, protože moje vyjadřovací
schopnosti rázem přestaly existovat. V očích se jí blýskalo
vzteky a rty měla znechuceně semknuté jako obvykle. Bez
jediného slova se otočila a odešla. Práskla za sebou dveřmi. To
bych udělala taky. Nakonec možná přece jen máme něco
společného.
Skoro okamžitě jsem ji ale pustila z hlavy. Jen jsem tam dál
seděla a přemýšlela. Přemýšlela a představovala si.
Zbytek dne už jsem toho o moc víc nestihla. Na večeři jsem
nešla. Prolila jsem pár slz. Většinou jsem ale jen seděla na
posteli, uvažovala o tom všem a bylo mi z toho čím dál tím hůř.
Taky jsem zjistila, že když si představuju Dimitrije s Tašou,
začnu vzpomínat, jak jsem s ním byla . Už se mě nikdy
nebude takhle dotýkat, už mě nikdy nepolíbí…
Tohle jsou ty nejhorší Vánoce v životě.
94
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama