VA7, 5.kapitola

16. ledna 2013 v 16:14 | *Sydney* |  VA7
Takže, omlouvám se vám, že jsem přidala 5.kapitolu až takhle pozdě, ale měla jsem spoustu testů a k internetu jsem se moc nedostala. Tak doufám že se vám bude kapitola alespoŇ trochu líbit i přes to čekání. Pěkné čtení. :-)




5.kapitola
Když jsem se vrátila zpět do pokoje, k mému překvapení tam Adrian stále ještě byl. Vypadalo to ale, že znovu usnul. I když neměl Dimitrije rád, tak ho musel útok na Královský dvůr zasáhnout a hlavně, že zabili jednoho z nejlepších strážců. Strigojů stále přibývá, ale Dhampýrů a Morojů ubývá. Vypadá to jako téměř nekonečná válka, kterou zřejmě prohrajeme my, neboť Strigojové se začali nebezpečně množit a uskupovat do skupin. Muselo jim dojít, že tak je to pro ně s menšími ztrátami. Přibírali k sobě lidi, kterým slibovali přeměnu v nepřirozené bytosti. Ty zneškodnili ochranu a zbytek byl na Strigojích. Poprvé jsem tyhle skupiny Strigojů s tímhle chováním zažila na Akademii, kdy jsme jeli k rodině Badicových, ale při příjezdu tam byli všichni mrtví. Zahnala jsem myšlenky pryč a šla směrem k Lissinému pokoji. Šla jsem si s ní promluvit ohledně Lehighu, na který jsme měli za den odjíždět. Měli jsme už dávno zabaleno, a já měla pár otázek k bezpečnosti. Došla jsem k jejím dveřím a zaťukala. Chvíli se nic nedělo, tak jsem chtěla otevřít, ale Lissa mě předběhla.
"Vaše Veličenstvo,"pousmála jsem se na ní, ale ona mě jen zpražila pohledem. Podívala jsem se za ní a všimla si siluety Christiana. Nejspíš jsem je vyrušila v něčem, do čeho mi nic nebylo.
"Jsem tu, abychom si promluvili o nějakých podrobnostech ohledně Lehighu."
"Pojď dál, Rose." Pokývla na mě a já vstoupila. Christian se na mě podíval, ale pak se svým pohledem vrátil zpět k Lisse.
"Čímpak vděčíme naší Rose za návštěvu?"usmál se, ale mě to naštvalo. Myslím, že nějakou dobu smysl pro humor mít nebudu. Ignorovala jsem jeho poznámku a sedla si na jedno z předražených křesel. Lissa si sedla naproti mně a Christian hned vedle ní. Teď jsem jim záviděla, že se mnou není Dimitrij.
"Tak se ptej."pobídla mě Lissa.
"Kolik s sebou budeš mít strážců?"
"Dvanáct, s tebou třináct."
"Do kdy máš vyučování?"
"Do pěti, ale kvůli královským povinnostem můžu někdy končit i ve čtyři."to by šlo. Měla jsem s ní trávit většinu hodin, ale někdy se se mnou střídal i jiný strážce, abych mohla něco vyřídit podobně.
"Máš u sebe ještě plány zabezpečení budov?"Lehigh byla opravdu velká vysoká škola pro Moroje, ale ne zas tolik, aby se vyrovnala Akademii sv. Vladimíra.
"Jo,"Lissa se zvedla a zamířila do své malé pracovny, která byla velká jak můj pokoj na Akademii. Po chvíli se vrátila i se složkou v ruce. Podala mi jí a usmála se.
"Tady jí máš, ale ještě večer jí musíš vrátit. Musí se dát do archivu."
"Jak si přejete, Vaše Výsosti."
"Neoslovuj mě tak. Možná, že jsem královna, ale jsem stále tvá kamarádka, na tom se nic nemění. Jsem pro tebe jenom Lissa. Klanět se mi můžeš na veřejnosti."při slově klanět se trochu ušklíbla, protože i když už chvíli panovala, tak to pro ni byl stále nezvyk.
"Dobře. Ty víš, že jsem to tak nemyslela."usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila.
"No, já bych asi měla vyrazit. Řekla bych, že jsem tě s Christianem z něčeho vyrušila."Lissa se trochu začervenala a rozloučila se semnou. Vyrazila jsem zpátky do pokoje, když jsem si uvědomila, že jsem stále nesnídala. Vydala jsem se směrem do jídelny, když v tom se přede mnou objevil Dimitrij. Vypadal stejně, jako když jsem ho viděla naposledy, jenže teď se tvářil utrápeně a smutně, a já si uvědomila, že vidím jeho ducha. Měla jsem pocit dèja vu. Tvářil se stejně jako Mason, když jsem ho po jeho smrti vídala. Na chvíli se mi zastavilo srdce, a když jsem si řekla, že se Dimitrijovou smrtí dále zabývat nebudu, teď se mi do očí vhrnuly slzy a já se cítila stejně mizerně, jako dřív.
"Dimitriji?"zeptala jsem se zmateně. Pouto už jsem neměla, ale vidět duchy mi zbylo jako jediný pozůstatek po něm.
"Jsi to ty? Co tu děláš?"Nic se nedělo a on na mě stále koukal. To už jsem nevydržela a se slzami v očích jsem se k němu rozběhla, abych ho objala, ale on dřív zmizel. Zhroutila jsem se na podlahu a začala vzlykat. Nakonec mě začala přepadat únava a já usnula na chodbě spojující můj a Lissin pokoj.

"Rose?"slyšela jsem hlas Lissy a cítila jsem její objetí. "Rose, slyšíš mě? Co se stalo?"zněla ustaraně, chtěla jsem jí odpovědět, ale nešlo to. Nemohla jsem se hýbat. Slyšela jsem znovu, jak mě volá, ale nic jsem nemohla udělat. Po pár minutách jsem se konečně dokázala pohnout. Otevřela jsem oči a viděla nad sebou ustaranou Lissu.
"Jsem-jsem v pořádku."vydechla jsem. Lissa se na mě podívala už méně ustaraně, ale stále nebyla klidná, to jsem poznala i bez pouta.
"Já viděla Dimitrije."teď se její výraz změnil zase do toho ustaraného.
"Jak? Vždyť je mrtvý." U slova mrtvý se na mě soucitně podívala.
"Já vím, ale já ho viděla. Jeho ducha. Díval se na mě a byl tak…skutečný."
"Ducha? Vždyť pouto už nemáme."řekla zmateně.
"Tohle z něj nejspíš zbylo. Liss…já to nedokážu. Myslela jsem si, že se přes to dokážu přenést, ale zmýlila jsem se. Nedokážu. Lisso, já to nedokážu."překvapil mě tón mého hlasu. Zněl smutně a zoufale.
"Ale zvládneš Rose. Jsi silná. Dimitrij by nechtěl, aby ses kvůli němu trápila. To bude v pořádku. Na Lehighu se ti udělá lépe, uvidíš."přitiskla si mě k sobě blíž a já se konečně trochu uklidnila.
"Měla by ses jít najíst. Pojď, zrovna jsem mířila do jídelny."pomohla mi se zvednout a já si uvědomila, že jsem celá rozlámaná. Společně s jejími dvěma strážci, kteří dělali její stín, jsme se vydali do jídelny. Měla jsem docela hlad…dobře, umírala jsem jím. Měla jsem chuť na čokoládové muffiny. Hodně čokoládových muffinů. Čokoláda mi vždy dokáže zvednout náladu, a to i když jsem na dně.
V jídelně bylo docela málo lidí, a když jsem se koukla na hodiny, tak jsem si uvědomila proč. Už nebylo tak brzo ráno, jak jsem vstala, ale bylo jedenáct. S Lissou jsme si sedly k jednomu menšímu stolu u okna a já si vzala několik muffinů. V jídelně u Dvora byl hodně velký výběr jídel a já jim od nich velmi často odpomáhala. Zakousla jsem se do prvního a podívala jsem se z okna. Pršelo a jednotlivé kapky se třpytily ze světla vycházejícího z pozemku. Lissa mě nechala v klidu se najíst, a nějak se semnou nesnažila navázat konverzaci, protože poznala, že mi není zrovna nejlíp.
Když jsem dojedla, tak jsme vyrazili k dárcům. Lisse to netrvalo dlouho a tak jsme po chvíli zase vyrazili. Doprovodila mě k pokoji, s tím, že ona musí ještě něco vyřídit a že já si musím odpočinout. Rozloučila jsem se s ní a dala si horkou sprchu. Zalezla jsem si pod peřinu a šla spát. Po chvíli mě ale vtáhl éterový sen. Stála jsem na velkém útesu, a všude kolem se rozprostíralo azurově modré moře. Zaměřila jsem se na postavu, která stála na konci tohoto útesu- Adrian.
"Proč tu jsem?"zeptala jsem se ho, protože jsem neměla náladu na jeho kecy.
"Co takhle malý pozdrav?"otočil se ke mně a podíval se mi do očí.
"Co takhle odpovědět na mojí otázku?" řekla jsem mu naštvaným hlasem.
"Proč bych si s tebou nemohl jen tak popovídat?" vážně jsem s ním nechtěla mluvit.
"To můžeš, i když nespím. Teď mě vypusť z tohohle snu."začala jsem.
"Tohle místo se ti nelíbí?" na chvíli se útes rozmazal a pak jsme stáli v Paříži před Eiffelovou věží.
"O místo nejde, Adriane. Já se chci spát."
"Ty spíš."
"Ty víš jak to myslím. Teď ti to řeknu ještě jednou. Pusť-mě-z-tohohle-snu."slova jsem zdůraznila a podívala se na něj nenávistným pohledem, který by ho měl přesvědčit. Ale nepřesvědčil, tak jsem začala znova.
"To už se na mě nezlobíš?"
"Nevím. Naštvaný na tebe jsem, ale je mi tě líto."
"Tak jestli máš alespoň trochu slitování, tak mě pustíš."
"No…"
"Dělej."přišla jsem k němu blíž a už se napřahovala, že mu jednu vrazím, když v tom se sen rozplynul a já byla zpátky ve svém pokoji.

Další den jsme měli odjíždět na Lehigh. Zabaleno už jsem měla dlouho a tak jsem jenom odnesla kufr. Lissa už byla připravená u auta. Měli jsme velkou černou limuzínu, takže jsme měly s Lissou dostatek místa. Její ostatní strážci jeli hned za námi. Uvnitř jsme měli i šampaňské, tak jsme si dali pár skleniček.
"Tak co, už se těšíš?"zeptala jsem se Lissy.
"Ještě aby ne. Škoda že jsem si nemohla vzít všechny předměty. Zajímalo by mě, jaký tam budou lidi." Na Lehighu už Lissa jednou byla, ale to se jenom koukala po areálu a vyřizovala nějaké věci. Vsadím se, že tam budou všichni jako na vytržení, když tam bude studovat královna.
"Určitě budou v pohodě. A i kdyby ne, královně nic neudělají."usmála jsem se na ní, ale ona to brala až moc vážně.
"A to je ono. Nikdo nebude sám sebou. Všichni se ke mně budou chovat jako…"
"Jako ke královně."dopověděla jsem za ní.
"Přesně tak. Ale já chci, aby se ke mně chovali jako k sobě rovnému."
"Co ty víš. Třeba budou."
"Snad ano."zase se trochu uvolnila a limuzína zastavila na jedné benzínce.
"Nezajdeme si na jídlo?"zeptala jsem se s nadějí v hlase. Odjížděli jsme brzo ráno, tak jsem se nestihla najíst, takže jsem měla hlad.
"Jo. Nebudu riskovat, že mi tu umřeš hlady."usmála se na mě a vyšly jsme z limuzíny ven. Venku byla oproti limuzíně zima, tak jsme rychle přeběhly k obchodu. Vešly jsme dovnitř a začaly si vybírat různá jídla. U pokladny byla, k mému překvapení, Morojka. Uklonila se Lisse a pozdravila jí. Dala nám nějakou slevu, ale Lissa jí stejně zaplatila normální cenu. Nechce si totiž dělat nějaké výhody jen kvůli tomu, že je královna. Vyrazily jsme zpět a daly si naše koupené jídlo. Hned jsem si rozbalila balíček chipsů a začala je do sebe cpát. Opravdu jsem měla velký hlad.

Už jsme zastavovali. Dojeli jsme těsně před setměním, takže slunce už nesvítilo tolik, jako když jsme vyjeli. Vystoupili jsme a já zůstala překvapeně stát. Lehigh vypadal jako obrovská kamenná vila porostlá břečťanem. Kolem se rozprostíraly zelené zahrady, altánky a fontány. Vypadalo to tam nádherně.
"Na tohle bych si zvykla."řekla jsem Lisse, která se na mě jen usmála.
"Jdeme dovnitř?"zeptala se. Kývla jsem hlavou na souhlas a dva strážci nám vzali kufry a vydali jsme se dovnitř. Strážci se od nás odpojili a my mířily do ředitelny.
"Vaše Veličenstvo,"pozdravil Lissu ředitel Lehighu. "Už jste si vynosila věci?"zeptal se jí a zároveň jí podával rozvrh hodin.
"Ano. Pokud mě s Rose omluvíte, rády bychom si vyskládaly věci do pokoje."usmála se na něj úsměvem, kterému nešlo odolat.
"Jistě."doprovodil nás k našemu pokoji, kde už byly připravené kufry a pak odešel zpět. Otevřely jsme a vstoupily dovnitř. S Lissou jsme měly mít společný pokoj, ale já ho čekala menší. Tohle mě ale překvapilo. Pokoj byl velký skoro jako můj pokoj na Královském dvoře. Byl tónován do odstínů zlaté a zelené. Barvy Dragomirů. Řekla bych, že to tu takhle vymalovali nedávno a takhle velký pokoj ostatní studenti nemají. Okna byly tónované tak, aby bylo vidět ven, ale nepronikaly sem sluneční paprsky. Nad nimi byly závěsy, které byly z látky, která neprosvítala. Zem byla potažena kobercem, který byl nepraktický, ale bez něj by to nevypadalo…královsky. Vydala jsem se směrem do koupelny, která mě už svojí velikostí nepřekvapila. Pousmála jsem se, protože takhle velký byl můj pokoj na Akademii. Vrátila jsem se zpět a dala se do vybalování. Lissa si začala vybalovat a já se rozhodla, že jí pomůžu, protože si musela tahat spoustu šatů a různých věcí, aby mohla dál vládnout i z Lehighu.
Po hodině a půl jsme byly konečně hotové. Šla jsem se osprchovat a po mě hned Lissa. Musely jsme jít spát brzy, protože Lehigh jel na lidský režim, kvůli Strigojům.
"Tak zítra bude tvůj velký den."koukla jsem se na Lissu, která vypadala dost nervózně.
"To bude. Ale teď bychom měly jít spát. Vyučování mi začíná v devět, takže nesmíme zaspat."pokusila se o úsměv a pak si lehla.
"Dobrou Liss."
"Dobrou noc, Rose."odvětila jsem jí a věnovala posledních pár myšlenek, než jsem usnula Dimitrijovi.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Chcete, aby Dimitrij žil?

Ano. 79.4% (27)
Ne. 11.8% (4)
Je mi to jedno. 8.8% (3)

Komentáře

1 T.P. T.P. | 16. ledna 2013 v 16:18 | Reagovat

Zdravím tě,
je mi jasné, že ještě než tohle dočteš do konce, nejspíš si řekneš, že je to jen další člověk, co bude milý a přeslazený jen proto, aby získal debilní hlas v debilní soutěži... A vlastně máš i pravdu, jelikož tak by se to samozřejmě dalo brát. Jen mi dovol říct, jak moc pro mě tenhle tvůj hlas znamená...
Mou fenku Amy jsem si před dvěma měsíci přivezla z útulku- bázlivou, nevěřící lidem, zbídačenou. Za tyto dva společné měsíce se mi ale podařilo z ní udělat veselého psa, který je vděčný za každé pohlazení a i když už jsme překonali náš největší cíl, kterým bylo dosáhnout vzájemné důvěry, prosím, pomoz nám k našemu dalšímu, o něco skromnějšímu cíli, a to vyhrát soutěž konanou na FB stránkách útulku, ze kterého Amy pochází.
Nebudu psát, že jsem nějakou rubriku na reklamy nenašla apod. Prostě jsem jí nehledala, protože velmi doufám v to, že nám pomůžeš. A i když tě nejspíš nikdy nepoznám, nikdy se nedozvím kdo byl ten, který nám pomohl k dalšímu našemu cíli, budu Ti i tak vděčná celým svým srdcem... Díky :)
(Pro započítání tvého hlasu klikni na "líbí se mi" u fotky > http://www.facebook.com/photo.php?fbid=474319402617677&set=a.474297462619871.102876.168272489889038&type=3&theater)

2 Tessinka Tessinka | Web | 16. ledna 2013 v 18:55 | Reagovat

Božíí kapitolka :)

3 sissa sissa | 16. ledna 2013 v 20:27 | Reagovat

skvelá kapitola a daj prosím čo najskôr ďalšiu :-D  :-D  :-D

4 LussyNda LussyNda | Web | 16. ledna 2013 v 23:28 | Reagovat

:D skvěla kapitola :-) sice Dimitri nebyl zivý a byl tam jen chvílku, ale budiž :-)

jsem zvědavá co se bude dít dál :-) prosím dej kapitolu co nejdří

5 Anet Anet | 10. června 2013 v 15:47 | Reagovat

Sice jo je mi lito ze dimitri chcip, je sice debil ale to neznamena ze mel chcipnoout xD ale to je jedno...myslim ze uz by se tam proste vracet nemel..bylo by to uz fakt moc divny kdyby zas nejak obzivl(hdne divny!!) mela by si najit novyho borca....nemusi to bejt ani adrian ale nelkdo novy ..proste dimitrie uz bych tam nevhazovala..nevim no ale je to na tobe xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama